O krizových situacích se říká, že v lidech probouzejí to nejlepší i to nejhorší. Spíš je to ale takový truismus, na kterém – podobně jako na ostatních floskulích – něco je, ale vyslovují se trochu moc snadno. Nakonec většina lidí se i v době krize chová tak jako v klidnějších časech – snaží se tím životem protlouct, jak se dá, a zbytečně na sebe neupozorňovat.

Reprezentanty toho nejlepšího jsou nejenom v české veřejné debatě lidé, kteří se s pandemií každodenně střetávají – zdravotníci a další. A taky lidé, již čas karantény vyplňují prací pro druhé – šijí roušky, pomáhají seniorům v okolí a podobně. Česká schopnost vykrýt výpadek zásobování šitím roušek doma se dočkala uznalých pochval v zahraničí, rád se na nich přiživil i předseda vlády. Co jsou ale ty nejhorší projevy koronavirové doby? Na úrovni elit to může být zneužívání krizové situace k upevňování a nepřiměřenému posilování moci, různé formy kořistění z ní, vědomé zasévání nedůvěry mezi lidmi. To jsou věci, které jsou – relativně často – docela dobře vidět.

Kromě příběhu o rozumně se chovajících, disciplinovaných a chytře improvizujících Češích se ale člověk setkává i s jinou story, často podávanou útržkovitě, v anekdotách, historkách, u nichž se nedá automaticky předpokládat širší platnost a statistická významnost. Mohly by dokládat, že průvodním znakem krize je i zvýšená četnost udavačství. Někdo si v lese sundá roušku a za chvilku na něj naběhne strážník, kterého asi kdosi zavolal. Někdo sedí se dvěma přáteli na zahradě u chalupy a ke stavení, jež stojí o samotě, zakrátko přijede policejní auto, zjevně na výzvu skupinky, jež šla kolem a dívala se nepřátelsky. K podobným situacím zřejmě dochází docela často. Odsoudit je všechny šmahem jako projev zavrženíhodného práskačství by jistě bylo pomýlené. Hranice mezi chvályhodnou nebo aspoň pochopitelnou bdělostí a udavačstvím není nějak jasně daná a může se v čase měnit. A rozhodně se nedá říct, že by právě udávání bylo v čase koronaviru nějakou tuzemskou specialitou, potýkají se s ním i leckde jinde. A jeho přítomnost může být taky zveličována lidmi, pro něž znamená potvrzení jejich pohledu na pandemii třeba jako na výsledek mediální manipulace nebo i konspirace. Ale udává se a někdy jistě i ze zlé vůle.

Důvodem může být i docela pochopitelná a racionální obava – pocit ohrožení reálně existující nákazou, která se může rozšířit, postihnout někoho zvlášť zranitelného. Jsme v tom spolu. Jsme ve válce. Tohle poselství hlasitě zní od počátku pandemie, a kdo se nepřizpůsobuje pravidlům, popírá, že mu na tom „spolu“ záleží, je sobecký, je mu jedno, jestli druhé nějak ohrozí, nezáleží mu na nich. A ve válce je potřeba být bdělý, odvést svůj kus práce, existuje jasná hranice: tohle jsme my a tohle je nepřítel. A nepřítel musí být poražen, a kdo nepříteli pomáhá, má být odhalen a taky potrestán. Nošení roušek je od začátku vysvětlováno jako prostředek ochrany lidí, s nimiž se „zarouškovaný“ setkává. Tvoje rouška chrání mě, moje rouška chrání tebe. Proč šetřit lidi, kteří zjevně nikoho chránit nechtějí, bližní jim nestojí ani za to minimum? Jenomže ne všechna „koronavirová udání“ jsou motivovaná podobně chvályhodně nebo aspoň pochopitelně. Část jich patří do jakési pandemické patologie, která se může projevovat různými způsoby. A nemusí být zapříčiněna mimořádnými okolnostmi posledních měsíců, může být spíš zákonitým projevem temné stránky lidské povahy obecně a také způsobu, jímž je ta temnota v člověku v současné době stimulována. Pandemie probouzí oprávněné obavy ze zneužívání moci, která je v časech krize víc centralizovaná a méně kontrolovaná. Moc ale nesídlí jenom v Úřadu vlády, nějakou moc – aspoň drobet moci – má skoro každý. A v době krize se může zdát, že ta moc je jaksi dostupnější, že je možné jí dosáhnout a přivodit si tak stav zvráceného uspokojení, nebo jí jako klínem vytlouct ztísňující vědomí vlastní bezmocnosti – tváří v tvář hrozbě, již zvládnout přesahuje možnosti jednotlivce, nebo i bezmoci, již člověk ve svém životě může vnímat trvale, v nejhorším případě absenci moci, jež je pro někoho předmětem touhy.

