Statní opera po rekonstrukci nezapírá svůj původ

Návrat ředitele Anděla Neumanna

Statní opera po rekonstrukci nezapírá svůj původ
Návrat ředitele Anděla Neumanna

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V pražské Státní opeře se po třech letech rekonstrukce od minulého týdne už zase hraje. Tedy zpívá a hraje. Jako první je nasazen Beethovenův Fidelio, což byla osudová opera prvního ředitele scény, Angela Neumanna, neboť se během kontroly její zkoušky v prosinci 1910 tady v divadle nachladil a pak rychle ještě do Vánoc zemřel.

To už by se stát jen tak nemělo: v rámci rekonstrukce se za miliardu a tři sta milionů kompletně nahradilo samozřejmě také topení, stejně jako chlazení, větrání a vzduchotechnika, podobně jako jsou nové všechny ty složité instalace a high-tech vymoženosti, včetně displejů do sedaček, takže nudící se divák se může zabavit brouzdáním po internetu a sociálních sítích: ve skutečnosti tam poběží titulky a nějaké informace, které nebude nutné luštit z programu… Největší náklady však spolykala hypermoderní točna, která se vložila do útrob jeviště, takže jednu dobu staveniště připomínalo odkrytý hlubinný důl. Jak říká Jan Burian, současný ředitel Národního divadla, pod něž Státní opera opět patří, sto čtyřicet let stará budova se provrtala technologií století jedenadvacátého, přičemž vnější vzhled interiéru i exteriéru se vrátil k lesku století devatenáctého.

Po rekonstrukci má Státní opera i moderní točnu. - Foto: Profimedia.cz

Čili k podobě, jak „své“ divadlo znal právě Angelo Neumann. Ten by byl jistě velmi překvapen, kde se to ocitl, pokud by vyšel, třeba na doutník, před divadlo. Tam by okamžitě nejspíš s děsem v očích uskakoval před řítícími se plechovými předměty, neboť budova pražské opery je unikátní i tím, že stojí hned u dálnice. To, že je kousek od nádraží, ke kterému tam právě před pár lety dostavěli novou secesní halu, to by tak nevadilo, však aspoň to má přespolní publikum, třeba z Reichenbergu nebo Aussigu, blízko, ale co je donnerwetter tohle?!

Avšak uvnitř, uvnitř by se cítil jako doma, tam by toho nového nyní poznal málo, těm lesklým zrcadélkům (tedy displejům) na sedačkách by asi věnoval málo pozornosti, to je pro dámy užitečné, když se budou chtít přepudrovat. I páni se rádi podívají na licousy. Když tak by se nejspíš divil, jak to, že jsou tam všude, ve foyer i na chodbách, české cedulky, třeba „vlevo“ a „vpravo“, když přece Češi sem páchnou jen výjimečně, a to spíš omylem nebo když nutně musí něco vyřídit: jeho publikum jim taky nechodí do té jejich „zlaté kapličky“ na Ferdinandově třídě… Pak by se uklidnil, protože jinak by shledal všechno na svém místě. I opona je ta, co ji vymaloval pan Eduard Veit, vídeňský odborník na mytologické a alegorické výjevy. Při bližším pohledu by možná zjistil, že je nově přetřená, ba možná úplně jaksi nově vyhotovená, ale ten vzhled je veskrze věrný: rytíř uměny vchází do platonské říše idejí… Doslechl se sice v zásvětí něco o tom, že tam v posledních letech visel nějaký výjev od Čecha Antonína Střížka, dobrého malíře, ale sem se přece jen hodil spíš ten akademický Veit, na gut. Pak pokračoval pan ředitel dál a potěšil se, že po něm pojmenovali bufet ve druhém patře, Salon Angela Neumanna, to je hezké, řekl by si, a kvitoval by též, že busta Richarda Wagnera, kterou tam jako správný wagnerovec kdysi umístil, je na svém místě. Přece jen je to pořád staré německé divadlo, i když tedy nové, pochvaloval by si spokojeně asimilovaný Žid ze Stupavy u Malacek, který přes Prešpurk, Vídeň a Lipsko dorazil do Prahy, kde jeho kariéra vyvrcholila.

