Značně pobavený údiv vyvolal v mnoha čtenářích článek známého tuzemského konzervativce Romana Jocha v Lidových novinách (Proč Forman tolik nenáviděl naši civilizaci?, LN 19. 4.), v němž se autor vypořádává s dílem filmového režiséra Miloše Formana. Považuje ho za obdobu nacistické propagandistky Leni Riefenstahlové nebo sovětského tvůrce Sergeje Ejzenštejna, umělce, který se dal plně do služeb nějaké zlé ideologie, ve Formanově případě „levicového liberalismu“.

Stručně projede režisérovu filmografii a hodnotí ji na základě toho, zda jsou v ní přítomny dobro, pravda a krása (např. nerealistický film je podle něj automaticky nepravdivý). Dojde k závěru: „Filmy Miloše Formana mají jednu věc společnou: autority v západní civilizaci, ať už morální, lékařské, politické, kulturní, vojenské, či náboženské, jsou zlé; představují civilizační řád, a proto jsou záporné. Rebelové vůči nim jsou však – včetně pornografomana – kladní. 

Člověk si říká: proč Miloš Forman tolik nenáviděl naši civilizaci? Proč byl ve svých filmech tak zapšklý, zatrpklý a žlučovitě nepřátelský vůči civilizaci a společnosti, která mu poskytla útočiště, zajistila svobodu, prosperitu a slávu nad všechna očekávání, jež coby prvorepublikové nemanželské dítě z Čáslavi mohl realisticky mít? Protože u levicových liberálů je to „in“ a každý snob se tomu musí přizpůsobit. A Miloš Forman byl supersnob.“

Nehodlám tady s Romanem Jochem polemizovat, myslím dokonce, že k jeho textu toho není moc co dodávat, svoje slabiny vypichuje sám v nejvyšší možné míře. Je to zároveň text jistým způsobem ideální pro soudobou „debatu“ – obsahuje velmi silný názor. To, že je podepřen velmi chatrnou, spíše nulovou argumentací, hraje jen v jeho prospěch. Ten typ článků, jejichž publikace se vysvětluje ambicí „otevřít diskusi“, přičemž tu debatu fakticky uzavírají, není k nim co říct, kromě toho, že jsou plné evidentních hloupostí – vést o nich debatu je vlastně zbytečná práce, obnáší nimrat se ve věcech, jež by pro vnímavějšího čtenáře měly být evidentní, převádět tu debatu na slepou kolej. V případě merita filmů Miloše Formana to je docela škoda, debatovat by totiž bylo o čem. Obraz nezpochybnitelného filmového mistra nad mistry, který kreslily texty o Formanovi, jež se po režisérově skonu objevily, by zasloužil nějakou korekci nebo prohloubení. Není ale možné jich dosáhnout prostředky ideologické kritiky, navíc velice primitivní. Roman Joch ale předvedl právě tohle, svým způsobem je to příznačné.

Současná společnost a debata, která se v ní vede, jsou často popisovány jako ostře rozdělené, dokola se v nich střetají nesmiřitelná a dopředu snadno odhadnutelná stanoviska. Obě strany soudobých společenských a kulturních válek ale mají více společného, než by si byly ochotny přiznat. Zapřisáhlý konzervativec Roman Joch tak nakonec může psát podobně jako autoři z řad akademické levice – na umění je podstatný jenom jeho ideologický rozměr, často navíc hodně od boku definovaný. Ta díla, která ideologicky vyhovují, jsou hodnotná, ta, jež ideologickým testem neprojdou, zaslouží zavržení.

Představa, že by mohlo existovat umění, které by člověka mohlo povznést, přestože by se s ním politicky neshodl, zřejmě přesahuje imaginaci ideologických kritiků zprava i zleva. Takto reduktivní pohled (nejenom) na uměleckou tvorbu se šíří, má totiž svoje výhody, pro kritiky i aspirující umělce. Mohou si být jisti, že dostojí-li ideologickým požadavkům toho prostředí, o jehož uznání usilují, taky ho dosáhnou. Nebudou muset vést vysilující vnitřní zápasy, stačí provést ideologické „povinné cviky“. Bude na ně sice kladen ideologický nárok, jiné ale ne. Atraktivní nabídka, pokud toho jeden od sebe moc nechce.