V pondělí, takže de facto před týdnem, byl v premiéře odvysílán poslední díl třetí řady oblíbeného detektivního seriálu Případy 1. oddělení, což už je snad dostatečně dlouho na to, aby každý, kdo měl chuť jej zhlédnout, jej skutečně zhlédl, a my se tu tak mohli bavit otevřeně a nebát se, že někomu jeho divácký zážitek zkazíme vyzrazením některé z point vyprávění.

Nuže buďme otevření, a to nejen k tvůrcům, ale i sami k sobě, a konstatujme, že je veliké štěstí, že už seriál skončil a že tvůrci, jak se zdá, respektive jak oni sami slibují, od svých postav kriminalistů pražské mordparty dají ruce pryč a nebudou k jejich dosavadním osudům nic přidávat. Jelikož, jak ukázala právě třetí řada, jde o dílko už poněkud vybředlé.

Nehodlám zastírat, že jsem novinku sledoval s potěšením, že jsem si v ní našel oblíbená místa, že jsem se na jejím konci dojímal. Ani nebudu tvrdit, že jsem si nedomýšlel potenciální rozvoj vztahů mezi figurami, že jsem si netipoval, kdo je na oddělení zlý policajt a donašeč, či že mě nezajímá, zda kapitán Netík naváže intimní poměr se státní zástupkyní Mgr. Švihlíkovou, protože jako džentlmen původem z Podunají má slabost pro korpulentní české dámy, nebo zda je jejich vzájemné tokání zamýšleno jenom jako výstupy komického dua, jaké u nás ještě nebylo. Coby divák jsem spokojen, dostal jsem kvalitní televizní zábavu. Ale současně je fér nepřehlížet, že autorům se závěr jejich práce rozpadl, protože se příliš snažili provázat jej s předešlými sekvencemi.

Ten stál sám o sobě, byl to uzavřený příběh a nebylo proto třeba jej dál rozňahňávat, takže třetí série prvního oddělení – když už její autoři stáli o dramatický oblouk – měla být vztažena pouze k předešlým řadám, nikoli k jinému seriálu. Jinými slovy nemělo dojít na láskyplné uzavření příběhů starých parťáků a de facto na tvrzení, že co se upeklo v posledním desetiletí minulého tisíciletí, to vydrželo jako nezpochybnitelná ryzost dodnes. Narážím na předposlední díl, v němž se zbytečně vyskytla postava někdejšího detektiva Tůmy, jenž na konci Devadesátek od policie odešel pro své opletačky s ruskou mafií (přičemž začal pracovat pro tuzemského mafiána Františka Mrázka, což kupodivu nepoznamenalo kvalitu jeho nového kamarádíčkování s bývalými parťáky, kteří – vždyť kdo jiný? – neúspěšně vyšetřovali vraždu jeho někdejšího šéfa).

Autoři měli zůstat pouze u pokračování westernového duelu mezi Kozákem a Korejsem před budovou Policejního prezidia, jímž končila druhá řada. Snad by pak lépe vykreslili Korejse – figuru nejdůležitější, protože bez řádného padoucha se žádné seriózně se tvářící dílo neobejde. Na něm se ukazuje největší úskalí třetí řady: jelikož autoři vědí, že bez Korejse by seriál nevydržel, složitě ho vracejí do hry a do týmu detektivů prvního oddělení (byť jim přiznejme bod za vtip: v závěru úvodního dílu je obludný Korejs pojídající doma u televize večeři připraven se Kozákovi, vesele vystupujícímu na jeho účet v talkshow Karla Šípa, mstít stejně odhodlaně jako kdykoliv předtím). Jenže pak sledujeme dvojí zvrat Korejsovy osobnosti:

V dalších částech se pokouší lísat do přízně staronovým kolegům, což je pochopitelné, pak ovšem několik částí je prezentován jako vynikající vyšetřovatel, který je kdykoli připraven se zastat kolegů a starat se o ně, a který dokonce je opakovaně vhledný ke Kozákovi. Přesto nakonec on se ukáže jako podrazák. Aby bylo jasno: jiné řešení by nedávalo smysl vzhledem k celku seriálu, ale takto nedává smysl Korejsovo chování průběžné. Ne snad že by nebylo pochopitelné, proč je citlivý vůči Kozákovi a proč se snaží obnovit jeho důvěru, ale divné je, proč tak opečovává ostatní a pak se jich nezastane, když mají být přeřazeni na jiná oddělení. To zaprvé. A zadruhé: protože je Korejs za slušňáka, a padouch tak příběhu náhle chybí, supluje ho v první půli řady nepřesvědčivý, bezdůvodně vzteklý stárnoucí Pražák a následně ve druhé půli nová ředitelka kraje, pyšná neschopa Drápová.

Na jasně neukotvené záporné postavě je znát, že tvůrcům koncept série nevychází přesvědčivě. Přitom odcházení hlavní postavy seriálu, majora Tomáše Kozáka, je naopak zvládnuto dobře, protože sledujeme, jak figura postupně sama poznává, že už nerozumí pachatelům a jejich světu, že už vlastně nemá chuť se učit nové postupy s novou technologií atd. Kozák ví, že končí, ale nikomu to není schopen říct ani přiznat, k odchodu se nechá donutit až vnější příčinou: až šikanou své ředitelky, která mu do jeho duševního rozpoložení a měnícího se vtahu k policii přichází vhod.

Jedno se tu tluče s druhým, postavy jsou oproti dřívějšku představeny nevyváženě, přestože je na ně paradoxně upřena větší pozornost než dříve, aby se mohly definitivně rozetnout všechny vazby uvnitř kriminalistického oddělení. Zkrátka a jasně: Případy 1. oddělení zůstávají ve třetí řadě výjimečné jenom ve své první půli, která se ještě pokouší nahlížet případy různými žánry a která oproti předešlým řadám výrazně variuje hudbu. Potom příliš podlehnou lásce svých autorů i diváků k postavám, a namísto podání katalogu výjimečně pointovaných pátrání směřují své vyprávění k všeobecnému smíru a dojetí. Skutečně nejlepší okamžik přestat.