Editorial Dalibora Balšínka

Když je na co se dívat

Editorial Dalibora Balšínka
Když je na co se dívat

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

O České televizi se mluví hlavně v souvislosti se zpravodajstvím a publicistikou. Vyhraněně. Pochopitelně. Česká společnost se stále více polarizuje, stejně tak se vyhraňují média, která se snaží uspokojovat a nacházet své publikum. Česká televize to má ale složitější, je to veřejnoprávní instituce a všichni koncesionáři žádají, aby reprezentovala jejich názor na Evropu, Trumpa, Rusko, Babiše, Zemana, Okamuru. A to dost dobře nejde.

Z logiky věci nemůže vyhovět všem, a proto to bude mít stále těžší. Sám mám řadu výhrad, ale její postavení chápu, a když si odečtu to, kde se logicky nemůžu s některými reportážemi sejít, celkově mi stále vychází, že v této disciplíně plní svou funkci dobře, a vedle míjení vidím práci s velmi slušným profesním standardem, který je vidět na zvládání velkých událostí, zpracovávaných především na ČT24.

Debaty o zpravodajství a publicistice, na něž nejde ani dvacet procent z ročního rozpočtu ČT, ale spolehlivě zahlušuje něco skutečně unikátního, co vzniká na Kavčích horách v hrané tvorbě. Už dlouho nesleduju český film a televizní dramatickou tvorbu jako kdysi, možná i pro velkou nadprodukci průměrných českých snímků jsem ztratil zájem, ale z apatie mě vyvedlo to, co v posledních dvou třech letech opravdu na tomto poli Česká televize vyrobila. A to je podivuhodné, ne-li dokonce hodné obdivu. Vezmeme-li v úvahu, že není možné neustále vytvářet přelomová díla, pak často stačí dobrý, řemeslně zvládnutý film, takových v ČT vzniká v poslední době nebývale mnoho. Začíná to angažmá tvůrčích hlav a herců z asi nejprogresivnějšího (pozor, neplést s progresivistickým) současného českého divadla z Dejvic, kteří se předvedli seriálem Čtvrtá hvězda nebo Dabing Street, kde po delší době filmově zaujal Petr Zelenka sice se svými oblíbenými fintami, ale v dokonalé podobě. Poetice Dejvického divadla není vzdálená ani dvojice Prušinovský–Kolečko, jež prozářila obrazovku s Trpaslíkem (ten mimochodem běží právě v těchto dnech v repríze). A letos do éteru výrazně vstoupila se svou prací producentská skupina Michala Reitlera, nejprve s Metanolem, ale hlavně s dramatem Dukla 61. Především David Ondříček, který se proslavil filmovým vykreslením pražské bohémy a zlaté mládeže přelomu tisíciletí, se ukázal jinak, jako citlivý vypravěč bezručovského typu. Kdo by do takového Pražáka řekl, že to svede a že mu někdo uvěří vrt do hlubinné duše havířů Ostravsko-karvinských dolů.

Ve světle aktuálních událostí nečekanou polohu ukazuje Jan Hřebejk v dramatu Rédl z období dělení československé federace. Trefil se do podzimních ponurých časů, kdy v čele vlády stojí bývalý agent StB, o kterém se objeví informace, že jeho syn na čas zmizí na Krymu, ve stejnou chvíli se na scéně objevuje šéf komunistické Stb Alojz Lorenc, jenž v posledních letech pomáhal budovat Pentu, jednu z největších československých finančních skupin, a k tomu už šest let máme na Hradě prezidenta, který nachází největší útěchu v Moskvě a Pekingu. V tom přichází syrový, nečekaně fatalistický Hřebejk, jak ho neznáme. Zpracoval scénář mladého autora Mira Šifry. Ten sepsal příběh vojenského prokurátora Rédla, který se utkává a zároveň i spojuje s generálem Ferencem, jehož předlohou není nikdo jiný než Alojz Lorenc. Ukazuje se, že minulost není minulost, že posledních třicet let nesmazalo předchozích čtyřicet let „rusáckého“ vlivu, který v jiné formě žije dál. V pondělí poběží poslední díl.

28. listopadu 2018