V rozhovorech, které média v době pandemie přinesla s nakaženými, se často opakovalo, že byli překvapeni agresivní reakcí části lidí, třeba i známých, která podle nich nabývala až hrozivých forem – došlo třeba i na přání kulky. Ostrakizovaní a napadaní se cítili i lidé z obcí, které byly nakrátko uzavřeny do karantény, v televizi o tom mluvili třeba starostové Litovle nebo Kynic na Vysočině. „Připadala jsem si jako prašivá. Zkoušela jsem oslovit sousedy, jestli by nám nenakoupili. Všichni měli nějakou výmluvu – že jim jezdí nakoupit děti, že jim jídlo někdo vozí, že si objednávají všechno z restaurací, že jedou k příbuzným na několik týdnů. Všichni po vsi řešili, že jsme nakažení, když jsme vyšli jen na půl hodiny na zahradu kvůli dětem, aby nebyly celé dny zavřené doma, sousedé šli okamžitě domů a sledovali nás za okny,“ popsala svoje zkušenosti v MFD nakažená Markéta z jihočeské vesnice, která musela s rodinou zůstat v karanténě. Hejtman Plzeňského kraje Josef Bernard pro stejný deník mluvil o případech, že lidé, kteří se nechávají testovat, raději domlouvají, aby na ně sanitka počkala někde v polích, a sousedé se tak o testování nedozvěděli. Z Británie chodí zprávy o policejních velitelích některých okrsků, kteří vyzývají občanstvo, aby svými iniciativními hlášeními policii nepřetěžovalo, mnohé jiné okrsky zase zavádějí on-line formuláře, které taková hlášení usnadňují, podobná stránka zřízená novozélandskou policií se podle Guardianu krátce po startu pod náporem oznamujících uživatelů zhroutila. Známý moderátor Piers Morgan mluvil o lidech, kteří ve slunečný den seděli v parku na trávě, jako o „zrádcích“ zasluhujících tvrdý trest. Iniciativní oznamovatelé se ale nemusejí realizovat jenom v kontaktu s policií, mohou využít různé facebookové skupiny, které vyzývají k postování snímků „idiotů bez roušek“ (a dlouze si tam vyměňovat invektivy s lidmi, kteří roušky nosit odmítají), bizarní zpráva přišla ze španělského Ovieda, kdy se v místním obytném komplexu objevil plakát s fotografiemi místních lidí, kteří se nezúčastnili pravidelného tleskání zdravotníkům, s návrhem zavolat na ně policii, až půjdou vyvenčit psa.

