Tomáš byl můj ročník, studovali jsme spolu na VŠE Praha na konci padesátých let, i když každý něco jiného. Ovzduší na škole i obecně nebylo nic moc, bylo jen pár let po stalinistických procesech. Přednášky z politické ekonomie byly plné Kapitálu Karla Marxe. „Buržoasní“ ekonomie se neučila, jen pomlouvala. Technické disciplíny jako statistika apod. si však svou úroveň držely.

Přeskočím pár let. Tomáš měl to štěstí, že pracoval v Ekonomickém ústavu ČSAV v šedesátých letech, který byl ideovým centrem pokusu o reformu centrálního plánování, o propojení plánu a trhu. Šlo o kvadraturu kruhu, ale jinak než pod tímto heslem zřejmě nebylo možné správnou věc „prodávat“. Ve straně a vládě bylo mnoho odpůrců jakýchkoliv změn. A měli stále hodně vlivu i másla na hlavě. Nezbytnou součástí reformního ovzduší byl i nový, realistický pohled jak na fungování kapitalistických ekonomik, tak i na učebnicové vysvětlení této reality z per významných západních ekonomů. Slavná učebnice ekonomie Paula Samuelsona se interně přeložila a studovala v té době. To nepochybně mělo svůj význam na formování Tomášova profesionálního směřování i jeho hodnotové postoje v dalších letech.

Musím dodat, že k vůdčím postavám mé a Tomášovy generace v té době patřil Václav Klaus. Když došlo k invazi Rudé armády v srpnu 1968, znamenalo to nejen konec jakýchkoliv vážnějších reformních pokusů, ale také čistky. Václav Klaus musel EÚ opustit, byl odejit, Tomáš to se šrámy přežil. Já, se stejnými šrámy jsem musel odejít z asistentského místa na VŠE Praha, ale shodou okolností jsem po nějakém měsíci zakotvil v EÚ ČSAV. A pak jsme byli s Tomášem po 14 let kolegové. Profesionálně i jinak s podobným uvažováním a postojem k normalizačnímu režimu. Dokladem budiž např. naše příspěvky do sborníků z tzv. Klausových seminářů, které pod hlavičkou České vědeckotechnické společnosti organizoval Václav Klaus na svém pracovišti v SBČS. (Až mu to nakonec někde nahoře zakázali!)

Po Gorbačově nástupu v SSSR se mění ovzduší i u nás. Strana a vláda sice skřípe zuby, nicméně je v úzkých. I československá ekonomika zaostává víc a víc za kapitalistickým světem. I proto zřejmě v r. 1984 vzniká Prognostický ústav ČSAV pod vedením Valtra Komárka. Já spolu s několika dalšími ekonomy z EÚ ČSAV tam odcházím ihned, Tomáš se k nám připojuje o něco později, když Valtra přesvědčíme, že ho potřebujeme. Společný produkt nás moc nezajímá, Tomáš se vícekrát o něm pohrdlivě vyjádřil, jeho názor sdílím. Nicméně Valtr nám nechával dost času na smysluplnou činnost. A tak jsme třeba s Tomášem spolu napsali anglicky psaný příspěvek pro konferenci v té době svobodnější Budapešti s názvem „Československá zkušenost s centrálním plánováním“. Je publikován v příslušné knize.

Opět přeskočím, tentokrát však už jen několik měsíců. Přichází 17. Listopad 1989. Tomáš odchází z PgÚ, aby pracoval na transformačním scénáři na federálním ministerstvu financí pod Václavem Klausem. Já jsem zvolen shromážděním zaměstnanců ředitelem EÚ ČSAV. Doba však pospíchá a opět se oba scházíme na společném pracovišti jako ministři v Pithartově české vládě. Tomáš prakticky zakládá ministerstvo privatizace, jeho pracovní zaujetí – jako vždy – je pozoruhodné. Stejně jako na tenisovém kurtu v mém rodném Prostějově. Každopádně hrál s příkladnou vášní, podobně jako v mladších letech košíkovou. Tu hrál dobře.

Dál se mi skoro už nechce psát. Protože došlo k tomu, co se nikdy nemělo stát. Dušan Tříska to všechno dobře popsal v posledním Reflexu, to období od Kroměřížského setkání tří vlád a presidenta, kde Tomáš stál, snad poprvé, jinde než my ostatní, loajální Klausovské transformaci. Od té doby na svém postoji na veřejnosti setrvával.

Ale pro pořádek ještě jedna episoda. Jde o Tomášovu nepodařenou profesorskou přednášku před vědeckou radou národohospodářské fakulty. Tehdy jsem byl členem rady, stejně jako Dušan Tříska a Václav Klaus. Ale také dalších asi 28 členů z řad akademiků či manažerů z praxe. A mezi nimi mnoho již z mladší generace, kteří na předchozí nějaké zásluhy nedají. Tajné hlasování nedopadlo pro Tomáše dobře. Já i Dušan Tříska jsme mu hlas dali. Posuzovali jsme jeho celoživotní výsledky v profesi a považovali jsme jmenování Tomáše profesorem za naprosto zasloužené. I přes nepodařenou přednášku... Václav Klaus je přísný hodnotitel, pokud jde o vědeckou hodnost a výkon se mu nelíbí, tak nezná bratra. (Zažil jsem to sám na sobě vícekrát, i v jeho vládě, když jsem byl ministrem.) Neznal ho ani tentokrát. Ale před hlasováním odešel.

Nicméně Tomáš, přes svůj nezdar, pokračoval ve výuce na národohospodářské fakultě, kde i já působím. Myslím, že asi před rokem jsme spolu naposledy zkoušeli studenty. Byl na ně hodný, spíše jim pomáhal, když zaškobrtli. Bude mi chybět. Bude nám chybět.