Princip nerovnosti v díle dandyho Helmuta Newtona

Fotograf bytostí z wagnerovských oper

Princip nerovnosti v díle dandyho Helmuta Newtona
Fotograf bytostí z wagnerovských oper

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Fotografie Helmuta Newtona jsou asi nejpřesvědčivějším vizuálním důkazem zásadní a nepřekonatelné nerovnosti mezi lidmi. Je třeba zcela nemyslitelné, že by Helmut Newton, kdyby samozřejmě žil, zatoužil fotografovat, ať už oblečeného, či dokonce svlečeného, autora tohoto článku, tedy chlapíka, který má padesátku za sebou, živil se celý život od stolu psaním článků a podle toho též vypadá. On vůbec muže moc nefotografoval, což už samo o sobě není úplně genderově fair. Ale také by ho nejspíš příliš nenadchlo, kdyby měl fotografovat prosté ženy z lidu, třeba někoho, kdo se podobá Jiřině Švorcové z Ženy za pultem, což byla doba, kdy Newton vytvářel pár stovek kilometrů západně od pražské bájné sámošky své nejklasičtější sexem naplněné fotografie, ty snímky vznešených valkýr, jejichž těla byla jako kosmické koráby vysoustruhována do bájné dokonalosti. Stejně jako ho nezajímal průměr, nuda a nevýraznost, tak Newton nikdy nehledal krásu v bizarnosti, ošklivosti a neforemnosti. Když mu prý při návštěvě Prahy začátkem 90. let (měl tehdy, v roce 1993, výstavu ve Francouzském institutu) ukázali fotografie Jana Saudka, řekl prý jen: „Nic moc.“ Deformovaná, tlustá, příliš vyhublá, nevyvinutá, nesouměrná či prostě fádní těla mu nic neříkala. Jeho fascinovala jen čistá dokonalost, perfektní ženské tělo v jeho závratné sexuálnosti, v obnažené erotičnosti, s detaily prsů a klínů, při jejímž zhlédnutí muži poskakuje v krku ohryzek a jeho sanice reaguje jako Pavlovův pes, jehož tiché kňučení je vyjádřením vědomí, že k takovému objektu slasti se ve skutečnosti, ve svém reálném životě, nepřiblíží ani na metr.

Ale s tím se normální člověk smíří a pochopí to. Život není spravedlivý a příroda (sexuální výběr) už vůbec ne. Elitní dlouhonohá krasavice s nádherným poprsím a souměrnou tváří to bude mít na trhu životních nabídek vždy snazší, nehledě na to, že nikdy nebude muset platit na baru. Tak to vždy bylo – a je to správně. Nepochopí to moralisti a moralistky, pokrytci všech druhů pohlaví, kteří velmi správně cítí, že Newtonovy fotografie jsou opravdu velmi sexistické a velmi reakční (německý feministický časopis Emma je v roce 1993 přímo nazval fašistickými – tehdy se ještě musel omluvit) a odrážejí výlučný svět, do nějž (pseudo)demokratická idea rovnosti nepronikne ani náhodou. Newton skutečně fotografoval sexuální aristokracii, představitelky prvotřídní rasy, vítězky evoluce s těly jako vyšlechtěné klisny z toho nejlepšího hřebčína. Všechny ty jeho ledové samice s přísnými výrazy v andělských tvářích a s trupy, které by se mohly z fleku připevnit na přídě vikinských lodí, jsou v přímém rozporu s představou, že lidé se moc neliší a jsou všichni jedna rodina. Jeho krasavice do těchto chlácholivých představ nepatří. Jsou to mytologické postavy ze severských mýtů, které sestoupily na zem, odhodily labutí perutě a krunýře ze stříbra a úplně nahé vykročily vstříc penisu fotoaparátu, jako ty čtyři ženy na slavné Newtonově fotografii Sie kommnen z roku 1981.

