V druhé polovině festivalu se na svědomitém účastníkovi dění mohou projevovat mírné příznaky, řekněme, atypického psychického stavu, lidově řečeno mu trochu hrabe. Pozoruju to i na sobě, zjistil jsem, že mám občas problém rozlišit, co je skutečnost a co je film. Třeba v závěru projekce silného filmu Sergeje Loznici Donbas (více o něm v zítřejším zápise). Začaly titulky a část kolegů odcházela, dveře projekčního sálu dost vrzaly. Titulky šly přes závěrečnou scénu, nedoprovázela je hudba a já si vůbec nebyl jistý, jestli to vrzání dal režisér místo závěrečné melodie – k filmu by se to jistým způsobem hodilo –, anebo jestli v sále prostě vržou dveře. Pravdu jsem zjistil, až když jsem kino opouštěl sám. Jindy – na projekci dost zoufalého slovinského filmu. Na plátně snová scéna, někomu nedaleko začal v tašce zvonit telefon a já si říkám: „Patří to k tomu filmu?“ Už do té scény dali to, to a to, tak co tam ještě nevrznout zvonění telefonu, že jo? Protože… proč ne?

Skladba zhlédnutých kousků tomu lehce proměněnému stavu vědomí odpovídá. Sešly se mi dva filmy o šílené lásce, amour fou nebo jak to říct. Ten první z nich je polský a dost slavný, jmenuje se Studená válka, režíroval ho Pawel Pawlikowski, měl veliký úspěch na festivale v Cannes a vůbec všude. A vlastně není divu. Pawlikowski točí filmy, které oku lahodí a rychle plynou, vůči divákovi vstřícným způsobem se v nich otevírají velká historická témata. Může to souviset s tím, že polský režisér vyrůstal v Británii, první filmy točil tam a v angličtině, a když se v posledních letech soustředí na historii rodné země svých rodičů, dělá to způsobem, který je pro západní festivalové publikum přijatelný.

Povedlo se mu to snímkem Ida (2013), příběhem mladé polské jeptišky, která v šedesátých letech zjistí, že je dcera zavražděných židovských rodičů a spolu s nově nalezenou tetou – komunistickou prokurátorkou – pátrá po příčinách jejich smrti a rozhoduje, co v životě bude dělat dál, kým bude. Studená válka má podobný styl jako Ida – do detailu promyšlený černobílý obraz v málo používaném užším formátu 4:3, záběr nového Pawlikowského filmu je ale širší, odehrává se během víc než deseti let v několika zemích.

Studená válka skvěle začíná. V rychlém sledu obrazů ukazuje zakládání folklorního souboru Mazurek, z nějž chce nově ustavený komunistický režim ve válkou zničené zemi udělat svou výkladní skříň a exportní artikl. Během konkurzu se seznámí umělecký šéf souboru Wiktor (Tomasz Kot) a dívka Zula (Joanna Kuligová), krásná blondýnka a umělkyně v přežívání. Ví, že má „škraloup“ – podmínku za napadení otce, který ji zneužíval, tak se to snaží kompenzovat, je jí třeba jasné, že když u konkurzu před funkcionáři zazpívá píseň ze sovětského filmu, nic tím asi nepokazí. Wiktora přitahuje, začnou si spolu, je to ale komplikovaný vztah. Zároveň film v přesně stylizovaných a nasnímaných obrazech ukazuje jakousi proměnu, zglajchšaltování hudby. Začíná scénami nahrávání skutečných lidových interpretů, jejichž projev má hloubku a značnou syrovost, zpracovávány souborem se ty písně mění ve velmi efektní divadlo, jehož smyslem je ohromovat, a později je ještě dorazí přidaný politický rozměr.

