Loni 19. prosince večer Německo zažilo svůj první velký atentát ve jménu Alláha. Tuniský žadatel o azyl Anis Amri nejprve přepadl a zabil polského řidiče, s ukradeným kamionem poté najel do stánků na vánočním trhu v centru západního Berlína. Na náměstí Breitscheidplatz mu padlo za oběť dalších 11 lidí, 55 bylo zraněno, dvanáct z nich vážně.

Máme dva a půl roku od začátku akutní fáze migrační krize, která, měřeno ohromným rozsahem, vyprodukovala zatím islamistického krveprolití naštěstí málo. V jiných západoevropských městech umíralo při atentátech lidí mnohem víc. Čím berlínský Breitscheidplatz vyniká, je následný postup vůči pozůstalým obětí i obětem samotným.

Mezi dvanácti zavražděnými byla i Češka Naďa Čižmárová. Její manžel poskytl před pár dny ČTK menší rozhovor, klíčová věta se týká nečinnosti členů německé vlády po atentátu: „Působilo to na mě tak, že by pro ně možná bylo nejlepší celou věc zamést pod koberec. Budeme to ignorovat a budeme dělat, že se nic nestalo.“

Je podezření, že německou politickou třídu od počátku vedla snaha nedat obětem tvář, jména, životní osudy, protože tím by konkrétní tváře, jména, životní osudy získala „extremistická pravice“ kandidující pod značkou AfD do Spolkového sněmu. Klíčovým tématem voleb v září byla, jak známo, právě migrační krize a kancléřčina laxnost, s níž podle AfD ohrožuje „Bioněmce“. U obětí teroru, které se podaří anonymizovat, můžeme předpokládat, že budou rychleji zapomenuty, což je užitečné pro politickou stabilitu a volební vyhlídky úřadujících politiků.

To podezření je ošklivé, bohužel se pro něj od loňského 19. prosince vršila jedna indicie za druhou. Dodnes se Němci oficiálně nedozvěděli jména Amriho obětí. Nejprve vyhlásil mediální embargo Spolkový kriminální úřad, údajně pro nemožnost zjistit z telefonátů, kdo je pozůstalý, kdo novinář a kdo senzacechtivec. Následovala další „vysvětlení“. Seznam obětí nebyl zveřejněn dodnes. Němečtí kolegové novináři, jichž jsem se ptal a jejich kolektivní ticho srovnával s úplně jinou informační politikou, kterou úřady provozují po každém islamistickém atentátu v Británii, Francii a nově i ve Španělsku, argumentovali ochranou osobních údajů a ohledem na pozůstalé.

Anebo jsou tu ve hře pedagogické pohnutky novinářů a tohle byl jeden z momentů, který vysvětluje, proč se tradiční média pomalu sunou do krize, kdy jejich uživatelé získají pocit, že se zařídí sami. Jména zavražděných dala dohromady jedna nenechavá uživatelka na Facebooku (Steffi Schloeová), dodnes jim chybí úřední potvrzení.

Už den po atentátu se v kostele na Breitscheidplatzu konal smuteční akt, který byl bohoslužbou a nikoliv státním aktem, což je důležitá nuance. V první řadě před kamerami seděli předseda parlamentu, ovšemže kancléřka, spolkový prezident. Drželi se za ruce, skoro jako kdyby těmi pozůstalými byli oni. Posléze vyšlo najevo, že několik biologických pozůstalých, kteří se na smuteční akt pokoušeli proniknout, nebylo vpuštěno, prý z bezpečnostních důvodů. Evangelický biskup pohovořil o smíření, které co nevidět opět převáží nad nenávistí. Působilo to jako akce za účelem rychlého odfajfkování.

Incident s pozůstalými u vchodu do kostela vyšel najevo dva měsíce po atentátu, kdy padesátku příbuzných včetně Petra Čižmára přijal prezident Joachim Gauck. Když už si pozůstalí mohli vyměňovat zkušenosti, ustavili svou zmocněnkyni. Ta byla dokonce v létě pozvána do televize, kde se v rámci jedné talk show měla setkat přímo s kancléřkou. Několik dní před termínem byla zmocněnkyně odpozvána, z produkce jí vysvětlili, že to dělají kvůli ní, aby ji ochránili před záplavou nenávistných e-mailů, jež by se jistě strhla.

No a před měsícem těmto pozůstalým došla trpělivost, kancléřce napsali otevřený kritický dopis s výtkou, že za rok nenašla čas jim kondolovat. Kancléřka těsně předtím, než dopis vešel ve známost, nechala oznámit, že se tedy s nimi vpředvečer smutného výročí sejde.

Civilizační úroveň se dá měřit podle různých ukazatelů. Někdo ji vyčíslí počtem aut, ledniček a leteckých dovolených na hlavu, další počtem větrníků, genderově neutrálních toalet a elektromobilů. A někdo úplně jiný způsobem, jakým ta společnost zachází se svými mrtvými.