„Vidíme víc, než si myslíte!“ hlásá popisek k virálnímu videu Dopravního podniku Ostrava. Zachycuje vnitřek jedoucí tramvaje, ve kterém jsou jednotliví cestující orámováni zelenými či červenými rámečky podle toho, zda mají platnou jízdenku, nebo ne. Schopnosti DPO jsou v něm samozřejmě úmyslně přehnány, mimo jiné proto, že způsobů, jak platit za přepravu, je hodně a některé z nich jsou zcela nedigitálního rázu, tudíž je počítač ani nemůže vyhodnotit (například koupíte-li si v podnikové prodejně celodenní papírovou jízdenku za hotovost). Ale představa, že vás „šmíruje“ i městská hromadná doprava, není tak absurdní. Řada podzemních drah ve světě má například turnikety, ve kterých se nějakou kartičkou musí „představit“ každý cestující, který se chce svézt. Z takové databáze údajů pak lze poměrně snadno zrekonstruovat, kam jste jezdili, v kolik hodin to bylo a zda některá ta cesta vybočila z vašeho běžného denního vzorce.

Velmi podobnou službu dokážou odvést kamery se softwarem na rozpoznávání obličejů, které se staly jedním z ponurých symbolů marného hongkongského pokusu zachovat si aspoň trochu více svobody, než je v Číně běžné. Ale na kamery rozpoznávající chodce nemá Čína žádný monopol, rozmístěny jsou po metropolích celého světa. Svou kamerovou sítí je proslulý například Londýn.

A pak je tu mobilní telefon, poslušný sluha a ochotný zrádce, který na nás vyzvoní úplně všechno. Už i nejstarší mobilní telefony kolem roku 2000 se daly pomocí triangulace nahrubo najít na mapě, což znamenalo, že se tak obvykle dal dohledat i jejich majitel. Dnešní smartphony znají svoji polohu podstatně přesněji, mimo jiné bývají vybaveny GPS čipem a skenují svoje okolí na přítomnost sítí wi-fi. S kým vším tyto informace sdílejí? To nikdo přesně neví, ale informace o poloze jsou marketingově zajímavé jak pro operátory, tak pro společnosti jako Google, které se živí prodejem cílené reklamy. Jediným z velkých hráčů na trhu, který se výrazně hlásí k ochraně soukromí svých uživatelů, je Apple. Ale ani jejich veřejná vyjádření nemusejí být úplně poctivá.

Skandál kolem špionáže prováděné na komerční bázi izraelskou firmou NSO ukazuje, že mobilní telefony neslouží jen svým výrobcům a operátorům. Stejně ochotně vydají svá tajemství každému, kdo najde dostatečně velké bezpečnostní díry v jejich softwaru. Existují sice automatizované nástroje, které určité typy děr dokážou identifikovat, ale stejně má útočník určitou principiální výhodu před obráncem. Obránce musí uhájit všechno, kdežto útočníkovi stačí najít jen jednu slabinu, pomocí které se dostane dovnitř.

Kromě kamer a mobilních telefonů však existují i jiné, méně nápadné hrozby. Tak například v Evropské unii je od dubna 2018 součástí výbavy nových automobilů systém eCall. Ten má v případě nehody automaticky přivolat pomoc a jeho součástí je i mikrofon, aby záchranáři věděli, co se uvnitř vozidla děje. Ochránci soukromí protestovali, že u takového systému se nedá vyloučit jeho zapnutí na dálku rozvědkou či hackery a že osobní automobil přestane poskytovat svým cestujícím soukromí. Jejich obavy však nebyly vzaty vážně a eCall je dnes v Evropě u nových vozů povinný.

Kdo všechno se nemá čeho bát

Sběr informací o občanech je pochopitelně velmi zajímavý pro státy. Státní zřízení jednotlivých zemí světa se od sebe může značně lišit, určité společné zájmy však mají i velmi odlišné státy. Začneme-li od toho nejsnáze „prodatelného“ široké veřejnosti, je to potírání kriminality.

Kombinace dat z mobilních telefonů a nahrávek z kamerových systémů je dobře využitelná při boji proti určitým druhům pouliční kriminality, krádežemi počínaje a vraždami konče. Jihoafrický Johannesburg, jedno z nejnásilnějších měst světa, dokázal pomocí několika set kamer rozmístěných v centru významně snížit tamní zločinnost. Očekávání, že za valnou většinou přepadení a dalších násilností stojí jen nízké procento recidivistů, se v případě Johannesburgu ukázalo jako pravdivé. Stačilo je jen identifikovat, vysledovat až domů a následně zatknout.

