KOMENTÁŘ

Vyprávěj, dědo, o 17. listopadu

KOMENTÁŘ
Vyprávěj, dědo, o 17. listopadu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Je čas vzkřísiti literární žánr vždy v dobách zlých velmi oblíbený, vzpomínky na krásné časy, jež minuly jak úsměv jedné ženy. Letošní rok je pro to zvláštní případ, neboť zas tu máme 17. listopad! Jak jiný je to ale svátek! To budí údiv náš i zmatek.

Jaký vám to krásný svátek byl, jaký vám to hřejivý den se tehdy dostavil! Ten 17. listopad, svátek slavný, svátek svobody a lidovlády! Ten měli snad i bolševici trochu rádi. Představte si, milé děti, už pár dní před ním ten chvějivý pocit, kde ten se jenom ocit? Všude plakáty a hesla, pod nimiž by srdce klesla: Děkujeme, že můžem! Děkujeme, že smíme! Lidé na ně pohlédli a v očích se jim lesklo. Co to můžem? Skoro všechno můžem! Ano, zase mi zastesklo. Věděli, že můžou: můžou smrkat, můžou kašlat, můžou huhňat, můžou horečkou i žhnát – a nikdo nebude do izolace je hnát. Byla to lehká banalita, žádná kalamita, prostě trochu churav budeš, pak zdráv, hlavně že duševně jsi práv. Jak jen žilo se to nebezpečně, děsíte se, milé děti? Nuž, to je pravda, chřipky, rýma, kašel, záducha, často bolelo mě u ucha. Však to nebyl důvod karantény, byly jiné světa problémy. Rýma zahojí se hladce, nemuseli jsme ptát se na to vědce. To však odbočil jsem trochu, však je na tom šprochu kus pravdy trochu.

Ten 17. listopad krásný svátek byl, u toho bych se rád zastavil. Všude zvednuté ruce a prsty ve tvaru V, to nebylo varování před virem, ale projev nálady radostivé. Též často tvář muže s řídkým knírem bez roušky, jak vesele se tváří, protože dílo demokracie se daří. To byl, děti, Václav Havel sám, světec těch dnů dávných, jenž bez respirátoru porazil bacil, aniž test by tasil. Slavné to byly dny, kdy lid vyšel si volně, byť svobodu hledal zprvu trochu nemotorně.

Ano, lidé věděli, že můžou, tedy mohou. V předvečer pak napráskané hospody, kde vesele se vedly řeči, pivo a víno proudem tekly a plány na převrat státní se pekly. Bude zítra něco? Stane se to? Dostane někdo zase vajíčkem nebo rajčetem? Nebo snad po papuli? Kdo bude první vypískán? Kdo se to za ranního šírání k pomníku v podloubí pokrade, aby rychle položil květiny, a hned se plaše vykrade? Kdo na něj první vykřikne: Agente! Styď se! Hanba! Anebo: Táhni do Ruska neb do Číny, tys jedna rudá banda! Vlastně ne, to se křičí na prezidenta, ten ale už tam stejně nechodí, nečeká, až ho někdo šavlí ohodí. Ale vždy se mohlo na někoho křičet, protože bez toho by ten svátek nebyl plný! A někdo špatně a nezván vždycky přišel na Národní. Byl to svátek demokracie a lidé byli takoví, inu hodní...

A kdo pak první po Národní třídě s kokardou v barvě národní vykročí? Ach, těch krásných lidí vůkol, kteří se tam setkají! Celý den tam korzovali, sem a tam chodili, jak by cosi, snad své mládí, hledali. Mladí staří, staří mladí, veteráni bojů před lety více než třiceti i jejich plody pokrevní i symbolické, všichni radostně naladěni, ale i trochu bojovně nastaveni, neboť nikdy není dobojováno. To znělo tam rozhodně a hodně, ještě stále kdosi svobodě chce zakroutiti krkem a šimrá nás tím autoritativním brkem, snažil by se pootočit dějin kormidlo, to jedno zlobidlo. Proto je nutné bdělým být a včas záměry škůdců překazit.

Ach, husto a natěsno vždy ti lidé byli, neboť i přes podzimní hábity k sobě se tlačiti chtěli. Hlava na hlavě, dech se s dechem mísil, každý rty svařeným vínem svobody rosil, s druhem se celoval, bez roušky své bacily a viry rosil. Bacily proudily svobodně vzduchem, planuly jak my tím revolučním duchem. Kde jsou ty časy, jak je vzíti zpět!?

Jen to proboha ne, to byl riskantní a nehygienický svět! Zvolala dítka jednohlasně. To byl nebezpečný svět hrozně! Ještě že je to za námi! A krásný nový svět je před námi! Tak dejte si, dědo, panáka, že je to za vámi!

 

17. listopadu 2020