Libanon je od roku 1943 nezávislou zemí, přesto však v současné krizi podepsalo šedesát tisíc jeho obyvatel petici se zvláštním požadavkem: chtěli by zpátky francouzský protektorát. To se nestane, Francie nemá důvod takovému požadavku vyhovět, i kdyby signatářů byly miliony.

Starostí doma má dost, nezvládnutou migrační politikou počínaje a vysokým státním zadlužením konče. Navíc by se dalo čekat, že organizace jako Hizballáh by se s vládou nevěřících nesmířily. A Hizballáh svého času dokázal vystrnadit z jižního Libanonu i podstatně méně politicky korektní Izraelce. Na standardy arabského světa jde o mimořádně dobře organizovanou milici, která by zajisté dokázala pěkně zatopit i Francouzům.

Stejně je ale tato zpráva zajímavá, protože trochu narušuje dnes dominantní černobílý narativ o éře evropského kolonialismu. Pokud bychom mu věřili, byla koloniální éra čirý, destilovaný útlak a děs. Realita ale málokdy bývá tak černobílá, jak ji ideologové rádi líčí, a koloniální režimy představovaly široké spektrum. Od toho skutečně čirého děsu, kterým bylo Belgické Kongo nebo japonské državy za militaristické éry, až po solidně spravované přístavy typu Singapuru a Hongkongu, kterým cizí znalosti a investice umožnily rychlý růst z opuštěných a bažinatých ostrovů až do dnešní podoby naleštěných, technologicky vyspělých metropolí.

Libanon je na téhle škále někde v půlce, protože šlo o (tehdy) převážně křesťanské území v moři muslimského obyvatelstva, které za svých předešlých vládců – osmanských Turků – tvořilo zapomenutou periferii říše. Teprve francouzský mandát v letech 1920–1943 zde podnítil zásadní rozvoj.

Schopnost vládnout, pro kterou ani v češtině nemáme jednoslovný výraz (anglicky by se řeklo governance), je obtížně měřitelnou kvalitou, ale přesto lze některé její aspekty vidět na první pohled, i z perspektivy turisty baťůžkáře, který nemluví místním jazykem. Jezdí po milionovém městě dobře organizovaná hromadná doprava, nebo je to ztělesněný chaos? Funguje kanalizace, odvoz odpadků? V jakém stavu jsou chodníky, asfalt na silnicích, letiště, mosty? A jak vypadají budovy škol a nemocnic ve srovnání s domy v soukromých rukou? Skoro všechny tyhle schopnosti zanechala v Libanonu francouzská vláda, která přitom trvala relativně krátce.

V těchto parametrech na tom není dobře ani celá Evropa. Vydáte-li se od jejího geografického středu směrem k Istanbulu, musíte konstatovat, že kvalita místní „governance“ razantně klesá úměrně tomu, jak dlouhý čas strávila příslušná země ve svazku tureckého impéria. Jako by staletí osmanské vlády vyrazila z místní elity veškerou schopnost něco skutečně zorganizovat a naopak nesmírně posílila sklon ke korupci. Všichni víme, že komunismus způsobil v zemích, kde panoval, dlouhotrvající následky. Ale o následcích vlády loupeživých a zahálčivých sultánů se toho zase tolik neví. Libanon je přitom jen jedním z příběhů v této skládačce postižených národů, která začíná už někde na slovinsko-chorvatských hranicích.

Všechny tyto národy mají společnou jednu věc. Utíká z nich ohromné množství lidí, zvláště těch mladých a vzdělaných, protože mizerná „governance“ jim neumožňuje solidní životní úroveň. Diaspory Chorvatů, Rumunů, Bulharů, Řeků, Libanonců, Iráčanů a Syřanů v bohatších a lépe spravovaných státech jsou nesmírně početné, ať už jejich země v poslední generaci postihla občanská válka, nebo ne.

Z hlediska oněch emigrantů je to jistě výhodné, jejich země však odlivem talentů trpí a tím se zároveň zabetonovává neutěšená úroveň jejich politického, společenského a ekonomického vývoje. V éře levné letenky zůstane „doma“ jen ten, kdo buď už patří k nějaké mafiánské rodině, nebo ten, kdo by se na Západě neuživil. Pozdvihnout dnes vlastními silami kvalitu vlády v nějaké periferní zemi je daleko těžší než dřív – i kdybyste to mysleli sebeupřímněji, schází vám „lidské zdroje“. Proto to volání po Francouzích, kteří je přece jen k dispozici mají. (A část z nich jsou právě vzdělaní a úspěšní Libanonci v exilu.)

Minimálně jednu věc by ovšem Francie udělat mohla. Mohla by trvat na tom, že její pomoc půjde pouze do nezkorumpovaných rukou. Sice se v bažině dnešní libanonské politiky budou takové ruce hledat obtížně, ale nějaké tam nejspíš budou. Zdá se, že prezident Macron si to uvědomuje. Současný model rozvojové pomoci selhává právě na tom, že příjemci jej využívají pro své osobní obohacení a posílení své moci; a dost podobným způsobem fungují i financování z Číny, která si teď buduje svoje vlastní vlivové impérium právě „podmazáváním“ politických elit, ať už jde o Černou Horu, nebo Šrí Lanku.

Narušit tuhle normu by bylo snad tím nejlepším, co se v dané situaci dá dělat. A není k tomu potřeba nastolovat nový protektorát.