KOMENTÁŘ Lucie Sulovské

Pevnou rukou k nejspořádanější zemi Afriky

KOMENTÁŘ Lucie Sulovské
Pevnou rukou k nejspořádanější zemi Afriky

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Od doby, co tu za sto dní – s osvětimskou výkonností – povraždili nejméně 800 000 menšinových Tutsiů a umírněných Hutuů, uplynulo necelé čtvrtstoletí. Minulý rok na rušné ulici Kicukiro Centre rwandského hlavního města Kigali došlo ke kurióznímu incidentu. Policejního důstojníka obklopil rozzuřený dav školních dětí v uniformách. Malí ekologičtí teroristé požadovali, aby strážce pořádku zaměřil svou pozornost na muže, který z okénka auta vyhodil plastovou lahev. Některé děti dokonce utíkaly za jedoucím vozidlem. „Pro děti je tabu, aby se vyhazovaly odpadky na silnici,“ řekla k tomu Patricie Mukangarambe, ředitelka městského odboru zdraví a životního prostředí.

Kigali dnes vede všechny žebříčky nejčistějších a nejzelenějších měst v Africe. Čistými a spořádanými ulicemi konkuruje městům jako Kodaň nebo Helsinky. Kulisy jsou samozřejmě skromnější a průměrný obyvatel mnohem, mnohem chudší, přesto je dnes Rwanda nejlepší africký stát s nejhorší pověstí. Pravděpodobnost, že vás na ulicích Kigali někdo okrade nebo vám ublíží, je naprosto minimální. Jak palčivé je srovnání třeba s jihoafrickým Johannesburgem, se můžete podívat zde. Pokud to nebolí dostatečně, tak Kigali je o něco bezpečnější než Praha. Když rwandská genocida skončila, nezdálo se, že ten stát může ještě někdo dát do pořádku. Tím spíš, že převládající trend je v Africe tradičně opačný. Rwanda to dokázala.

Jako všechno to má svůj háček. A tím je vláda pevné ruky. To ona vypucovala Kigali. Jedním z jejích nástrojů je Umuganda, společně k cíli. Poslední sobotu v měsíci všichni Rwanďané ve věku od 18 do 65 let povinně nastoupí, aby „obnovovali Rwandu a podporovali sdílenou identitu komunitní prací“, jak tvrdí vládní příručka. „Mezi úspěšné projekty patří budování škol, zdravotnických středisek a vodních elektráren, údržba mokřadů a vytváření vysoce produktivních zemědělských pozemků,“ píše se dál.

Umuganda je ta lepší část příběhu. Vagabundi, prodejci šuntů, prostitutky a žebráci v ulicích Kigali nejsou nikoliv proto, že by neexistovali, ale protože tam být nesmějí. Jakmile se někdo takový objeví, policie ho sebere a odveze do Gikondo Transit Center na předměstí Kigali.

Lidskoprávní aktivisté tvrdí, že jsou tam lidé drženi bez vody, zdravotní péče a někdy také biti. Pochybnosti vzbuzuje i ostrov Iwawa, jeden z nástrojů převýchovy. Je tu vězení, ale nejsou tu jen vězni a nejsou tu všichni na základě rozsudku. To je i příklad 24letého počítačového technika Isaaca Mugangeho, který byl poslán do místního rehabilitačního střediska svými movitými rodiči, kteří si s ním nevěděli rady, protože se opíjel a kouřil konopí. Jsou tu domy pro drogově závislé, žebráky, bezdomovce, děti z ulice a drobné zločince. Asi dva tisíce lidí se tu učí budovat novou Rwandu. Obrázky z Iwawy jsou jako z prázdninového tábora. Dílny a hřiště.

Vláda se brání kritice západních organizací tvrzením, že v zadržovacích centrech a na ostrově terapeuticky pomáhá „sociálně zranitelným osobám“ k návratu do života. Tahle progresivní rétorika je rwandské vládě vlastní. Ve většině afrických zemí by prostě řekli, že kriminálníci dostanou nakládačku a Západ si svoje rady může vetknout za klobouk. Rwanda ale dbá na svoji pověst, obratně krmí vlka a chrání ovci. V oficiálních dokumentech operuje genderovou rovností, a když se parlament v roce 2009 rozhodl napodobit ugandský návrh trestu smrti za homosexuální styky, vláda z toho vycouvala z obav před zastavením pomoci, na níž je stále závislá – zahraniční pomoc se ve Rwandě nerozkrádá, alespoň ne v takovém měřítku jako jinde v Africe.

I když to všechno nezní moc vábně, je to celé takové umouněné, „nehodné západních standardů“, v porovnání s problémy jiných afrických zemí jsou to maličkosti, které skoro nestojí za řeč – a takovou maličkostí je i to, že strůjce této rwandské renesance, prezident Paul Kagame, přepsal ústavu, aby mohl být ve funkci teoreticky až do roku 2037. Dvakrát už zvolen byl a teď by měl být na penzi. Západ se za to na Kagameho mračil, tady odbočka: Kagame opravdu není lidumil a jeho úloha ve rwandské genocidě je také předmětem mnoha temných spekulací. (Kagame je Tutsi a zabíjení bylo vzájemné.)

Kagame sám o sobě je problematický muž, ale jeho prodloužené prezidentství je ve světle reálpolitiky to nejlepší, co se Rwandě mohlo stát. Je to země vedená pevnou rukou, s kasárenským režimem a potlačenou opozicí; to ale neznamená, že je na skladě lepší možnost. A úspěchy tu jsou. Rwanda nemá nerostné bohatství jako ostatní africké státy, kdyby ho měla, byla by pod Kagameho vedením bohatá. Bez něj se musí snažit vyniknout jinak.

Vzhlíží k Singapuru, chce se stát hi-tech centrem Afriky. Pořád je to víc sen než realita, ale ta země je v pohybu. Staví se budovy a dálnice, ulice se udržují v čistotě, školáci fasují laptopy (i když doma často nemají elektřinu a už vůbec internet), písemky posílají elektronicky. Země se chce odpoutat od koloniálního dědictví, odstranit, co zůstalo po Belgičanech – francouzštinu proto nahrazuje angličtinou (děti neumí ani jedno z toho).

Porodnost poklesla dramaticky. V roce 1987 připadalo na jednu rwandskou ženu více než osm dětí. Dnes je to 3,8. V sousedním Kongu 5,91 a v Ugandě 5,68. Právě Kongo, země chaosu, nepořádku a zákonu silnějšího, je dvousečnou ukázkou, jak mohla vypadat Rwanda a jak může vypadat Kongo. Rozdíl je jeden Kagame a rwandský úspěch je křehký. O genocidě se mluvit nesmí, pozůstalí a přeživší se museli naučit žít vedle nikdy nepotrestaných vrahů. Jako sousedé. Někde ve vzduchu to pořád je. Nepokoj nebudí autoritářství, ale otázka, co bude, až tu železná pěst nebude.

19. dubna 2018