KOMENTÁŘ

Proč být vstřícný k remakům

KOMENTÁŘ
Proč být vstřícný k remakům

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V záplavě nepřetržitých krátkodechých zpráv z ukrajinské bojové linie, z britské královské rodiny, z dění za zdmi moskevského Kremlu, z nitra protivládních demonstrací či z informací o setrvale vzrůstajících cenách energetických a plynových účtů je snad akorát tak čas věnovat se konečně taky něčemu jinému, něčemu skutečně důležitému, co zůstane po nás pro mnoho příštích generací: „remaku“ slavného snímku Jestli se rozzlobíme, budeme zlí – tedy nové verzi jedné z nejpovedenějších a zároveň nejoblíbenějších komedií italského hereckého dua amerických pseudonymů Bud Spencer a Terence Hill. Novinku u nás odvysílal Netflix, jmenuje se stejně jako původní dílo z roku 1974 a schytala to na všech frontách nejen jako nepovedený film, ale především jako nebezpečný cizopasník na legendárním předobraze. Co kdyby se takových objevilo nedejbože více?

Na novinku se samozřejmě snesla kritika ve smyslu, že pořizovat remaky je příšerné, zbytečné a že to nemá význam, když už máme originál. Nebo že jsou to vyhozené peníze. Tyhle zautomatizované reakce obvykle značí neporozumění vývoji umění či nevšímavost k němu. Jako kterékoli jiné neporozumění začíná rovněž toto u jazyka: nešťastné slovo remake aneb česky předělávka totiž zdánlivě vyjadřuje odmítavý vztah k předobrazu, jako by nebyl dost dobrý a bylo potřeba ho vylepšit. Což ale není pravda, v jiných druzích umění jsou remaky vlastně běžná věc, jenže se jim neříká tak návodně – například v divadle jde prostě o různé inscenace jednoho textu či díla. Jeden výchozí text může být ztvárněn nekonečným množstvím způsobů a nijak to nedráždí. Zatímco ve filmu, objeví-li se nová verze/interpretace/dramatizace/ztvárnění téhož, bývá v očích recipientů zle.

Vede to pak k tak roztomilým situacím, jako že se nad novým ztvárněním westernu Sedm statečných a nad jeho mezinárodním obsazením hořekovalo, že je to ústupek všeobecné soudobé politické a rasistické korektnosti a že originál je jenom jeden. Přičemž se jaksi nedodávalo, že už onen „originál“ byla mnohonárodnostní předělávka jiného filmu – japonských Sedmi samurajů. Jindy remake vyjadřuje například potřebu autorů zachytit výrazové prostředky vyprávění tak, jak jsou zrovna k té které cílové skupině diváků vstřícné: zkuste například malým dětem pustit původní Lassie se vrací z roku 1943, a nejspíš se setkáte s odmítavou reakcí, s otázkami dožadujícími se vysvětlování reálií i chování postav. A pusťte týmž stejnojmenný německý snímek z roku 2020 (natáčený mimochodem z větší části u nás na Šumavě), a budete překvapeni, jak přes naivitu vyprávění a look standardního německého televizního snímku jsou k výsledku děti přikované a prožívají jej. Protože k nim mluví prostředky jim známými. Zkrátka rozčilovat se nad remaky nemá smysl nejen proto, že vznikat budou dál jeden za druhým, ale také proto, že nepochybně mají výhody: znovu zpřístupňují staré osvědčené příběhy a udržují je v kolektivní paměti.

V případě snímku zmíněného v úvodu jsme však vystaveni ještě jinému případu – troufám si říct, že naratologicky vlastně nesmírně poutavému: nová verze Jestli se rozzlobíme, budeme zlí totiž není remake v pravém slova smyslu. Není to vyprávění téhož znovu, je to nové vyprávění téhož. Hrdinové nejsou stejné postavy, jež kdysi ztvárnili Spencer s Hillem, jsou pravděpodobně potomky prvního z nich. Je to sourozenecká dvojice, která zapříčinila svým dospívajícím nezmarem, že jim byla ukradena otcova krásná červená dunovka se žlutou střechou, kvůli níž se tolik natrápil, a zároveň dvojice, která celoživotně touží se k odcizenému autu dostat zpátky, a zachovat tak otcův odkaz. To se jí skutečně podaří – a sice překonáváním týchž obtíží, jaké se děly jejímu otci. To je hodně zvláštní: jako by autoři říkali, že člověk je začarován v kruhu a že jeho život není jedinečný, nepozvedá a nerozvíjí život jeho předků, nýbrž stává se odvarem jejich životů. Jako by ten zásadní, stěžejní osud ležel kdesi daleko za námi v dávné historii a my se k němu pokoušeli přiblížit. Je to vlastně až biblický poměr k životu a je to i popření teorie evoluce.

Hlavní hrdinové nového příběhu opět absolvují závod v rallye o dunovku, opět ji vyhrají společně, opět o ni mezi sebou pořádají dodatečný závod v pojídání párků a pití piva, opět je o vůz připraví mafián, opět se perou s jeho gorilami o pozornost a o získání pozornosti, opět zničí mafiánovo sídlo, opět hrozí jednomu cirkusu vystěhování z domova, opět dojde na motocyklový duel s dřevci, opět jeden z dvojice je velký, silný a neustále otrávený automechanik, zatímco druhý je tenký a rádoby vtipný weltman. Jenže výsledek tohoto vyprávění je sterilní, je pravidelný, a především ničím nepřekvapí, protože si můžeme odškrtávat scénky, jež díky znalosti původního snímku očekáváme, že přijdou – načež skutečně přijdou. Už to není praštěná groteska (to není bohužel nápad z mé hlavy, ale z nějaké poučenější, jež přišla na to, že filmy se Spencerem a Hillem přebírají strukturu a funkce starých černobílých grotesek, jen místo dortů v nich létají facky a místo ticha doprovázeného rychlou hudbou ozývá se neustále nějaký přepálený tělesný zvuk). Takže v novince se netěšíme z nečekaností a z jemné sondy do života chudých vrstev velkých městských periferií, nýbrž sledujeme liduprázdný (z města v prvním filmu jsme se přesunuli na samoty v druhém) pokus dokázat si, že dřív se žilo líp.

Jenže to je nakonec na novince nejzajímavější: nesvedeme rekonstruovat život svých předchůdců, ani jejich umělecké výrazivo, protože mu nikdy z odstupu plně neporozumíme, nikdy nebudeme chápat všechny nuance doby, v níž předci žili. Aby naše nové vyprávění fungovalo a bylo dobré, musíme v něm otisknout dobu svou, pak má remake smysl. To se však v tomto případě nepodařilo. Což je škoda, protože jde o úctyhodný přístup k interpretaci původního díla.

18. září 2022