Ta zpráva v sobotu odpoledne zacloumala sociálními sítěmi a vyvolala v mnohých morální pobouření, vyjádřené komentářem Vrána k vráně. Andrej Babiš se pochlubil, že se setkal s Milanem Kunderou, který ho spolu s Věrou Kunderovou přijal ve svém bytě. A pak spolu odešli do restaurace, kde prý strávili tři hodiny. Podle premiéra si „neskutečně rozuměli“, což umožnilo i to, že ho spisovatel má „nastudovaného“. Na závěr mu premiér dal svou knihu O čem sním, když náhodou nespím? Co to asi znamená? A co znamená takové setkání v Paříži?

Hypotéza střízlivého pozorovatele je asi tato. Andrej Babiš je všechno jiné než literárně založený intelektuál. Milana Kunderu pravděpodobně nikdy nečetl, protože by to byla pro něj ztráta času a dosud to ani nebylo potřeba. Konverzace o jeho románech se jak za jeho mládí, tak v době budování Agrofertu nepěstovala a on by v ní asi nebyl přeborníkem. Zato velmi dobře věděl a ví, že Kundera je slavný, oceňovaný a Nesnesitelné lehkosti bytí se prodalo tolik, že to muselo zaujmout i jeho. A Babiš je zvyklý takové lidi respektovat. S příchodem do vysoké politiky se otevřela možnost se k nim přímo přiblížit. Uspokojuje to různé druhy jeho ambicí, určitě ješitnost a touhu po uznání. Ale jistě také zvědavost a chuť se předvést jinak než jako parvenu, který se vyšvihl. 

S tím se pojí ještě další důležitá Babišova vlastnost, že totiž když ho něco napadne (nebo někoho z jeho imagemakerů), tak to udělá. Nejspíš ho napadlo, že se zkusí sejít s Kunderou, tak to zkusil. A vyšlo to. Pak se k tomu přidají takové věci, že to v Paříži zná a na rozdíl od řady předchozích premiérů ví, jak se v dobré restauraci sedí a jí. Pak se přidá ještě záležitost s českým občanstvím. Ne, že by ho Kundera potřeboval, ale gesto to je srozumitelné. Možná to mohlo nějakého premiéra napadnout v minulých devětadvaceti letech.  

Milanu Kunderovi bude příští rok v dubnu devadesát let. Člověk musí mít malé ponětí o tom, co je to lidská bytost a jaké jsou její možnosti, aby ho soudil nároky třeba svého věku. Milan Kundera byl vždycky zvláštní, plachý a introvertní, dle svědectví lidí, kteří ho znali, ale také zdvořilý člověk. A obvykle se choval jiným způsobem, než byla očekávání obecného mínění – a řeč není jen o kauze z roku 1950, respektive 2008. Ta záležitost, na kterou reagoval poplašeně a způsobem, který jen zesílil podezření, v něm vyvolala pravděpodobně zahořklost a pocity nevděku.

Lze se domnívat, že je podporovala i paní Věra, která byla v jiných věcech jeho oporou. Do toho přichází přání a návrh premiéra jeho staré vlasti, aby se spolu setkali ve městě, v němž čtyřicet let žije. Kundera souhlasí. Důvody, proč, jsou jenom na něm a paní Věře. Třeba je v tom zdvořilost, ješitnost, slabý odhad, k čemu to ten druhý použije, a třeba i jen chuť jít s někým na oběd. Normální věc v normálních poměrech. 

Člověk musí být hodně zapálený komisař, aby v něm taková věc vyvolala úšklebek. Protože třeba už za pár hodin se velký spisovatel ptal své ženy, kde se u nich vzala ta knížka s tak divným názvem – O čem sním, když náhodou nespím…