Tytéž kamery se ale dají použít i ke sledování jiných, méně škodlivých, či dokonce zcela legálních aktivit, jako jsou například demonstrace. Čím silnější jsou schopnosti softwaru rozeznávat tváře, tím více se blíží doba, kdy bude možno sestavit kompletní jmenný přehled toho, kdo se které demonstrace účastnil. Jednoho dne, třeba i o několik let později, mohou být takové seznamy použity k represím vůči lidem, kteří se „namočili“ s opozicí. Tento scénář si docela dobře umíme představit ve státech, jako je Lukašenkovo Bělorusko, ale byla by chyba předpokládat, že západní demokracie jsou vůči němu imunní.

Další zajímavou zónou pro státní složky jsou daně, respektive daňové úniky. V řadě zemí světa koexistují nominálně vysoké daně a jiné poplatky s šedým sektorem, ve kterém se platí pod rukou a bez dokladů. Notoricky proslulé jsou tím například středomořské státy se silným turistickým sektorem. Není patrné, zda by Řecko či Španělsko vůbec dokázaly fungovat, kdyby se každý poctivě držel všech zákonů a předpisů, které v tamních parlamentech vymysleli; podzemní ekonomika přece jen poněkud snižuje reálnou míru nezaměstnanosti a umožňuje přežít i lidem, kteří oficiální zaměstnání prostě neseženou. Ale s dostatkem digitálních dat nejspíš jednoho dne nadejde okamžik, kdy se o vynucení těchto norem někdo pokusí.

Oblast lidské činnosti, o kterou se státy zajímají, ale nezahrnuje jen všeobecně uznávané druhy zločinů, jako je násilí, terorismus, pedofilie nebo hospodářské delikty. Patří sem i „protistátní činnost“ všeho druhu. Ta je v zemích jako Čína monitorována a potírána zcela bez obalu a bez výmluv. Západní státy vesměs podobné sledování zdůvodňují nutností bránit se hybridní válce a šíření dezinformací. Rozsah obou pojmů se poslední dobou rozšířil natolik, že je čím dál těžší určit, co by se do nich schovat nedalo. Například nedávná zpráva Centra proti terorismu a hybridním hrozbám, které funguje v rámci českého ministerstva vnitra, označila za „narativ kvazimediální scény“ i zpochybňování hlasování poštou, které přitom ještě v ČR není ani zákonem umožněno. I toto je forma vzkazu blogerům a publicistům: Sledujeme, o čem píšete, a považujeme vás za možnou hrozbu republice.

Krásný soukromý svět

Státním orgánům se úplně vyhnout nelze. Určitou naději v tomto směru skýtá snad jen Muskův projekt kolonizace Marsu, kam nejspíš chapadla pozemských byrokracií budou dosahovat jen stěží. Soukromé sféře se teoreticky můžete vyhnout úplně. Stačí nechodit na internet, nemít e-mailovou schránku u velkých poskytovatelů, nevyskytovat se na sociálních sítích, nemít chytrý telefon a snad ani chytrý elektroměr; zkrátka být obyvatelem dřevěnice v hloubi Rychlebských hor, který na nějakou moderní civilizaci zvysoka kašle. Všichni ostatní, kterým se takovým způsobem života žít nechce, jsou nějakou formou chyceni do sítě soukromých sledovačů.

Motivace soukromých firem je zcela jiná než u státních složek. Nejde jim ani o to, vynucovat respekt k právním předpisům všeho druhu, ani o to, perzekvovat svoje odpůrce. (I když… kdoví!) Hlavním důvodem, proč sbírají informace, je snaha mít jednotlivé lidi zmapovány co nejlépe. Lidem, které znáte až do morku kostí, se dá podstrčit reklama šitá na míru – a za to jsou zadavatelé reklamy ochotni platit velké peníze. Pryč jsou ty časy, kdy se celý národ v tu samou chvíli mezi televizními novinami a celovečerním filmem díval na tutéž reklamu na zmrzlinu. Na internetu vidí každý to, co by vidět měl, tedy aspoň teoreticky. Praxe přece jen občas pokulhává, takže pokud na vás nedávno vyskočila reklama na nejvýhodnější pojištění pohřbů, nelučte se ještě se světem.

Zrovna váš zdravotní stav je ale pro reklamní byznys mimořádně zajímavou položkou. Identifikovat těhotné ženy je vysněným cílem prodejců dětského vybavení nebo plen; ztráta schopnosti chodit zase zajímá firmy, které zajišťují bezbariérové vybavení domů a bytů. A co se psychického stavu týče, deprimované a hádající se páry tvoří dobrou cílovou skupinu pro rozvodové právníky, kdežto optimistické mládeži se dá nacpat nějaká ta půjčka či nabídka supervýhodného nákupu nějakých pochybných investic. O kuřáky svedou boj tabákové firmy a výrobci odvykacích pomůcek, alkoholici uvidí na reklamních bannerech lákavě nasvícenou lahev whisky nebo orosené pivo. A vzhledem k tomu, kam jsou až schopni zajít muži ve snaze o obnovení ztracené potence, se klidu nedočkají ani oni.

