Za zmatenou rusalkou k Libušinu jezírku

Kouřim stará, možná úplně nejstarší

Za zmatenou rusalkou k Libušinu jezírku
Kouřim stará, možná úplně nejstarší

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na východním okraji Kouřimi je do země zastrčený mytologický špunt, který čeká na nebeskou vývrtku. Ta se jednoho dne sesune z oblak, do špuntu se zapíchne, zakroutí, vytáhne ho, země se vyfoukne, splaskne a bude konec světa. To je tajná pověst kouřimská, o které nevědí ani Kouřimáci a Kouřimačky.

Ti setrvávají u toho, že jde o Lechův kámen, odborně výchoz ruly, obrovský šutr, kolem kterého o Vánocích poskakují po jedné noze v naději, že za to něco dostanou. Ve skutečnosti tak prý nevědomky napodobují pohanské orgie, které se tu za Lechových časů konaly. To mohlo být někdy kolem léta šestistého padesátého, kdy tady Čechův bratr Lech vysílal kouřové signály, než v roce 674 odtáhl do Hnězdna vytvořit Polsko. Ty údaje a roky jsou z Hájkovy Kroniky české, kde Kouřimi patří čestné místo nejstaršího města českého, neboť ji budoucí Polák Lech založil po odpoutání se od sourozence Čecha, se kterým ještě vylezl na Říp, ale pak kupodivu nešel na sever, ale vydal se nejprve směrem ke Kolínu. Bylo by zajímavé zjistit, kolik Poláků o této mezistanici ví, a také by stálo za to udělit kouřimské čestné občanství nejslavnějšímu Lechovi moderní historie, Lechu Wałęsovi, než bude pozdě.

Co bylo po bájném Lechově odchodu, je neméně slavná a tajemná historie. Zbylá čeleď vystavila o kousek dál na návrší velké hradiště, ke kterému jsem se od Lechova kamene blížil. Nebyl jsem tu poprvé, takže jsem věděl, že když se vystoupá po mírném svahu nahoru k malému lesíku a pak se otočíte, máte najednou před sebou skoro třetinu Čech. Takže když je čistý vzduch, vidíte celé Polabí a v dálce Bezděz, Trosky a Ralsko, dokonce Jizerské hory a vedle Krkonoše, které na začátku března byly zasněžené a vypadaly, jako by je tam někdo přimaloval jako takové šmouhy. Tato část severovýchodních Čech, dle staré kmenové teorie Zličansko a Charvátsko, je dějiště mnoha českých věcí, a to od jejich začátku, protože tady se ty nejstarší české dějiny daly do chodu a tady se dávný český stát či jak to nazvat dával dohromady. Dával se dohromady tak, že to přemyslovské jádro na sever od Prahy se rozšiřovalo tímhle směrem a pojímalo do sebe další části a částečky, ale tím největším soustem bylo na začátku, tedy někdy před polovinou desátého století, tohle zahlazené hradiště, tedy Kouřim zvaná Stará.

Po „počtem lidu mocném“ hradišti zůstalo pár terénních nerovností na místech, kde stály mohutné hradby, které archeolog Miloš Šolle vykopal, prozkoumal, popsal a v 50. letech rekonstruoval, jako by to byly hradby Théb nebo Mykén. A i tahle rekonstrukce se už dávno rozpadla, protože jejím záměrem bylo také zjistit, za jak dlouho se takové hradby ze dřeva a hlíny rozpadnou: a ony se rozpadnou ani ne za půlku lidského věku, takže už po nich zase skoro nic nezůstalo.

Ale nic nebrání člověku si představovat, jak tady na tom návrší, kde teď jen foukal studený vítr, stála před víc než tisícem let alternativa přemyslovské Budče, Levého Hradce a vlastně také teprve „zakládané“ Prahy, středisko alternativního kmene Zličanů s knížetem Radslavem, kterému dal ale jméno až tzv. Dalimil začátkem 14. století. Tak řečený Kristián v legendě svatováclavské, která má být z konce 10. století, ho ještě jménem nezná, ale líčí historku, která se neodehrála moc dávno od jeho časů, takže by na ní něco mohlo být. To je ten příběh se svatým Václavem, se kterým zlický kníže válčil, ale pak se dohodli na osobním souboji, jenže když údajný Radslav viděl, že světci na čele září kříž, poklekl před ním, poddal se mu a Václav mu „dal polibek míru“. Tak to se mohlo stát někde tady nebo v okolí na nějaké louce. Václavův bratr Boleslav však na polibky míru nebyl a hned, co se ve Staré Boleslavi vypořádal s mírným sourozencem, vyvrátil Kouřim… Představme si, že to mohlo být hned roku 936. Archeologové našli opravdu na vnější straně příkopu opevnění pozůstatky nepohřbených padlých, snad tedy obránců hradiště, jež ve své nejslavnější podobě existovalo zhruba sto dvacet let.

