Podle všech ukazatelů platných ve starých dobrých časech se novým americkým prezidentem stane Joe Biden. Jenže v minulých volbách v roce 2016 Donald Trump všechny konvenční zásady popřel. A tak analytici letos počítají s „faktorem X“ – s tím, že v jejich analytických nástrojích může být něco špatně, i když nevědí co.

Biden nad Trumpem přesvědčivě vede v průzkumech. Ale to Hillary Clintonová vedla v roce 2016 taky. A to i třeba v klíčových státech Pensylvánie, Michigan a Wisconsin – jež nakonec nezískala. Průzkumníci si myslí, že už vědí, v čem chybovali, snažili se své metody zpřesnit a na fenomén „stydlivého Trumpova voliče“ vyzráli – ale kdoví? Všichni se zpravidla připravují na minulou válku.

Průzkumy také signalizují velmi vysokou volební účast. Známý statistický web Fivethirtyeight ji odhaduje na 65 procent, což by bylo nejvíc od roku 1908. Volit je letos snazší, obava z výletu do hlasovací místnosti kvůli koronaviru je kompenzována zvýšeným důrazem na korespondenční hlasování. Ovšem chování lidí, kteří nemají ve zvyku chodit k volbám, se výzkumníkům odhaduje ještě hůř.

Řekněme, že vyhraje Joe Biden. Co můžeme čekat?

Návrat k normalitě

Nejsilnější devízu Bidenovy kampaně lze nazvat návrat k normalitě. Bidenův tým neučinil jádrem kampaně útoky na Donalda Trumpa. Ale vystupoval jako Antitrump. Sděloval jasně: Joe Biden nebude každého na potkání urážet. Nebude se prchlivě obouvat do každého, kdo mu neprokáže patřičnou oddanost a obdiv. Nebude dělit společnost na „nás“ a „je“, kteří nejsou opravdoví Američané, opravdový lid. Bude respektovat instituce a odborné autority. Cítí s prostými Američany, nemyslí jenom na sebe a svůj prospěch. Neopovrhuje těmi, kdo ve hře života měli méně štěstí. Bude respektovat americké spojence a vrátí Americe respekt světa. Nebudete muset vstávat s obavou, co zase šíleného přes noc napsal prezident na Twitteru.

Tohoto zacílení kampaně se Biden držel i proti prudkým tlakům zleva. Nejnápadněji tím, že odmítl volání aktivistů Black Lives Matter po zrušení policie. Ví, že podle průzkumů to veřejnost nepodporuje. A to ani ta minoritní – Američané hispánského původu si dokonce v průměru přejí větší přítomnost policie ve svých bydlištích. Ale hlavně ví, že je to prostě nesmysl – „malarkey“, jak zní jeho oblíbený obstarožní slangový výraz.

Po takovéto uklidňující „otcovské“ postavě je zjevně poptávka. Ale je možné něco jako návrat? A nakolik ho může Biden zaručit? To jsou dvě samostatné otázky.

Jsou důvody se domnívat, že návrat není možný, protože status quo ante byl neudržitelný. To není jen názor zapálených #MAGA voličů. Ani konzervativních intelektuálů, kteří v posledním desetiletí marně upozorňovali na to, že republikánská politika se přežila. Je to samozřejmě názor radikálního socialistického křídla demokratických politiků, kteří chtějí mnohem víc (a které Biden porazil v primárkách). Ale i jeden z neradikálních uchazečů o demokratickou nominaci, Pete Buttigieg, v březnu své spolustraníky varoval, aby se neupínali k naději, že bude Trump odstraněn nějakým soudem nebo procesem. „Musíme především věnovat pozornost podmínkám, které umožnily, aby se někdo jako on (Trump) vůbec objevil,“ namítl tehdy. „Řekl bych, že taková postava, jako je tento prezident, by nikdy neměla mít možnost dostat se k oválné pracovně tak blízko, že by se jí mohla fixlováním zmocnit. A bojím se, že když nebudeme věnovat pozornost příčinám, jichž je on pouhým symptomem, pak je možné, že nejen uspěje v roce 2020, ale že nás v budoucnu čeká podobná nebo ještě horší postava než on.“

Ztráta autority

Že Trump je jen symptom, to je schopna si připustit jen menšina. Daleko hlučnější je ta část společnosti, která se opájí odsuzováním Trumpa tak, až jí v hlavách nezbývá prostor pro nic jiného. Trumpovo zvolení vysvětlují bělošským rasismem, mužským šovinismem, ruským zasahováním do voleb, sociálními sítěmi a oslabením etablovaných médií, a když se cítí ve zvlášť rozšafné náladě, jistými taktickými chybami kandidátky Clintonové. Odmítají si připustit, že pro určité vrstvy obyvatel Amerika prostě fungovala čím dál tím hůř a mnohé instituce ztratily autoritu důvodně. Když by teď o svůj terč přišli, čím vlastně naplní čas?

