Obnova nábřeží řeky Loučné v Litomyšli

Zase ta Litomyšl!

Obnova nábřeží řeky Loučné v Litomyšli
Zase ta Litomyšl!

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pokud bychom u nás hledali hlavní město kvalitní soudobé architektury, nemohli bychom vybrat jinak než Litomyšl. Snahy představitelů města jsou v tomto směru dlouhá léta obdivuhodné. Díky kontinuitě práce radnice v otázce rozvoje města (namísto – obvyklé – blokace projektů svých politických předchůdců) a důrazu na kvalitu v Litomyšli od 90. let vznikla řada mimořádných architektonických projektů od špičkových českých autorů. Litomyšl se proto běžně dává za příklad ostatním městům po celé republice.

Ze zanedbaného okolí řeky Loučné vznikl společenský magnet města, kde krásná podloubí Smetanova náměstí nahrazují koruny stromů. - Foto: Tomáš Souček

Hledání nejlepšího

Vzorově postupuje Litomyšl také při vypisování architektonických soutěží, které garantují (za podmínky dobré přípravy a průběhu) dobrý výsledek. Na jeden úkol totiž hledá optimální odpověď hned několik týmů odborníků, které nabízejí různé úhly pohledu, jak k řešení přistoupit. Z nich pak na základě požadavků vypisovatelů soutěže odborná porota vybere nejlepší variantu. Rapidně se tak zvedá úroveň nejlepších projektů, a tím pádem i smysluplnost investovaných veřejných prostředků.

Formou architektonické soutěže se Litomyšl vydala také při hledání nové podoby zanedbaného prostoru nábřeží řeky Loučné v srdci města hned u Smetanova náměstí. S projektem, jehož ambicí bylo propojit město s atraktivní přírodní lokalitou, město navíc uspělo v grantové výzvě soukromé neziskové organizace Nadace Proměny Karla Komárka podporující kvalitní prostředí českých měst. Soutěž v roce 2013 vyhrálo pražské architektonické studio Rusina Frei architekti ve spolupráci s krajinářskými architekty Mirkou
Svorovou a Jakubem Fingerem a z ateliéru Partero, které svůj návrh založilo na myšlence propojení čtyř svébytných, do té doby však oddělených prostorů: městského parku u Smetanova domu, svažitých břehů řeky a samotného nábřeží spolu s navazující ulicí Vodní valy. Podstatné bylo pro architekty také zachování přírodní „divokosti“ této části městské krajiny.

Magnet pod stromy

Architekti Martin Rusina a Martin Frei se tak místo zásahů do koryta řeky (oproti návrhům „soupeřících“ studií) soustředili především na její nábřeží, za kterého chtěli vytvořit opět živý prostor. Už na začátku 20. století se tudy táhla promenáda, kterou ale udusily pozdější (poválečné) zásahy. V tomto ohledu zároveň jde o společenský magnet podobně jako Smetanovo náměstí, kde podloubí nahrazují koruny stromů. Tomu velkou měrou pomohla také úprava a dopravní zklidnění ulice Vodní valy, kterou nyní v jedné úrovni sceluje žulová dlažba.

Velkou plochu nábřeží zabírá krásné dětské hřiště, u jehož řešení se architekti inspirovali (zapomenutou) poválečnou československou tradicí, kdy prolézačky, skluzavky a další objekty navrhovali skvělí sochaři a umělci. Rusina a Frei proto na pomoc přizvali sochaře Pavlu Scerankovou a Dušana Zahoranského, jejichž herní prvky nezapřou inspiraci hudebními motivy – adekvátně pro rodiště Bedřicha Smetany. Na protější straně řeky přímo u Smetanova domu architekti navrhli pěkný jednoduchý pavilon pro kulturní akce a (na základě přání místních obyvatel, kteří na projektu ve velké míře participovali) „pozorovatelnu ryb a ptáků“ v podobě ocelové plošiny vznášející se nad krychlí staré vodárny. Oba břehy pak propojuje nová ocelová lávka, lehce se pohupující pod nohama, a nenápadný brod tvořený různě velkými žulovými balvany rozmístěnými přímo ve vodě, za kterým by málokdo hledal architekta. Krásné gesto.

Odemknout město

Nejvýraznější prvek celého projektu nicméně představuje nízká klikatá zídka z betonu zbarveného dočervena, lemující nábřeží po celé délce řešeného území. Ta posiluje promenádní charakter nábřeží, zároveň ale oddaluje kolemjdoucí od samotné řeky, která zde má největší váhu, a utváří tak atmosféru této části města. Zde se patří také připomenout, že projekt navazuje na úpravy břehů Loučné od věhlasného architekta Josefa Pleskota z roku 2002, jejichž mimořádnost spočívá v citlivé samozřejmosti, s jakou se do prostředí propsaly.

Revitalizace nábřeží ve své obecné rovině připomíná důležitost řešení veřejných prostorů našich měst, kterým stále nevěnujeme dostatečnou pozornost, i úlohu, jakou v tomto procesu hrají architekti. Litomyšlská proměna krásně ukazuje, jak podobné projekty mohou otevřít části měst, které jsme předtím spíše obcházeli, přestože toho mají hodně co nabídnout.

 

Matěj Beránek

8. září 2019