Během těch sto dvaceti let se stala zásadní věc: do české kotliny „přišlo“ (ono nepřišlo jen tak, spíš tak pomalu vcházelo) křesťanství. Takže zatímco hradiště zakládali pohané, na jeho konci už byli jacísi křesťané, i když jistě velmi svérázní. Dlouho a dlouho se to týkalo jen řekněme elit a ty měly nejspíš zvláštní představu, o co vlastně těm „uctívačům kříže“ jde, i když bych je nepodceňoval: tehdy lidé nebyli hloupější než dneska, spíš naopak. Ale projevilo se to na změně pohřbívání, takže zatímco první generace svěřovaly svá těla očistnému ohni, ty další již se ukládaly k radosti červům do země v očekávání nějaké formy vzkříšení. A jednu z těch už asi křesťanek zmiňuje archeoložka Naďa Profantová v článku o kouřimském pohřebišti elity v knize České země v raném středověku (2006): té dívce mohlo být něco po dvaceti, třeba zemřela při porodu, a na její lebce se našly zbytky „čelenky protkané hedvábnou nití se stříbrným vláknem, skleněným náhrdelníkem a esovitou záušničkou“. A lze si snad představovat, že tahle „kouřimská kněžna“ byla duchovně někde napůl mezi „moderním“ (ve smyslu novoty a módy pro lepší lidi) křesťanstvím a starou vírou předků, která spočívala v uctívání přírodních sil, živlů a jevů, a možná v tom byla zmatená, anebo naopak to přijímala vše bezelstně a racionálně. Takže spolu s těmi různými animistickými bůžky se klaněla také tomu na kříži, o kterém jim tady byl nějaký cizinec vyprávět. A tak měla v úctě i jej, ale pořád ještě chodila ke studánce, kde ji ten cizinec pokřtil, k jezírku na západní straně hradiště, kde se říká U Libuše (název je doložen od roku 1594). Tam se, nejraději za svitu měsíce, se koupala, otužovala a měnila se v rusalku a občas tam zařízla slepici nebo nějaké jiné drobné zvíře, které obětovala té vodě, což snad bylo nějak hygienicky vyřešeno: našly se tam kosti domácích zvířat. Archeologové v okolí hledali něco jako kostel nebo jakousi sakrální raně křesťanskou stavbu, pravděpodobně dřevěnou, snad nějaké zbytky zuhelnatělého dřeva se našly, ale pokud vím, jsou v tom ohledu velmi zdrženliví. Teď je tam taková tůň, moc hezký pohled na to nebyl, nějací idioti tam opálili stromy, pak ty kmeny rozházeli kolem, ale možná to byl nějaký rituál, nějaký sabat, což nevím, jestli ten binec omlouvá.

Dušan Třeštík, i po své smrti (2007) největší autorita v téhle věci, prosadil názor, že nikdy žádný jiný kmen než „Češi“ neexistoval a vždy mu dominovali „Přemyslovci“, kteří jen potřebovali nějaký čas, aby si udělali v dostupných Čechách pořádek. Takže hradiště Kouřim mohlo být někde na úsvitu českých dějin „hlavní město“ jednoho z „partikulárních, polosamostatných knížectví“, které stálo v cestě státu s jednotnou centralizovanou správou. Boleslav smetl tohle konkurenční hradiště, ale Stará Kouřim hned nezanikla, nýbrž nějakou dobu patřila k slavníkovské Libici, která je odsud třicet kilometrů. No a když se to krvavého roku 995 vyřídilo na Libici se Slavníkovci, přešla Kouřim do rukou Přemyslovců, kteří zde usadili vedlejší větev rodu, tzv. Děpoltice, potomky Děpolta I. (zemřel 1167), syna knížete Vladislava I. A když se poslední z nich, Děpolt III., dostal do sporu se svým ambiciózním příbuzným, Přemyslem Otakarem I., skončila na Staré Kouřimi, která se ovšem přesunula o kus dál, i tahle perioda. Tradičně se má za to, že Děpolt III. padl roku 1223 při obraně „své“ Kouřimi, ale Josef Žemlička, další autorita, píše, že to mohla být smrt přirozená a ani to nemuselo být na Kouřimi. Děpoltici, vládci Kouřimska, však z Čech museli odejít a brzy v cizině vymírají. Kouřim se pak znovu založí za Přemysla Otakara II. na protějším svahu podle řádu kolonizačních měst, tedy už jaksi moderně a civilizovaně, s velkým náměstím, radnicí a kostelem sv. Štěpána, který je tak fotogenický, že pravidelně hraje v nějakých filmech, které předstírají, že se odehrávají třeba v Burgundsku. Ale o Nové Kouřimi a kouřimských lvech někdy příště.

www.jiripenas.cz/fotoblog

31. března 2021