Hillary Clintonová ve svých povolebních vystoupeních opakovaně vyzdvihovala, že pro ni hlasovaly volební obvody, které vytvářejí větší podíl hrubého domácího produktu než ty, jež hlasovaly pro Trumpa. Je v tom problém? Ano, je. Ten, že Demokratická strana se historicky ve 20. století profilovala jako ta, jež stojí na straně obyčejného pracujícího člověka, kterého chrání před silou kapitálu a vrtochů osudu. Za posledních dvacet let se proměnila ve stranu bohatých a vzdělaných. Ale přitom si stále o sobě zachovává představu, že je stranou „těch dole“. Takže to nejsnazší vysvětlení toho, že někteří z „těch dole“ pro ni nehlasují, je, že je s nimi něco špatně. Hlasují proti vlastním zájmům, jsou zblblí Fox News. Nesnažili se. Jsou prostě hloupí, politováníhodní („deplorables“). Člověk se musí držet, aby své opovržení jimi nedával najevo. A někdy se neudrží.

Ale dnes už je jasné, že Amerika byla pro určité vrstvy čím dál víc macešským prostředím – i z čistě materiálního hlediska je to přesvědčivě doložitelné vědeckými metodami, na které vzdělaní lidé přísahají. Respektované, nezpochybněné ekonomické studie ukázaly, že otevření se čínskému dovozu od roku 2001 způsobilo větší úbytek pracovních míst, než byly původní předpoklady. A vytváření nových pracovních míst se odehrávalo pomaleji, než byly původní předpoklady, a byla to místa nižší kvality a s nižšími výdělky. A strukturálním změnám se snadněji přizpůsobovaly ženy než muži. Už jen tato fakta jsou s to vysvětlit značnou část voličských přesunů a nedůvěry.

Většina demokratů to je schopná vidět jen obtížně. Proto se například jedním z hlavních témat demokratických primárek staly studijní dluhy, přestože je má jen třicet procent Američanů.

Joe Biden je z generace politiků, která byla celou dobu, kdy tento stav vznikal, u toho („Jsi v politice 47 let. Proč jsi s tím něco neudělal?“ byla oblíbená Trumpova replika v poslední televizní debatě kandidátů).

Šance pro barevné ženy

Člověk si v sedmdesáti sedmi letech nerad připouští, že něco dělal dlouho špatně, ani nemění své názory a návyky. Také nerad mění spolupracovníky. Zatím si hodně lidí z Obamovy administrativy maluje, že se vrátí. Biden sám si nepochybně vezme s sebou do Bílého domu své dlouholeté spolupracovníky. A protože to jsou převážně staří bílí muži, bude muset nějaké úřady svěřit barevným ženám. Tím se dostáváme k hlavní tenzi jeho prezidentské kandidatury. Významné síly v Demokratické straně tlačí na mnohem radikálnější politiku, než k jaké Biden tíhne. Proto v poslední debatě Trump tolik tlačil na Bidena, aby jasně řekl, jak se postaví k těžební technologii frakování. Aktivistické křídlo strany by ji chtělo zakázat, řada voličů, zejména v klíčovém státě Pensylvánie, ne. Proto se rétoricky distancoval od programu Green New Deal, ale při debatě prohlásil, že chce dospět k bezuhlíkové energetice už v roce 2025, což je čiré šílenství (a dřív, než předpokládá Green New Deal).

Do stejné řeky nelze vstoupit dvakrát ani v zahraniční politice. Obama prezentoval v sofistikovaném hávu zahraničněpolitické snahy, které nebyly úplně netrumpovské – jeho snaha omezit americké angažmá v tradičních oblastech zájmů byla patrná. Ale události jako ruská okupace Krymu nebo vznik Islámského státu usvědčily jeho představy o světě z omylu. A Joe Biden? Traduje se, že na leckteré zahraničněpolitické otázky měl v Obamově Bílém domě jiný pohled než šéf. Ale v kampani se debaty zahraniční politice téměř dokonale vyhnuly. Kamala Harrisová v debatě viceprezidentských kandidátů citovala svého šéfa: „Zahraniční politika se zdá být komplikovaná, ale ve skutečnosti to jsou hlavně vztahy“, míněno dobré osobní vztahy s cizími lídry. Jistě tím chtěla dát najevo, že Biden na rozdíl od Trumpa nebude urážet spojence. Ale z takového antistrategického uvažování je těžké si odnést, jak tedy budou vypadat třeba vztahy s Čínou či Ruskem.

Ano, Kamala Harrisová. Biden rozhodně není v přísném slova smyslu senilní, jak tvrdí nejzuřivější republikáni. Ale úbytek jeho energie a bystrosti je pro každého, kdo ho aspoň část těch 47 let sledoval, nepominutelný. Takže může čím dál větší díl moci držet žena, jež se v celostátní politice pohybuje všeho všudy od roku 2017. Vyznačovala se ideologickou pružností a ostrým kariéristickým instinktem. To je asi tak všechno, co o ní víme.

Ještě víc Trumpa

A co když se ta obava analytiků z neznámého naplní a zvítězí Trump? Prezident se postupně naučil obsazovat funkce méně podle kritérií televizní reality show a víc podle toho, kdo je schopen realizovat jeho přání – aspoň co se týče exekutivy; s Kongresem se pracovat nenaučil. Dostali bychom tedy ještě víc Trumpa. Ale co to znamená? Lze říci, že řadu v zásadě správných politických instinktů, ale taky krátkodechost a přelétavost.

