Od doby, co tu za sto dní – s osvětimskou výkonností – povraždili nejméně 800 000 menšinových Tutsiů a umírněných Hutuů, uplynulo necelé čtvrtstoletí. Minulý rok na rušné ulici Kicukiro Centre rwandského hlavního města Kigali došlo ke kurióznímu incidentu. Policejního důstojníka obklopil rozzuřený dav školních dětí v uniformách. Malí ekologičtí teroristé požadovali, aby strážce pořádku zaměřil svou pozornost na muže, který z okénka auta vyhodil plastovou lahev. Některé děti dokonce utíkaly za jedoucím vozidlem. „Pro děti je tabu, aby se vyhazovaly odpadky na silnici,“ řekla k tomu Patricie Mukangarambe, ředitelka městského odboru zdraví a životního prostředí.

Kigali dnes vede všechny žebříčky nejčistějších a nejzelenějších měst v Africe. Čistými a spořádanými ulicemi konkuruje městům jako Kodaň nebo Helsinky. Kulisy jsou samozřejmě skromnější a průměrný obyvatel mnohem, mnohem chudší, přesto je dnes Rwanda nejlepší africký stát s nejhorší pověstí. Pravděpodobnost, že vás na ulicích Kigali někdo okrade nebo vám ublíží, je naprosto minimální. Jak palčivé je srovnání třeba s jihoafrickým Johannesburgem, se můžete podívat zde. Pokud to nebolí dostatečně, tak Kigali je o něco bezpečnější než Praha. Když rwandská genocida skončila, nezdálo se, že ten stát může ještě někdo dát do pořádku. Tím spíš, že převládající trend je v Africe tradičně opačný. Rwanda to dokázala.

Jako všechno to má svůj háček. A tím je vláda pevné ruky. To ona vypucovala Kigali. Jedním z jejích nástrojů je Umuganda, společně k cíli. Poslední sobotu v měsíci všichni Rwanďané ve věku od 18 do 65 let povinně nastoupí, aby „obnovovali Rwandu a podporovali sdílenou identitu komunitní prací“, jak tvrdí vládní příručka. „Mezi úspěšné projekty patří budování škol, zdravotnických středisek a vodních elektráren, údržba mokřadů a vytváření vysoce produktivních zemědělských pozemků,“ píše se dál.

Umuganda je ta lepší část příběhu. Vagabundi, prodejci šuntů, prostitutky a žebráci v ulicích Kigali nejsou nikoliv proto, že by neexistovali, ale protože tam být nesmějí. Jakmile se někdo takový objeví, policie ho sebere a odveze do Gikondo Transit Center na předměstí Kigali.

Lidskoprávní aktivisté tvrdí, že jsou tam lidé drženi bez vody, zdravotní péče a někdy také biti. Pochybnosti vzbuzuje i ostrov Iwawa, jeden z nástrojů převýchovy. Je tu vězení, ale nejsou tu jen vězni a nejsou tu všichni na základě rozsudku. To je i příklad 24letého počítačového technika Isaaca Mugangeho, který byl poslán do místního rehabilitačního střediska svými movitými rodiči, kteří si s ním nevěděli rady, protože se opíjel a kouřil konopí. Jsou tu domy pro drogově závislé, žebráky, bezdomovce, děti z ulice a drobné zločince. Asi dva tisíce lidí se tu učí budovat novou Rwandu. Obrázky z Iwawy jsou jako z prázdninového tábora. Dílny a hřiště.

Vláda se brání kritice západních organizací tvrzením, že v zadržovacích centrech a na ostrově terapeuticky pomáhá „sociálně zranitelným osobám“ k návratu do života. Tahle progresivní rétorika je rwandské vládě vlastní. Ve většině afrických zemí by prostě řekli, že kriminálníci dostanou nakládačku a Západ si svoje rady může vetknout za klobouk. Rwanda ale dbá na svoji pověst, obratně krmí vlka a chrání ovci. V oficiálních dokumentech operuje genderovou rovností, a když se parlament v roce 2009 rozhodl napodobit ugandský návrh trestu smrti za homosexuální styky, vláda z toho vycouvala z obav před zastavením pomoci, na níž je stále závislá – zahraniční pomoc se ve Rwandě nerozkrádá, alespoň ne v takovém měřítku jako jinde v Africe.

I když to všechno nezní moc vábně, je to celé takové umouněné, „nehodné západních standardů“, v porovnání s problémy jiných afrických zemí jsou to maličkosti, které skoro nestojí za řeč – a takovou maličkostí je i to, že strůjce této rwandské renesance, prezident Paul Kagame, přepsal ústavu, aby mohl být ve funkci teoreticky až do roku 2037. Dvakrát už zvolen byl a teď by měl být na penzi. Západ se za to na Kagameho mračil, tady odbočka: Kagame opravdu není lidumil a jeho úloha ve rwandské genocidě je také předmětem mnoha temných spekulací. (Kagame je Tutsi a zabíjení bylo vzájemné.)

Kagame sám o sobě je problematický muž, ale jeho prodloužené prezidentství je ve světle reálpolitiky to nejlepší, co se Rwandě mohlo stát. Je to země vedená pevnou rukou, s kasárenským režimem a potlačenou opozicí; to ale neznamená, že je na skladě lepší možnost. A úspěchy tu jsou. Rwanda nemá nerostné bohatství jako ostatní africké státy, kdyby ho měla, byla by pod Kagameho vedením bohatá. Bez něj se musí snažit vyniknout jinak.

Vzhlíží k Singapuru, chce se stát hi-tech centrem Afriky. Pořád je to víc sen než realita, ale ta země je v pohybu. Staví se budovy a dálnice, ulice se udržují v čistotě, školáci fasují laptopy (i když doma často nemají elektřinu a už vůbec internet), písemky posílají elektronicky. Země se chce odpoutat od koloniálního dědictví, odstranit, co zůstalo po Belgičanech – francouzštinu proto nahrazuje angličtinou (děti neumí ani jedno z toho).

Porodnost poklesla dramaticky. V roce 1987 připadalo na jednu rwandskou ženu více než osm dětí. Dnes je to 3,8. V sousedním Kongu 5,91 a v Ugandě 5,68. Právě Kongo, země chaosu, nepořádku a zákonu silnějšího, je dvousečnou ukázkou, jak mohla vypadat Rwanda a jak může vypadat Kongo. Rozdíl je jeden Kagame a rwandský úspěch je křehký. O genocidě se mluvit nesmí, pozůstalí a přeživší se museli naučit žít vedle nikdy nepotrestaných vrahů. Jako sousedé. Někde ve vzduchu to pořád je. Nepokoj nebudí autoritářství, ale otázka, co bude, až tu železná pěst nebude.