Komentář Lenky Zlámalové

Návod na použití Miloše Zemana

Komentář Lenky Zlámalové
Návod na použití Miloše Zemana

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Sociální demokraté sehráli včera další epizodu své sebedestrukce. Poté, co na Vysočině pobývající prezident Miloš Zeman vyslal vzkaz, že nejmenuje jejich adepta Michala Šmardu ministrem kultury místo Antonína Staňka, se špičky ČSSD začaly tvářit odbojně. Vytasily dokonce výhrůžku, že podají demise a opustí vládu, pokud Andrej Babiš Zemana nepřiměje Šmardu jmenovat.

Vypadalo to nezvykle odhodlaně. Jako signál, že si sociální demokraté konečně začínají uvědomovat, jak trapnou roli užitečného idiota sehrávají. Byla výborná příležitost. Ve sněmovně se na žádost opozice hlasovalo o vyslovení nedůvěry kabinetu Andreje Babiše. Kdyby se ČSSD přidala, měl šanci padnout. Chvíli už to dokonce mohlo svádět k tomu, že se Miloš Zeman přes Šmardu fakticky rozhodl sestřelit Andreji Babišovi jeho koalici se sociálními demokraty.

Nejmenování Šmardy je porušením ústavy. Ta jasně říká, že prezident (bez prostoru pro vlastní úvahu) jmenuje na návrh premiéra ministry, stejně jako je odvolá. Není tam přesný termín, ale pro takové případy platí, že hlava státu by měla jednat bez zbytečných odkladů. Návrh na odvolání Staňka už se na Hradě nějakou dobu odkládá.

Zároveň je porušena i koaliční smlouva, která říká, že premiér provede personální změny na návrh šéfů vládních koaličních stran. Když Jan Hamáček řekne, že chce odvolat Staňka a jmenovat Šmardu, opět není prostor pro úvahu premiéra, ale čas, aby závazek z koaliční smlouvy vykonal.

Prezident si zjevně se sociálními demokraty pohrává a psychologicky testuje, jak moc unesou. Zeman je hráč a predátor. Rozumí jen síle. Když po někom vystartuje, sleduje, jak se zachová. Když projeví slabost, stává se pro Miloše Zemana luxusním terčem jeho hráčských choutek. Takto fungoval bývalý premiér Bohuslav Sobotka, který své ponížení dotáhl až k tomu, že si nechal vyhrožovat holí.

Jan Hamáček kráčí v jeho stopách – podvoluje se. Nechává se ponižovat i se svou stranou systematicky a pořád. Je to přesně rok, kdy se prezident zaťal, že prostě za žádnou cenu nejmenuje ministrem zahraničí sociálnědemokratického nominanta Miroslava Pocheho. Trval na svém tak dlouho, až se ČSSD vycukala. Ustoupila a místo Pocheho poslala do Černínského paláce jeho asistenta Tomáše Petříčka.

Jan Hamáček jen hledal nejrůznější rádoby přijatelná vysvětlení svého ponížení. Místo aby zatlačil na premiéra, aby na Miloše Zemana kvůli neplnění ústavních povinností podal kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu.

Do roka se situace opakuje se Šmardou. Sociální demokraté se ještě z rána tváří odbojně. Padají slova jako demise, nedůvěra vládě, kompetenční žaloba. S postupujícím dnem se ale opět všechno rozplizne do podvolujících se komentářů, že je hlavně potřeba vyjednávat. Aby Andrej Babiš přiměl v zájmu uhájení současné koalice hlavu státu k plnění svých povinností. „Je to jedna z možností řešení, ale není to tak, že stojí v nějaké rovině ultimáta, že bychom požádali premiéra, aby tu žalobu podal. Pan prezident vyjádřil ochotu jednat, takže my jsme připraveni jednat, do té doby nemá cenu něco dalšího řešit,“ ustupuje Hamáček.

Všem dává stejně jako loni důrazně najevo, že si nechá líbit cokoliv. Scénář Poche se píše podruhé. Místo aby jasně ukázal, že ČSSD sebou zametat nenechá.

Miloš Zeman predátorský startovní instinkt atakující soupeře a pokoušející se dostat ho do podřízené role využívá odjakživa. Je to jeho trade mark. Dělá to i v úplně banálních situacích. Autorka tohoto textu si dobře vzpomíná, kdy tomu byla vystavena. Zemanovi tváří v tvář. Tehdy byl ještě premiér a spolu s kolegou jsme se za ním vypravili do sněmovny dělat rozhovor o pádu IPB a záchraně bank. Dohoda s jeho tehdejším mluvčím Liborem Roučkem byla, že se sejdeme v určený čas ve foyer sněmovny. Čekali jsme. Rouček nikde, tak mu voláme. Oznamuje nám, že čeká jinde. V atriu. Popletl si foyer a atrium. K Miloši Zemanovi přicházíme se zhruba desetiminutovým zpožděním. Predátor nezaváhá a snaží se nás ironicky vyplísnit, co jsou to zas novináři zač, když neumí chodit v čas. Tohle si fakt líbit nenecháme. Slušně a zároveň razantně mu sdělujeme, že bychom jistě byli včas, kdyby si pan Rouček nepletl slova atrium a foyer. Zeman okamžitě mění styl. Nechá povolat asistentku a teatrálně před námi přehrává, jak má vyškolit pana Roučka o rozdílech mezi slovy atrium a foyer. Začíná rozhovor. Miloš Zeman už si žádný další výpad nedovolí. Debata je vtipná, věcná a korektní. Zjevně ho bavíme tím, že jsme si jeho atak nenechali líbit.

Kdybychom jen sklonili hlavu a pokorně se omluvili za námi nezaviněné zpoždění, bude si nás hodinu vychutnávat a školit nás z kdečeho. Místo toho si odnášíme dobrý rozhovor po docela zábavném ironickém špičkování z obou stran.

Od té doby je mi zřejmé, že Zeman rozumí jen síle. A pohrdá lidmi, kteří v jeho testu prokážou slabost. Jako Janem Hamáčkem a celou sociální demokracií. Vždycky mě znovu a znovu překvapuje, kolik lidí ten Zemanův test nepochopí nebo nezvládne. V té chvíli jsou to jeho fackovací panáci, na nichž si rozehrává své hry.

27. června 2019