Rozhodující moment pro vznik Československa se odehrál v podvečer 20. května 2018 na vojenském sjezdu československých legií v Rusku. „V Čeljabinsku se již nacházela požadovaná většina 123 delegátů z obou střeleckých divizí a sborových jednotek. Sjezd se prohlásil za nejvyšší autoritu, které jsou odpovědni všichni Čechoslováci v Rusku, a to včetně členů Odbočky Československé národní rady,“ připomíná se v dosud nejobsáhlejší publikaci o legiích za první světové války, kterou sepsal vojenský historik Jiří Fidler. Jak sám připomíná, splácí tím dlouhodobý dluh památným událostem roku 1918, ale také svému dědovi Rudolfu Fidlerovi, který byl v Rusku dobrovolníkem.

Obě nenápadné věty poukazují, že obnovení české státnosti nepřišlo shůry verdiktem vítězných mocností světové války ani promyšlenou diplomacií Československé národní rady vedené T. G. Masarykem. Bez vítězství spojenců ve válce s Německem a Rakouskem ani bez Masarykovy zahraniční akce by Československo asi nevzniklo, ale prvním konkrétním krokem k jeho ustavení bylo revoluční shromáždění vojáků v Čeljabinsku. Dvě divize o síle 60 tisíc legionářů se tehdy ocitly v pasti, protože bolševici v čele s komisařem Lvem Trockým chtěli po dohodě s velením německého císařského vojska za každou cenu zabránit odchodu legií na západní frontu do Francie. Francouzská generalita a Masarykovi emisaři tehdy dokázali pouze radit k sebevražedným ústupkům, proto se vojsko vzbouřilo, zvolilo vlastní vedení a od té chvíle už nešlo proud událostí zastavit. Následovaly dva měsíce každodenních bojů proti přesile bolševiků a jejich spojenců z řad německých, rakouských a maďarských „internacionalistů“, které skončily obsazením sibiřské magistrály, následovala dobrodružná ofenziva v Povolží, která držela v šachu celou Rudou armádu a při které uznali nejen Francouzi a Britové, ale také americký prezident Woodrow Wilson Čechoslováky za válčící stranu, a nakonec přišlo uznání práva Čechů a Slováků na vlastní stát.

Například takovou interpretaci lze odvodit ze stránek Fidlerovy knihy Dějiny československých legií v datech, která sama ovšem explicitně žádnou interpretaci nenabízí. Fakticky přináší „jen“ kroniku všech legionářských aktivit a bojů, které začaly 27. listopadu 1914 na východní frontě útokem legionářů pod vedením podporučíka Josefa Ducháčka proti rakouským pozicím u malopolské obce Książnice a skončily až 2. února 1920, kdy zadní voj československého vojska odrazil tři sovětské útoky na stanici Ňura, ležící 400 kilometrů na západ od Irkutska. Těžiště knihy je přirozeně v letních měsících roku 1918, kdy Čechoslováci kontrolovali většinu území pozdějšího Sovětského svazu. Kromě stručného popisu jednotlivých bitev a potyček obsahuje kniha vyčerpávající výčet postupné organizace vojsk nezávislého Československa v Rusku, Francii i Itálii a s tím související diplomatická jednání.

Fidlerova práce, úspěšná v soutěži Slovník roku 2020, má nepochybný význam v tom, že se vůbec poprvé pokouší v plné šíři zachytit aktivity legií na všech frontách. Uplynulé století sepisování legionářských dějin nepřálo. Bojovníky proti bolševikům odsoudili k zapomenutí zdejší komunisté, přes organizaci vzpomínkových akcí bagatelizovali význam legií i demokratičtí historici a politici. Není divu, že ruskou anabázi, která měla strategický význam pro závěr světové války, snižovali na úroveň sice krvavých, přesto jen demonstrativních akcí československého vojska na italské či západní frontě. Zvlášť politici první republiky mohli těžko slavit, že jejich úspěch stojí na revolučním převratu, kterým se jednotky kdesi ve východním Rusku vymkly také jejich kontrole.

Historici z Ruska, Německa, případně Rakouska bývají s legiemi poměrně rychle hotovi, když je staví do nesympatické role nepřátel, a dokonce zrádců. Pokud možno lépe podložený výklad, který by přineslo syntetické dílo o legiích z tuzemských zdrojů, ještě nemáme k dispozici. První krok tímto směrem má ovšem tuzemský dějepis díky Jiřímu Fidlerovi za sebou.

Jiří Fidler: Dějiny československých legií v datech. Euromedia Group, Praha, 376 str.