Jedním z důvodů, proč by měla být v celé zemi vyhlášena karanténa, je podle premiéra Babiše také nedostatečná vážnost, s níž prý lidé v Česku k vyhlášeným omezením přistupovali. Ve vysílání televize Prima řekl, že je k dodržování pravidel probíhajícího nouzového stavu bude potřeba přinutit. Kdo se během víkendu pohyboval třeba Prahou, jistě narazil na případy chování, které nepůsobilo zrovna zodpovědně – veselé hloučky pijáků na chodníku, kteří si přes okno z hospody kupovali piva, větší skupiny v parcích a dalších místech a další úkazy, které patří k příjemnému předjaří ve střední Evropě. Těžko se těm lidem divit, že je láká si trochu užít. Jenomže... Jistě nemá význam se rozepisovat, proč je takové chování nezodpovědné. Nemusí to ale nutně znamenat, že lidé, kteří se ho dopouštějí, tak nutně činí kvůli vlastní bezohlednosti, stupiditě a podobně (jakkoliv se takoví jistě najdou).

Velkou roli v tom samozřejmě hraje „nezkušenost“ zdejší populace s podobnými situacemi, z níž může vyplývat i neochota připustit si, že situace je skutečně vážná. Popírání je obvyklá lidská reakce, taky je to často ta první reakce v konfrontaci s něčím neznámým. Známý americký komentátor Andrew Sullivan v té souvislosti připomíná časy nástupu AIDS ve Spojených státech, kde situaci nezvládaly a podceňovaly nejen instituce, ale i ty nejohroženější skupiny obyvatelstva – například američtí gayové a jejich sdružení, která vlastně doporučovala členům, ať se chovají jako vždycky, jen jsou při tom opatrnější. K nějaké korekci těch stanovisek je přivedla až brutální srážka s realitou. Lidé také mají sklon chovat se konformně, zbytečně nevyčuhovat ze zástupu. A v tuhle chvíli – třeba v pražských ulicích – vyčuhuje ten, kdo má roušku, nikoliv člověk, který ji nemá. Možná bych taky váhal, jestli si ji nasadit, kdybych nějakou měl.

Navíc existuje rozšířená představa, že nejlepší odpovědí na krizovou situaci je udržet v chodu normální běh společnosti. Keep calm and carry on. Vynikající taktika pro časy blitzkriegu, kdy je potřeba dát nepříteli najevo, že se nezlomíme. Podobně i po jedenáctém září zaznívaly v západním světě apely na to, aby lidi neměnili svoje chování, protože jinak by teroristi vyhráli. Někdy podobné výzvy mohou znít dost kýčovitě, nějaký význam ale mají. Jenomže v tom současném střetu lidé nestojí proti lidskému protivníkovi, koronavirus se nelekne neohroženosti těch, kteří navzdory krizové situaci nemění svoje chování. Neřekne si, tak tyhle nedostanu, dávají si pivo na ulici navzdory mně, nesbalí si kvůli tomu svých pět švestek, aby zkusil štěstí někde jinde. Je mu to všechno tak nějak jedno. Je to totiž virus, otázky lidské odolnosti moc neřeší.

Nakonec i to politické vedení v něčem drží obvyklý modus operandi, předseda vláda poštěkává jako vždycky, slíbí ledacos, třeba roušky, následná skutečnost ale důvěryhodnost těch slibů koriguje. Asi se přijímají opatření, jež je přijmout potřeba, v těžších časech ale země potřebuje, aby její vedení projevilo schopnost vést – nejenom v tom nejpraktičtějším slova smyslu. Premiér ani v posledních dnech neviditelný prezident takovými lídry v tuhle chvíli nejsou. Až dosud se politické vedení obracelo k občanstvu, které vedlo plus minus normální životy. Lidi, na něž dopadla přinejmenším ta psychologická váha krize, navíc omezení v možnostech pohybu, ale potřebují slyšet něco jiného, než slyšeli dosud. Ne nutně co do obsahu. Někdo by ale měl zapracovat na premiérově slovníku a vůbec projevu, jeho mediálnímu týmu se sice připisují až zázračné schopnosti, nicméně v těchhle dnech se tedy moc nepředvádí.