Na principu „nabídneme lákavou službu zadarmo a rozebereme pak vaši činnost na prvočinitele“ založily svoji existenci sociální sítě jako Facebook. To je všeobecně známo, méně známou skutečností je ale to, že tyto sítě se snaží mapovat populaci plošně a vytvářejí si „složky“ i na lidi, kteří vůbec jejich uživateli nejsou. Z pohledu zadavatelů reklamy je užitečné vědět, že třicetiletý Mark má osmdesátiletou babičku, která sice nikdy žádný účet na Facebooku neměla, ale ocitla se na několika rodinných fotografiích on-line a podle všeho ráda nosí vyšívané zástěry. Třeba bude vnuk jednoho dne marně pátrat po tom, co jí dát k narozeninám…

Úplně specifickou kategorií zájemců o vaše soukromí jsou pak velké nahrávací a filmové společnosti, kterým jde o to, uhájit autorská práva ke svým výtvorům. Právě DRM čili správa digitálních práv bylo jednou z prvních motivací zavádět sledovací prvky do softwaru i hardwaru – a odpor vůči povinným DRM technologiím stál u zrodu evropských pirátských stran. Těch málo z nich, které ještě existují a dosáhly nějaké politické váhy, však dnes vesměs řeší zcela jiná témata.

Kladivo jménem stud

Každá společnost má určitá tabu, jejichž formální váha sice nedosahuje úrovně zákona, ale jejichž narušení stejně dokáže hříšníkovi zničit život – zejména doví-li se o tom širší veřejnost. A čím větší sbírku informací na někoho máte, tím pravděpodobnější je, že jej nějakým detailem z jeho soukromí či minulosti dokážete zdiskreditovat. Lidé bývají málokdy morálně černobílí. Martin Luther King byl znám svými četnými mimomanželskými aférami a nejeden disident v bývalém východním bloku měl problémy s alkoholem či drogami. Odvysílat v hlavních zprávách záběry na zoufale vypadající, motající se opilou postavu a doprovodit je komentářem „Takoví lidé jsou proti vládě“, to bylo účinné i za normalizace, a navíc o dost levnější než formální soudní proces. V dnešní sudičské atmosféře na sociálních sítích by podobné postupy fungovaly ještě lépe a k nasbírání kompromitujícího materiálu už nepotřebujete StB ani Stasi.

Snaha najít na nepohodlné lidi nějakou špínu je stará jako lidstvo samo, ale digitální sběr dat ji výrazně ulehčil. Výhodou takového postupu je navíc „věrohodná popiratelnost“. Pro rozvědku či jiný státní orgán by bylo nelegální sledovat občana, zda nechodí za milenkou, a pak jej touto skutečností vydírat, ale pokud taková informace nějakým záhadným způsobem prosákne do spřáteleného bulváru, často není možné určit, kdo ji vynesl. (Pamatujete na všechny ty strategické úniky z vyšetřovacích spisů za velké protikorupční revoluce?) Ne že by bulvár nutně potřeboval státní špiony ke sběru šťavnatých tajemství. Paparazzi a jejich kolegové byli v narušování soukromí svých obětí vždycky velmi dobří, už v dobách, kdy internet sám byl jen hračkou pro několik obskurních programátorů.

Velmi nepříjemnou skutečností je, že s tímto vývojem se nedá nic dělat, asi podobně, jako rytíři pozdního středověku nedokázali nic udělat s šířením palných zbraní nebo výrobci svíček s pozvolnou expanzí elektřiny do všech koutů světa. Dílčí problémy je sice možno nějak zmírňovat, ale podstatou věci je, že dnešní člověk za sebou neustále zanechává digitální stopu, datovou hlušinu, ve které jsou zrnka velmi relevantních informací a jejíž životnost je víceméně neomezená. Není vůbec patrné, jak by se takový proces dal zvrátit, zejména když cena za ukládání dat klesla natolik, že sběrači informací už ani nemusejí řešit otázku, jaká data uložit a jaká smazat. Mohou mít uložený celý váš život. Časem si nejspíš vůči nejhorším excesům průhledného světa vyvineme kolektivní hroší kůži. Do té doby platí drzé pořekadlo: Usmívejte se – nikdy nevíte, kdo vás natáčí.