Ve znamení Wagnera

Angelo Neumann byl totiž ve své době nejnápaditější a nejúspěšnější divadelní impresário střední Evropy, dnes by se řeklo producent nebo art manager, který se proslavil třeba tím, že přesvědčil stárnoucího Richarda Wagnera, aby mu svěřil provozování svých oper mimo Bayreuth, což se megalomanskému, ale také zadluženému géniovi příliš nechtělo, ale nakonec souhlasil. Neumann pak jezdil se zájezdním wagnerovským ansámblem po celé Evropě a šířil slávu Zlata Rýna i skladatele, který jinak Židy moc nemiloval. Když se v roce 1887 podařilo pražským Němcům získat Neumanna pro nově otevírané pražské divadlo, bylo to, jako když uloví největšího divadelního sumce. Neumannův impozantní zjev s trčícími kníry (pochopitelně nešlo jen o zjev) vábil do Prahy třicet let největší jména evropské opery i orchestrální hudby, takže Praha stála na rovnocenném místě v itineráři hvězd typu Enrica Carusa nebo Vittoria Arimondiho a byla po téhle stránce stejně důležitá jako Paříž, Vídeň nebo Berlín. A Mahlerovy symfonie se tady hrály souběžně s premiérami ve Vídni nebo v Budapešti – většinou za skladatelovy účasti, který sto let po Mozartovi opět mohl mít pocit, že mu Pražané rozumějí.

Pochopitelně, že spíš než „Praha“ to byla „Prag“, město, kde se pořád ještě dost mluvilo německy, zvlášť tady, kolem té neorenesanční budovy, na jejímž průčelí byl nápis Neues deutsches Theater, a přímo ze schodiště se dalo dolů pokračovat promenádou na Herrengasse (Panskou) a pak dojít na Graben (Příkopy), luxusní promenádu staré německé Prahy. Němci sice už dávno neměli v Praze, a to ani v jejím centru, početní převahu, na přelomu století jich bylo kolem dvaceti procent, ale byla to stále takzvaná elita, tedy vyšší vrstva či prostě kulturní buržoazie, která byla zvyklá chodit do divadla a požadovat v něm kvalitní repertoár. Není asi náhoda, že v roce 1888, kdy se Nové německé divadlo otevíralo, ztratili definitivně vliv na pražský magistrát, kde od té doby zcela dominovali Češi. Co ale ztratit nechtěli, byl kulturní primát, který se v tom krásném století potvrzoval právě divadly. A v nich zvlášť těmi, v nichž se provozoval na patřičné úrovni vrchol umění, opera, ten umělecký gesamtkunstwerk, spojující všechny žánry a vyžadující největší talenty a nejvyspělejší publikum. Jen tam, kde zvládli operu, mohli se počítat mezi kulturní národy. A kdo ji dovedl k větší dokonalosti než právě národ Wagnerův?! Což ovšem neznamenalo, že by se tam hrál jen on, kde jinde by se Franz Werfel, který bydlel kousek naproti, naučil celoživotně milovat Verdiho tak, že o něm napsal slavný román?

Německou kulturní dominanci měla potvrdit právě stavba druhého reprezentativního německého divadla ve městě. Po Stavovském divadle, kde se od šedesátých let už opět hrálo jen německy, neboť Češi měli svoje Prozatímní a pak konečně svoje Národní, měla tady, na kraji Vinohrad, vyrůst luxusní divadelní budova, dokonalý protiklad „zlaté kapličky“ na nábřeží, té před pěti lety (1883) otevřené, úplně jinak impozantní budovy, na kterou se Češi skládali trojník po trojníku, a stejně jim musel přispět císař a Vídeň. Zatímco pražští Němci to dali celé ze svého, protože na to stále ještě měli. U vídeňské velkostavitelské firmy Fellner a Helmer, těch dodavatelů divadelních budov od Curychu po Oděsu, si objednali z katalogu návrh, který se jim zdál přesně vhodný. Zvnějšku antikizující chrám múz s atikou, kde budou busty německých veleduchů Mozarta, Schillera a Goetha, uvnitř nadnárodní kudrlinkové a nakypřené neorokoko, světácky elegantní a pohodlné, příjemné pro oko a pohodlné pro zadnici. Protože Wagner se musí vysedět.