Zas se dá říct, že přinejmenším část těch lidí měla k obracení se na policii pochopitelné důvody a zachovali se rozumně. Časopis Vice třeba přinesl rozhovor s mladým Angličanem, kterého trápilo, že u sousedů na zahradě běží pomalu nonstop party asi dvaceti lidí, účastníci se tam navíc trousili přes jeho zahrádku, po dlouhém váhání policii zavolal a asi udělal dobře. A jindy se v podobných situacích dají vypozorovat prastaré vzorce jednání, nedá se z nich proto dovozovat nějaká mimořádná nízkost současníků. Ano, v čase podobných krizí jako pandemie mají lidé sklon hledat obětní beránky, jimž přičtou vinu za krizi a jejich směrem namíří svou agresi. Lidé, kteří ostrakizují nebo až šikanují nakažené, jednají podle toho mustru, což jejich jednání jistě nezlehčuje ani neospravedlňuje, činí ho jen, řekněme, historicky obvyklým. Udávání má ale i svou charakteristicky současnou tvář. Dlouho před nástupem pandemie se dal pozorovat nástup „fízlovské kultury“, posilované sociálními sítěmi, které v uživatelích mohou posilovat potřebu vynášení definitivních odsudků, dělat z nich mnohohlavého Velkého bratra. V tomhle ohledu může pandemie, která – jak se říká – mění všechno, jenom posílit tendence, které existovaly už před jejím příchodem. Postrčit tendenci k vzájemnému fízlování na novou úroveň, stejně jako může zrychlit už beztak dost rychlou obměnu důvodů, proč soudit a pranýřovat. Ve dnech před nástupem pandemie se v ulicích mohli setkávat s nepřátelskými pohledy a slovní agresí lidé, kteří roušku nosili. Velmi rychle si prohodili místo s těmi, kdo ji neměli. Stejně rychle se měnil i symbolický význam roušky. Nejdřív ji nosili „panikáři“. Pak se stala součástí uniformy těch, kdo se hlásí k odpovědnosti za sebe i druhé, často taky schopných si poradit, když stát selhává. Teď se to vnímání zase mění, z roušky – pýchy Česka a díla improvizujících zlatých českých rukou – se pro čím dál víc lidí stává znak ochoty uposlechnout rozkaz, slepě se zařadit. Už ne „chráním“, ale „nedělám problémy, zařazuji se“. Pokud by rouška byla primárně prostředkem ochrany proti nákaze, jistě by mělo smysl debatovat, jestli její povinné nošení v každé situaci má smysl. Znamení poslušnosti je ovšem nutno nosit i v lese, o tom žádná.

Česko mělo na začátku pandemie štěstí – z různých důvodů, taky díky vládou vyhlášeným restrikcím, se nemoc COVID-19 v zemi rozšířila dost málo. V něčem se tak současná situace může zdát podobná uprchlické krizi roku 2015, která zemi prakticky minula. Velice ale rozbouřila city a představivost mnoha místních lidí. Taky se tomu nebylo moc co divit, skutečně se v Evropě tehdy dělo cosi mimořádného, opravňujícího k obavám. Nakonec největší škody, které tehdejší krize v zemi napáchala, byly právě škody na psýše lidí. Pandemie je ve všech ohledech vážnější a děsivější, změny, které přináší, budou trvalejší. Většinu lidí zavřela do izolace, kde se jim honí hlavou myšlenky na všechny ty hrozby, které kolem nich vyvstávají a pravděpodobně se jich i nějak dotknou, až se čas zase rozběhne. Ten imperativ Jsme v tom spolu! může znít reklamně a přepjatě, cosi důležitého ale vyjadřuje. Rozpadlá společnost je daleko zranitelnější hrozbami zvnějšku a náchylnější podlehnout temným silám uvnitř. Tlak na zařazení se je v určité fázi krize logický a nutný. Hypertrofovaná ostražitost vůči ostatním, potřeba je mocensky disciplinovat ale může ohrožovat právě to „spolu“, stát se katalyzátorem rozkladu, v němž jedni budou v osamění šmírovat okolí a druzí – stejně osamělí – uvidí oko nepřátelského slídila za každým pohybem záclony v okně na prázdné ulici, kde si bez roušky dávají rychlé cigáro nebo si jen na chvilku dovolí dýchat volně.