V BUBLINĚ

Angličané na hřišti, Piráti na síti

V BUBLINĚ
Angličané na hřišti, Piráti na síti

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Skončil evropský šampionát ve fotbale, ve finále Italové porazili Angličany, uživatelé měli názory. Až překvapivě častá byla vyjádření spokojenosti s výsledkem, kontinentální Evropa na Angličany zanevřela. Po prohraném zápase ovšem fanoušci Anglie dostali příležitost projevit to, v čem tradičně vynikají, tedy schopnost zachytit, verbalizovat svoje zoufalství a identifikovat je jako důležitou součást údělu osobního i národního. Přinejmenším u mě si tím trochu vyspravili reputaci. Za všechny cituji člena Horní sněmovny za labouristy Maurice Glasmana.

V srdceryvném textu pro server UnHerd lamentuje nad prokletím anglického fotbalového mužstva a taky nad neochotou jeho trenérů, kteří během posledních pětapadesáti let nikdy nedokázali respektovat skutečnou tvář anglického fotbalu, jeho, jak píše, nablblou nádheru a nenechali hrát fotbalisty, kteří ji zosobňovali. Znamená to pro mě tolik, protože fotbal je jednou z mála částí naší společnosti, v níž se dělnická třída stává její veřejnou tváří. Naše politika je záležitostí absolventů privátních škol, podobně jako kriket, ragby a tenis. V naší hudbě se dají najít výtrysky proletářského řádění, ale duch Genesis a Pink Floyd vždycky číhá nedaleko. Nedali jsme světu jenom fotbal, ale taky progresivní rock a nejsem si jist, co bychom mohli udělat, abychom tu hanbu vymazali.

Myslím, že ta hudební analogie v Glasmanově textu jde ke kořenu problému. Anglický fotbal má dostatek materiálu, aby dal dohromady sportovní ekvivalent The Who nebo The Fall, místo toho se na reprezentační úrovni tváří jako Radiohead kopané. A dostane, co zasloužil.

Z finálového utkání vznikly také nějaké ty memy. Především ze situace, v níž obránce Chiellini značně neurvale a nevynalézavě zastavil anglického útočníka Saku. Pro českou politiku typicky kreativním způsobem ho použil Jan Farský ze STAN. Fotografii té situace opatřil popisky, v níž Chielliniho označil za svou koalici Piráti /STAN, hrubě faulovaného Saku za Babiše a míč, který mu uniká z dosahu, za dotace. Asi tím chtěl říct, že Piráti a STAN Babiše zastaví. Fakticky řekl, že koalice při hře proti chudáku premiérovi bude dost drsně porušovat pravidla, Babiš (Saka) možná nakrátko přijde o dotace (míč), ale potom rozhodčí zapíská a dotační balon se premiérovi vrátí, koalice STAN/Piráti pak bude tiše děkovat milosrdnému sudímu za to, že ji nevyloučil. No.

Piráti, koaliční partneři STAN, mají pověst partaje zorientované ve věcech moderních technologií, jejíž členové jsou ve virtuálním světě jako doma. Značného počtu sdílení se dočkal komentář Mikuláše Ferjenčíka, který do debaty o parkování v Praze vstoupil slovy: My chceme parkování zdražit, ale nechci to tu říkat moc nahlas, aby nám do toho kolega Pospíšil nehodil vidle. Část uživatelů se nad Ferjenčíkovými slovy rozčilovala, viděla v nich důkaz pokrytectví partaje, která si ledacos ze svých plánů nechává pro sebe, nepředkládá je publiku k posouzení jaksi transparentně, se vším všudy. Takových uživatelů se ptám: A kde jste to, prosím vás, až doteď žili? To, že politici si čas od času něco nechávají pro sebe, na některé otázky odpovídají ne úplně upřímně, patří k věci, a pokud už se nad tím člověk chce rozčilovat, mělo by to být rozčilení jaksi formální povahy, rozčilení z povinnosti, z nějakých důvodů je totiž důležité, abychom dokázali aspoň předstírat, že by to mělo být jinak. Samozřejmě i v tomhle by měla existovat nějaká míra, po jejímž překročení by rozčilení formální mělo přejít v akutní a naléhavou naštvanost.

Pozoruhodná je ale páně Ferjenčíkova naivita ne coby politika, ale coby uživatele sociálních sítí. Opravdu si myslí, že o věcech, které je potřeba neříkat nahlas, je moudré psát na Facebook? Myslí si, že sociální sítě jsou ekvivalent masově provozované hry na tichou poštu? Žije v domnění, že když na Facebooku komentářem odpovídá na status nějakého konkrétního člověka, zůstane to právě jenom mezi ním a adresátem sdělení? Věru jsem nečekal, že jednou budu cítit potřebu vysvětlovat Pirátům, jak fungují sociální sítě.