Trump v září podepsal exekutivní příkaz zakazující šíření tzv. critical race theory ve federálních institucích. Lze to taky říci tak, že proti politické korektnosti, jíž vyhlásil ve své kampani v roce 2016 boj, tři a půl roku nedělal vůbec nic, nepočítáme-li příležitostnou urážku nějakého Mexičana. Výčet oblastí, v nichž Trump vytvořil očekávání, jež nenaplnil, by byl dlouhý. I řada mainstreamových komentátorů přikyvovala jeho tvrzení, že americký přístup k infrastruktuře je ostudný a že on jako úspěšný developer to bude umět změnit. Dopadlo to tak, že z „týdne infrastruktury“ se stal úspěšný internetový mem. Komunikační oddělení Bílého domu ho několikrát ohlašovalo, aby byl zcela překryt nějakým Trumpovým skandálem či vrtochem.

Trumpův brutální obrat ve vztazích s Čínou měl strategické oprávnění. Jenže se teď spíš naplňují obavy skeptiků, že se Trump spokojí s nějakou dohodou, jež zaručí jednorázový nákup nějakého amerického zboží, zejména zemědělských produktů, a jinak se příliš nezmění. Pravdu zřejmě měl ekonom Miroslav Zámečník, když před dvěma lety v Salonu Týdeníku Echo prorokoval, že „Trump vejde se sójou do dějin jako Chruščov s kukuřicí“.

Trump bude jistě povzbuzen úspěchem své blízkovýchodní politiky – vlna normalizace vztahů Izraele s řadou muslimských států vyvrátila všechna varování establishmentových expertů a ukázala, že Trump je schopen i něčeho víc než pustého izolacionismu. Jeho politika vůči Číně i vůči NATO přiměla Evropu, aby o těchto problémech, jež dlouho odkládala, začala uvažovat.

Ale je tu vždy nebezpečí, že Trump podlehne svému opojení z vlastní schopnosti „dělat dealy“. Bývalý národněbezpečnostní poradce John Bolton ve své knize popsal Trumpovu jistotu, že je během tříhodinového summitu schopen vyřešit jakýkoli problém na světě. Byl prý přesvědčen, že s ním chtějí jednat i íránští ajatolláhové, ale jeho podřízení mu zatajují jejich dopisy. Velký „deal“ s Putinem by se tedy v druhém funkčním období jistě posunul na špici Trumpovy agendy. Ale čeho by se vlastně týkal?

Nevznikl žádný trumpismus

Ať už Trump vyhraje, nebo prohraje, platí, že sice ovládl Republikánskou stranu, ale nevzniklo v ní nic takového jako organizovaný trumpismus (či posttrumpismus). Voliči čtou Trumpa po svém. Je to vidět například na tom, že sice dále tratil voliče ze středostavovských předměstí, ale má větší podporu mezi černochy a Hispánci, než měl Mitt Romney. A zatímco mezi bělochy ztrácí ty vzdělanější, tak mezi černochy a Hispánci jsou to naopak ti vzdělanější, kteří se k němu přiklánějí.

Poohlédneme-li se po nějakém korunním princi či jen po politikovi, který by předváděl promyšlenou pozitivní agendu odlišnou od té, kterou republikáni v posledních dekádách tlačili, moc toho nespatříme. Příkladem člověka, kterého stojí za to sledovat, je senátor Josh Hawley z Missouri. Kombinuje agresivní konzervativní postoje s hledáním aktivní vládní agendy ve stopách prezidenta Theodora Roosevelta, který byl mimo jiné iniciátorem americké antimonopolní politiky.

Ale republikánská politická krajina je široce otevřená a pohybují se po ní ti, kteří v podstatě doufají v restauraci tradičního establishmentu s kosmetickými úpravami – ti často vzhlížejí k bývalé velvyslankyni u OSN Nikki Halleyové, i reformní konzervativci, kteří mají podezření, že snižování daní všechno nevyřeší, a rádi by, aby Republikánská strana měla skutečnou politiku pro zdravotnictví, vzdělání nebo rodinu.

S větší vzdáleností od praktické politiky narazíme pak třeba na lidi, které přesvědčení o selhání americké ekonomiky vede až k sentimentalizaci práce v továrně u pásu a názoru, že pro pracující je volba mezi demokraty a republikány volbou mezi „kandidátem, který odsune mé pracovní místo do zámoří, ale bude chránit práva gayů, a kandidátem, který odsune mé pracovní místo do zámoří, ale práva gayů nepodporuje“, jak to vyjádřil jeden z nich. V továrně u pásu příznačně nikdy nepracoval.

Donald Trump Ameriku nenasměroval na nějakou určitou trajektorii. Ale pořádně jí zacloumal. A ta dnes na všech pólech spektra zažívá politický kvas, jenž v Evropě nemá obdobu. I většina těch, kteří chtějí hlasem Bidenovi volit návrat k normalitě, na nějaké úrovni ví, že skutečný návrat se vším všudy není možný.