Je léto, takže není vůbec divu, že statisíce Čechů, Moravanů a Slezanů směřují jako každý rok do Chorvatska, té země slunce, šepotavého moře, pachu ryb, příbuzného nesrozumitelného jazyka a odlišného slovanského temperamentu. Chorvatsko je sladké, přátelské, nevysmívá se našim zvykům, pivním břichům, elegantním sandálům, kapesním řízkům, rozumí nám a možná nás má i tak nějak shovívavě rádo.

Tak se mi to alespoň zdálo, když jsem tam jednou byl, o čem vám tady s dovolením něco povím, však to nemusíte číst. A když ano, tak si z toho třeba něco vezmete, nějaké ponaučení.

Bylo to dávno, v roce 1996, Jugoslávie již byla minulostí a chorvatská vojska právě rok předtím bleskovou tankovou operací Bouře zdolala zbytky srbského protivníka a vyčistila otčinu, takže když jsem přiletěl do Záhřebu, všude vlály vlajky a obrazy vítězného prezidenta Franja Tudmana zdobily každý roh a nároží.

Já jsem však nepřijel Chorvatům gratulovat, nýbrž na jakousi konferenci mladých literárních kritiků či tak něco, kam jsem byl pozván na poslední chvíli, protože zapomněli pozvat nějakého Čecha či Češku, pak si vzpomněli, že by tam nějaký být měl, a zrovna asi nikdo jiný neměl čas nebo já nevím.

Já jsem předtím v Chorvatsku nikdy nebyl, moře a letadlo pro mě stále ještě byly vzácností, inu, skočil jsem po tom. Nestačil jsem však již vypracovat žádný referát, ale řekli mi, že to nevadí, že to bude spíš takové přátelské setkání mládeže u moře, víno, pláž, nějaké ty diskuse. Když jsem se však na letišti podíval do programu, vyděsil jsem se, neboť se to tam míhalo pojmy jako postmoderna, poststrukturalismus, narace, paradigma, sociální kritika a podobně, takže se mi sevřel žaludek, ale už bylo pozdě, již jsem nastupoval do vrtulového letadla via Zagreb.

Konference se konala na ostrově Krk, o kterém jsem měl v době předinternetové jen matné tušení. Vytrhl jsem mapu ze školního atlasu a tou jsem se řídil. Ze Záhřebu, kde jsem probloumal večer a kus noci, jsem odjel půlnočním vlakem do Rijeky, odkud jsem měl pak pokračovat na Krk. Jenže mně se příliš nechtělo pospíchat, tak jsem se rozhodl, že den strávím v tom krásném městě, o kterém jsem věděl, že tam, když se ještě jmenovalo Fiume a žili tam Italové, básník d’Annunzio provedl městský převrat a vyhlásil anarchisticko-fašistickou republiku, což mi znělo velmi zajímavě.

Od rána jsem bloudil po přístavišti, s pár kunami v kapse, bylo horko, jak má v těch končinách být, takže jsem přirozeně pojal touhu se vykoupat. Kvůli tomu jsem ostatně do Chorvatska přijel. Hledal jsem místo, kde by to bylo možné, ale brzy jsem zjistil, že s tím se ve městě, byť přístavním (já si tehdy opravdu asi ještě myslel, že se do moře prostě jen tak skočí), nepočítá. Koupání a takové věci se prováděly v nedalekém letovisku Opatija, jak jistě znalci Chorvatska vědí. Odjel jsem tedy autobusem do Opatie, pamatuju si, že mě hryzala každá zbytečně vydaná kuna, vystoupil jsem v tom lázeňském městě a spěchal k moři na pláž.