Ta nemůže chybět na žádné Newtonově výstavě a nechybí ani na Kampě, na výstavě, která se jmenuje Helmut Newton in Dialogue a byla uspořádána ze sbírek berlínské Gallery Kicken. Navazuje na loňskou výstavu jiné „ikony“, o trochu staršího a decentnějšího (fotografoval lidi veskrze oblečené, zato velmi dobře) Cecila Beatona Fotograf královen, takže by v případě Newtona odpovídal titul „Fotograf Gertrud a Brunhild“ nebo nějakých podobných wagnerovských stvoření.

Berlínské fetiše

Ono slovo „dialog“ zřejmě naznačuje řekněme rozšířený kontext. Jednak se tam občas vyskytne snímek nějakého Newtonova kolegy: namátkou Richarda Avedona nebo Petera Lindbergha. A pak je tam připomenuta doba, v níž Newton vyrůstal a tvořil, takže je zde stěna s jakýmsi rychlokurzem z dějin módní fotografie s ohledem na Newtonovo mládí, kdy se ovšem, jak známo, nejmenoval Newton, nýbrž Neustädter, což je vlastně totéž. Narodil se s tím jménem 31. října 1920 v Berlíně-Schönebergu v židovské buržoazní rodině, tedy se stříbrnou lžičkou v puse. Tu mu z ní vyrazil nástup Hitlera, takže nemohl studovat, ale jak píše v biografii (česky vyšla 2003), moc mu to nevadilo, stejně raději plaval a nasával život, což pořád ještě v divokém Berlíně šlo. V roce 1936 nastoupil do ateliéru fotografky Elsy Neuländer-Simonové, která pod jménem Yva byla hvězdou německé módní fotografie: na Kampě je několik ukázek jejího stylu. Helmutově rodině se ještě v roce 1938 podařilo odjet z Německa, Británie ani USA už Židy nepřijímaly, brala Čína (Mao byl ještě daleko), takže osmnáctiletý Helmut se dostal do Singapuru – jeho učitelka Yva skončila v Majdanku.

V Singapuru pobyl dva roky, pak se přesunul do evropštější Austrálie. Tam absolvoval vojnu a získal občanství, které držel do konce života, takže když měl v Praze v roce 1993 onu první výstavu, psalo se tu o něm jako o australském fotografovi. Jenže Newton byl a zůstal především německým, přesněji berlínským fotografem. „Berliner Luft“, jeho drsná a přitom frivolní, nesentimentální, ale přitom melancholická, lehce perverzní atmosféra vane z jeho apartních fotografií, ať vznikaly v Berlíně, Paříži, Monte Carlu, nebo v Beverly Hills. Některé berlínské motivy se staly domovskými fetiši pruského světoběžníka. Berlínská je třeba piklhaubna na hlavě nahé modelky Eva mit Pickelhaube (1993) a berlínské jsou korzety a sádry, kterými byl jednu dobu fascinován a navlékal je modelkám na jejich trup a končetiny. Ty jsou údajně inspirovány korzetem, který nosil ve filmu Velká iluze Erich von Stroheim, se kterým měl Newton něco společného, třeba to, že oba byli Židé, a přitom by mohli sloužit jako vzory němectví, pokud tím rozumíme třeba touhu po dokonalosti, která nezná míru. K té dvojici by se hned ještě hodila čistokrevná Berlíňanka Leni Riefenstahlová, která jako árijka dělala za třetí říše kariéru bez problému: Newton ji v 80. letech portrétoval, zde, nutno říci, slevil ze svých estetických nároků, ale věděl proč. Newton, to je Riefenstahlová minus rasová hygiena plus západní dekadence.

