KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA

Poselství „Šípáků“ dnešku

KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA
Poselství „Šípáků“ dnešku

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V pondělí to bylo osmdesát let ode dne, kdy byl poprvé publikován obrázkový příběh členů chlapeckého klubu Rychlé šípy z pera Jaroslava Foglara. Šípáci. Objevili se na světě v těžkých časech a vlastně po většinu z těch osmdesáti roků jim doba nepřála.

O to víc jejich příběhy ale kluci a holky hltali, pokračují v tom i nadále, možná někdy pod tlakem nostalgických rodičů. Ti se zas jindy ve společnosti podobně zasažených vrstevníků láskyplně chechtají při citování památných hlášek, hesel jako „Nekuř a cvič a zase z tebe bude brzy chlapík“, o jejichž praktickém naplňování zhusta vědí své.

Na světě a v příbězích Rychlých šípů je toho hodně k pousmání – zvlášť jejich mravokárnost, výchovná moudra, jež padají z úst převzorného vedoucího klubu Mirka Dušína. Taky v nich je okouzlení světem venku – městem i krajinou za ním, chutí ten svět poznávat a něco v něm pro sebe najít, nějaké tajné místo, kde člověk může naplno rozjet svou, třeba dětinskou, fantazii. Je to mile archaický svět, možná naivní. V něčem ale, troufnu si říct, promlouvají k dnešku nebo by mohly být užitečným korektivem současnosti.

Ty nejsilnější okamžiky ve společnosti Rychlých šípů – ať už v obrázkových příbězích, nebo prózách – jsou taky ty nejtemnější. Jan Tleskač padá z kostelní věže, oblíbený pes Bublina umírá, kluky z Rychlých šípů pronásleduje šílený muž s kyjem pobitým hřebíky, na půdě najdou kostru a tak dále a tak podobně. Foglar, podobně jako jiní a třeba i literárně zdatnější autoři próz pro děti, totiž věděl, že dětského čtenáře netřeba šetřit, brát na něj přehnané ohledy, jak se dnes často děje. Ta s přesvědčivou intenzitou vylíčená temná strana „rychlošípácké“ idyly svět Foglarových příběhů jaksi vyvažovala, dodávala mu nějaký reálný základ – kromě dětských her a dobrodružství, všech těch dobráckých či legračních dospělých existuje v životě taky nějaká sféra tajemství a někdy taky hrůzy, které mohou být přítomné i v těch šťastných místech, být zhmotněné v bludišti ulic Stínadel nebo tvaru skal za městem.

Při vší té milé staromódnosti mohou Rychlé šípy a jejich historky dnes působit v něčem až revolučně. Jsou to příběhy o dětech, které žijí ve svém světě, samy si ho uspořádaly a stanovily jeho pravidla, dospělí a zvlášť rodiče v něm nejsou prakticky přítomni. Dost možná by trnuli hrůzou, kdyby věděli, co všechno jejich potomci podnikají, kluci z klubu se často dostávají do skutečného nebezpečí.

Je to absolutní protiklad dnes rozšířeného dětství pod permanentním dohledem, naprogramovaného skoro po minutě od kroužku ke kroužku, jištěného mobilním telefonem, na který může vystrašený a naštvaný rodič volat, jakmile se dítě o deset minut opozdí. Jistě že se ta snaha o pokud možno kompletní rodičovský dohled dá pochopit. Vypustit dítě do světa jenom tak vyžaduje velké sebezapření a třeba i konstantní obavy.

Je ale potřeba to udělat, dát dítěti šanci trochu vyrůst, zažít volnost, která může být taky nebezpečná. Patří teď k dobrému tónu mudrovat nad tím, jak dnešní děti neznají či nezažily to či ono. Nemusí to ale tak být, nevynucuje si to doba. Často tak činí ti, kdo jsou těm dětem nejblíže, a činí tak v přesvědčení, že pro potomky dělají to nejlepší.

18. prosince 2018