Konečně jsem stál u pobřeží. Thalassa, Thalassa, moře, moře, zvolal jsem po vzoru starých Argonautů a chtěl se do něj vrhnout. Však nešlo o pláž, jak jsem předpokládal, nýbrž do vody se sestupovalo či sešupovalo z takových betonových stupňů či špalíků, nebo jak to nazvat. Vyhlídl jsem si tedy jeden, svlékl se, zul sandály, či co jsem měl na nohách, a v očekávání rozkoše jsem po nohách hupsnul do vln. Blažený pocit trval asi vteřinu. Sotva jsem se dotknul chodidlem dna, ucítil jsem cosi jako řeřavou bolest. Zprvu jsem to přičítal halucinaci či únavě, ale stačilo několik temp a již jsem věděl, že to nebude jen tak. Znepokojen jsem vylezl z moře a pohlédl na své pravé chodidlo. Jeho nášlapná část byla poseta desítkami drobných bodlinek, které byly zalezlé pod kůží. Z ranek se draly drobné praménky krve.

Kurva, co to je?! Zvolal jsem zoufale, i když jsem to tušil. Zkusil jsem šlápnout na nohu a bylo jasné, že to nepůjde snadno, že to vlastně vůbec nepůjde. Rozhlédl jsem se kolem sebe a viděl chorvatskou rodinu: hleděli na mě dosti útrpně. Co to je? What is it? Was is das? – Ježinac, řekli mi smutně a v jejich pohledech bylo všechno. – Is it poison? Ist es Gift? Zeptal jsem se ještě, načež mi řekli, že to sice ne, ale musím k doktorovi. To mi bylo jasné taky, byť jsem si nedovedl představit, co s tím doktor může udělat. Operovat? Amputovat? Sterilizovat?

Odbelhal jsem se hledat lékaře a opravdu jsem našel něco jako zdravotní středisko. Po těch dávných letech mám vzpomínku na pěknou chorvatskou doktorku, která mě politovala, řekla, že tady se musí nosit boty do moře a že mám po dovolené. Natřela mi ránu tinkturou, obvázala a dala do ruky injekční jehlu. Tou jsem si měl, ale až druhý den, pokusit osténky vydlabat. Poděkoval jsem jí, nějak zažertoval, zatvářil se heroicky, aby si nemyslela o Češích něco špatného, a vydal se s obvázanou nohou znovu k moři. Ach, moře, cos mi to provedlo?

Příběh však pokračuje. Seděl jsem na lavičce a zoufale hleděl do vln a na rekreanty. Všichni byli šťastní a zdraví. Přece nebudu čekat do zítřka. Pustím se do operace hned. Sejmul jsem tedy obvaz a počal se dloubat v chodidlu. Věřte, není to právě příjemná pedikúra. Lidé, kteří chodili kolem, mě možná považovali za narkomana, někdo mi občas i hodil minci či položil cigaretu. Přes značnou bolest a nepohodu se mi podařilo nějaké bodlinky vydlabat, ovšem chodidlo bylo rozpíchané jak… jak jehelníček. Seděl jsem na lavičce a odpočíval jak po abortu. Musím ránu sterilizovat, k tomu se přece hodí slaná mořská voda, rozhodl jsem se znova vstoupit do moře. Však nyní již patrně, za žádnou cenu se nesmím dotknout nohou dna. Kulhaje jak chromec jsem našel jakousi lagunu s kameny, z nichž bylo možné, alespoň jsem si to tak představoval, elegantně a jaksi bezdotykově sklouznout jak lachtan do vody. To jsem také provedl. Přece jsem se však nohou nepatrně odrazil od tufového kamene – a do prdele! V tom jsem ucítil na levém vnitřním chodidle silnou řeřavou bolest. Učinil jsem ještě pár temp a vyděšeně vylezl na břeh. Na chodidle se skvěla deseticentimetrová rozšklebená rána, z níž již stékala krev, která se mísila se slanou vodou. Ach, moře, co mi to děláš?! Zvolal jsem zoufale a vydal se hledat lékárnu, neboť podruhé jsem se ke krásné chorvatské doktorce již vracet nechtěl. Připadal bych si dotěrný.

Na literárním setkání mi odpustili nejen referát, ale i to, že jsem nebyl schopen nic kloudného říct nejen o poststrukturalismu, ale vlastně ani o tom, jak se mi to stalo. Jeden inteligentní Chorvat mi pak říkal Oidipus a vy vzdělanější víte jistě proč. Tak to byla moje vzpomínka na krásné Chorvatsko. Dobro došli!