Wiktor se rozhodne pro emigraci, Zula ale váhá. Film pak sleduje jejich vztah v jakýchsi rychle plynoucích fragmentech, ústřední dvojice prožívá jakousi posedlou lásku, která je pudí k sobě a někdy také od sebe. Velmi stylově předvádí všechno, co má nostalgičtější publikum rádo na kinematografii padesátých a raných šedesátých let – romantická Paříž, jazzový klub, v němž fatálně krásná slavice pěje smutnou píseň, večírky umělců, romantické příbytky v Latinské čtvrti. A taky polské pracovní tábory a nakonec i festival populární písně v Sopotech nebo kde. Ten sled proaranžovaných a stylových scén má držet pohromadě ten silný a destruktivní vztah dvou pohledných hrdinů, které má oba kamera velice ráda. Jenomže autor se z jakéhosi důvodu rozhodl neukazovat jeho zlomové body, nedá divákovi šanci ho skutečně spoluprožívat. Navíc povaha toho vztahu, který má být zničující, impulzivní, osudový, tragický… se tluče s Pawlikowského stylem, jeho do poslední mrtě kontrolovanou krásou. Až v samém závěru něco z té avizované osudovosti z plátna pronikne ven.

Na snímek amerického režiséra Panose Cosmatose Mandy se ve Varech chodí hodně, je to ten film, ve kterém hrábne pro změnu Nicolasi Cageovi a hrábne mu prý parádně. Na rozdíl od těch jiných filmů, v nichž Cageovi hrábne tím obvyklým způsobem – takové to šílení jako na autopilota, natočené naprosto bez invence. Takže Mandy. Projekce začínala o půlnoci, sál byl plný natěšených lidí. Jenomže pověst Cosmatosova filmu jaksi není úplná. Rozhodně to není takové to dílo, kde Cage po pěti minutách zakoulí očima, nahodí motor a jede. Je to taková zvláštní natažená dumka, v něčem dost retro – odkazuje k extrémní kinematografii sedmdesátých a osmdesátých let, Cosmatos rekonstruuje obraz starých filmů se zaujetím nadšeného kutila, odkazuje nejenom k filmů, ale i hudbě a třeba i ilustracím tehdejší temné brakové fantasy. Asi něco vypovídá, že z filmu, v němž dojde i na divoký souboj motorovými pilami, mi nejvíc utkvěla úvodní pasáž, obrazy přeletu nad lesem za soumraku a protagonisty při dřevorubecké práci, k níž hraje skladba Starless od King Crimson.

Cage hraje Reda, mlčenlivého chlapíka, který žije v chaloupce uprostřed lesů se svou vyvolenou Mandy (Andrea Riseboroughová), poněkud anemicky vyhlížející fanynkou metalu s velkýma očima. Do jejich zamilovaného chmurného kraje ale dorazí dodávka vezoucí pomatenou sektu jakýchsi temně mesiášských hipíků, ku pomoci mají i motorkáře z pekla (nebo tedy proměněné konzumací záměrně špatného LSD), kteří za ně dělají špinavou práci. Mandy bohužel padne do oka guruovi sekty Jeremiášovi (Linus Roache). Sekta se nezachová hezky k Mandy, Red, jehož pošuci velice nemoudře nechali naživu, se pak nezachová hezky k sektě. Asi tak. Tempo filmu je velmi volné, Cageovi hrábne po víc než hodině. A ani to, co přijde potom, není nějaká čirá legrace, obrazy pro uspokojení publika, které si vyrazilo na půlnoční potrhlost (jistě, pár by se jich tam našlo).

Cage si film nepřivlastní, ten je pořád Cosmatosův, který zavaluje publikum obrazy prodchnutými jakousi archaickou a při vší legraci v jádru vážnou psychedelií, podivnou červenou září, blikajícím světlem, rafinovaně aranžovanými obrazy, jež jako kdyby chtěly vyvolat jakousi primární sílu a hraje k nim také docela retro syntezátorová hudba nedávno zesnuvšího Jóhanna Jóhannssona. Jasně, lidi nakonec dostanou svoje, motorovky jsou taseny, krev teče z mnoha důvodů. Film Mandy mi ale nepřišel jako nějaká čirá legrace, je v něm dost skutečného umu a taky nějaká skutečná temnota, kterou bych neradil se předávkovat. Ale spal jsem po projekci dobře a nic ošklivého se mi nezdálo.