Austrálie, kam přišel ve dvaceti, pro něj byla důležitá osobně v tom, že se tam seznámil s June, původně herečkou a pak fotografkou, která přijala jméno Alice Springs, se kterou vytvořil pevnou manželskou dvojici, kterou nezrušilo ani tisíce svodů, jež pobyt mezi nejkrásnějšími ženami světa nutně přinášel. Na fotografii Self Portrait with Wife and Models z roku 1981 je naaranžovaná scéna z pařížského ateliéru, kde sošná nahá krasavice pózuje před zrcadlem, takže vidíme Helmuta s rolleiflexem, přičemž toto dění pozoruje starší žena, která má vše pod kontrolou. Sám v biografii píše, že byl pruderní a monogamní a ty krásné ženy, které mu posílaly agentury, opravdu byly jen „pracovní nástroje“.

Australská etapa končí v roce 1956, kdy se přestěhovali do Londýna. Newton podepsal kontrakt s časopisem Vogue, ale svými fotografiemi zásoboval i jiné lesklé západní časopisy, třeba Playboye nebo Oui. Jeho klasická éra však začala až po padesátce: v roce 1971 prodělal těžký infarkt, po němž zřejmě přehodnotil priority a koncentroval se na vlastní výraz, který získává jasnou podobu. Jeho jméno se stává jednou z nejblyštivějších značek módního světa, je samo o sobě symbolem a zárukou stylu a pochopitelně taky snobským fetišem. Hollywoodské bazény, přepychové apartmány, hotelové lobby, dvacátá patra mrakodrapů, luxusní prostory obývané nadlidmi, nadsamicemi bez spodního prádla, kterým nadsamci mohou sáhnout do výstřihu a neodložit u toho ani doutník. Od 70. let vycházejí stále exkluzivnější výběry Newtonových fotografií, počínaje knihou White Women z roku 1976, takovým slabikářem sexuálních fantazií high society, a vrcholící roku 1991 mohutnou knihou Sumo, vážící kolem třiceti kilogramů, vhodným dárkem pro lidi, kteří mají dost místa a nevědí, co s penězi. Když ji v roce 2001 dovezl Slovart na český trh, prodávala se zprvu za padesát tisíc a nakladatelství prý bylo s prodejem spokojeno. Teď je k dostání za tři tisíce.

Dandy v Praze

Padla tu zmínka o výstavě ve Francouzském institutu v roce 1993, kdy Newton osobně Prahu navštívil. Při druhé velké retrospektivě v roce 2003 na Hradě už přítomný nebyl. Současná výstava je tedy třetí, ale první, která připomíná poloutajenou Newtonovu návštěvu Prahy v roce 1988. Šlo o zakázku časopisu Traveler, pro který měl nafotografovat Prahu. Provázela ho Anna Fárová, která ho seznámila s mladými fotografy Tonem Stanem a svou dcerou Gábinou. Z jejich vystavených fotografií vidíme dandyho Newtona, jak chodí po Praze, je na Pražském hradě (skoro žádní turisti), zavedou ho do petřínského bludiště, na Nový svět, do ateliéru Olbrama Zoubka, který před ním stojí v montérkách. Těžko odhadovat, jak se Newton v socialistické, pitoreskně omšelé Praze cítil, a je škoda, že na výstavě nejsou jeho snímky, které tady udělal. Odhaduju, že šlo o kafkovská klišé, jak se to tak Zápaďákům v Praze nabízelo. Jeho destinace to právě nebyla…

Ostatně o tom, že lidi si nejsou rovni, svědčí i způsob jeho smrti. V lednu 2003 to ve věku 83 let napálil ve svém cadillacu do zdi bungalovu v Beverly Hills, kam se na stará kolena s manželkou odstěhovali. Prý měl v puse doutník. Z Kalifornie jeho ostatky převezli do Berlína, kde byl se státními poctami pohřben. O rok později mu otevřeli kousek od Bahnhof Zoo vlastní muzeum.

Helmut Newton in Dialogue: Fashions and Fictions. Museum Kampa, Praha 1. Od 29. 6. 2019 do 28. 10. 2019.

 

26. července 2019