Až do hořkého konce

Před listopadem 1989 napsal v eseji právě o divadelní Praze Petr Pithart: „Nové německé divadlo mohlo stát v kterékoli evropské metropoli. Národní divadlo mohlo stát jen v Praze… Bylo a je pomníkem svého času. Divák se tu měl upevnit ve svém češství, posílit v národním sebevědomí. Národní divadlo bylo cílevědomě pojato jako ,výchovný ústav‘ českého lidu. V Novém německém divadle se divák mohl také společensky projevit, ukázat se a pak se těšit z pěkného kusu, bavit se.“ Pithartův esej z roku 1987 (Z Prahy německé a židovské) byl jedním z mála, možná to byl text jediný, který vůbec existenci německého divadla v Praze na české straně připomínal; a bylo typické, že mohl vzniknout jen v prostředí disentu. Kdo jej pak začátkem 90. let četl, což je případ autora tohoto textu, objevoval bezmála celý nový když ne svět, tak pražský kontinent: kontinent německé pražské divadelní kultury, která žila svým pozoruhodným kypícím životem, v něčem vedle českého živlu, v něčem s ním polemicky, ale v podstatě samostatně a nezávisle. Napojena byla mnohem víc na rozsáhlý svět německého divadla, odkud přicházely ideje, impulzy a také osobnosti, které do něj zase odcházely. Německá pražská divadelní scéna byla zvláštní v tom, že to byl ostrov uprostřed zvedajícího se českého živlu, v něčem podobná jako pražská německá literatura, o jejíž existenci také české prostředí skoro nic nevědělo (nebo nechtělo vědět), stejně jako ona se příliš nezajímala o Čechy. Bylo to oboustranně se ignorující spolužití, během něhož přesto občas něco problesklo, třeba když v roce 1898 orchestr Národního divadla zapůjčil Německému divadlu své hráče na provedení Mahlerovy symfonie, na niž neměli Němci dost muzikantů. Ale jak psal E. E. Kisch, jinak se dělalo, že ten druhý neexistuje: „Hrála-li v českém Národním divadle pohostinsky Comedie-Française nebo Moskevské umělecké divadlo nebo zpíval slavný pěvec, nezmínil se o tom německý tisk ani slovem, a kritici nepřišli vůbec na myšlenku, aby se šli podívat na ta představení. A zase naopak, co se hrálo v Německém divadle, nebrali na vědomí Češi…“

Co však Češi brali na vědomí, byla skutečnost, že když byla vyhlášena „jejich“ republika, jsou v jejich městě dvě velká německá divadla, což pro českého nacionalistu byla drzost. V říjnu 1920 ji útokem a zabráním Stavovského divadla čeští nacionalisté za účasti některých herců „napravili“. Stavovské divadlo se čechizovalo násilím a tento skutek předznamenal další konflikty, které nakonec vedly až do těch „hořkých konců“. Ne že by o nich rozhodly jen události divadelní, ale ty signalizovaly, že hrát se tu bude kdo s koho.

Německé divadlo u nádraží žilo dál dvacet let první republiky svým docela intenzivním životem, bylo otevřené novým trendům a přitom udržovalo vysoký standard: slavná byla éra uměleckého šéfa, významného skladatele Alexandra Zemlinského. Po nástupu nacismu v roce 1933 zde našli útočiště někteří němečtí židovští umělci a v podstatě antinacistický ráz si divadlo udrželo až do roku 1939. Válečné roky už byly čím dál víc čekáním na německou katastrofu. Osmého května 1945 divadlo obsadili čeští povstalci, čímž éra německého divadla definitivně končí. V těch dnech se „ztratila“ opona a dolů letěly busty germánských klasiků. Nastaly nové časy, ty měly své vrcholy i pády, skvělé výkony i nudnou rutinu. Divadlo bylo na dlouhá desetiletí pojmenováno po Bedřichu Smetanovi, ostatně wagneriánovi. Od Panské ulice ho přeťala magistrála. Od původních základů nové poměry a všeobecná ignorance a zapomnění. Po takových třiceti čtyřiceti letech o nějakém Novém německém divadle vědělo jen pár zasvěcenců. Po listopadu 1989 se toho dost změnilo a o historii Prahy a její někdejší dvojjazyčnosti se už zase může psát a mluvit, takže koho to zajímá, ví již své. Koho to nezajímá, ten nikdy nic neví. A přitom ví všechno nejlíp.

Pan Angelo Neumann by se ve svém divadle dnes už neztratil. Lze si představit, že by chvíli hleděl z lóže na to, na co byl třicet let zvyklý, a pak by se tiše vytratil.

 

Až k hořkému konci se jmenuje předloni vydaná monografie divadelní historičky Jitky Ludvové, která obsáhle a velmi plasticky líčí poslední půlstoletí pražského německého divadla. Knihu vydala Academia.

 

20. ledna 2020