Ve Spojených státech jsou v podstatě dva způsoby, jak předpovídat volby. První stojí na průzkumech veřejného mínění, druhý se opírá o „fundamenty“, ekonomická a politická fakta, která na základě historické zkušenosti ukazují výsledek. Před letošními „midterms“, jak se přezdívá volbám uprostřed prezidentského funkčního období, se předpoklady vycházející z průzkumů a fundamentů zásadně rozcházely. Což je hlavní důvod překvapení, neboť se nedostavilo očekávané republikánské tsunami, maximálně šlo o malou vlnku.

Průzkumy od začátku ukazovaly na zápas víceméně vyrovnaný. Volby do Senátu, kde se bojovalo o 35 křesel ze sta, podle všeho vyrovnané byly. V případě Sněmovny reprezentantů průzkumy sice favorizovaly republikány, ale neukazovaly žádné drtivé vítězství. Přesto většina komentátorů a analytiků tyto náznaky ignorovala.

Důvod je jednoduchý. Američtí měřiči veřejného mínění se v několikerých posledních volbách šeredně spletli. Soustavně podhodnocovali republikánskou podporu. Přestože o tomto problému věděli a neustále slibovali ho napravit, vždy nakonec volební výsledek republikánů překvapil. Když si tedy průzkumy a fundamenty odporovaly, mnoho lidí se rozhodlo věřit spíš fundamentům. A ty vycházely pro demokraty opravdu špatně.

Zaprvé je tu dějinné pravidlo, že strana prezidenta si v jeho prvních midtermech vede vždy špatně. Pak je tu Bidenova nepopularita. Pozitivně ho hodnotí 41,1 % Američanů, negativně 53,5 %. To tradičně znamená špatné výsledky pro jeho stranu. Stav ekonomiky a obecně americké společnosti také nenahrával demokratům. Jak napsal komentátor Jim Geraghty: Sedm z deseti voličů uvedlo, že jsou se stavem země nespokojeni, ba na něj „naštvaní“. Přibližně tři čtvrtiny voličů v zemi charakterizovaly stav ekonomiky jako „špatný“ nebo „nedobrý“ a stejný počet uvedl, že jim inflace způsobila vážné nebo mírné potíže. Přibližně dvě třetiny respondentů uvedly, že jim potíže způsobují ceny benzinu. Rodiče se rozčilovali nad ztrátou výuky ve školách kvůli dlouhým uzavírkám kvůli covidu a nevhodným materiálům v učebních osnovách. K tomu je potřeba připočítat stoupající kriminalitu v mnoha městech. Předpoklad, že za takových podmínek se voliči rozhodnou vytrestat stranu právě u moci, se zdál správný. Přesto republikáni uhráli jen plichtu. Místo obří většiny ve Sněmovně reprezentantů budou mít nejspíš převahu jen pár křesel. Senát si udrží pod kontrolou levice. Demokraté slaví, že unikli osudu. Jak se to mohlo stát?

Republikáni nenabídli žádnou alternativu. Sice ve velkém kritizovali Bidena a demokraty, ale nepředstavili své vlastní řešení. To však není hlavní důvod špatného výsledku. Pro efektivní vládnutí v Americe je potřeba, aby Kongres a Bílý dům spolupracovaly. Bez podpory obou komor prezident neprotlačí žádnou legislativu, vše, co mu Kongres pošle, může vetovat. Ten sice může veto přehlasovat dvoutřetinovou většinou, to ale opravdu nehrozí. Voliči velmi dobře vědí, že rozdělením prezidentství a Kongresu mezi dvě strany hlasují pro paralyzaci systému. Přesto se to v minulosti opakovaně dělo.

Aktivizace mladých

Jako důvod pro dobré výsledky demokratů je občas zmiňováno i rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně práva na potrat, přesněji, že není zahrnuto v ústavě. Tím se spor přesunul do politické arény a demokraté vyhrožovali, že republikáni právo na interrupci značně omezí či plně zruší. Jenže to také plně nevysvětluje relativní úspěch demokratů. Řada protipotratových republikánů vyhrála, někdy i s velkou většinou. Mohlo to ale pomoci s aktivizací mladších voličů, kteří k volbám příliš nechodí, ale na sociálních otázkách, jako jsou potraty, jim záleží.

Ne, pravým důvodem špatného výsledku je Donald Trump. Republikáni dobře věděli, že v nadcházejícím klání je jejich hlavní slabinou „kvalita kandidátů“. Již v srpnu šéf republikánů v Senátu Mitch McConnell varoval, že kvůli tomu republikáni nemusejí ovládnout horní komoru. Mezi nejproblematičtější kandidáty patří ti podpoření Donaldem Trumpem. V New Hampshire prohrál Don Bolduc, v Arizoně Blake Masters a v Pensylvánii Mehmet Oz. V republikánské Georgii Herschel Walker zaostává za demokratem a souboj jde do druhého kola. Trump je podpořil z různých důvodů. Bolduc a Masters jsou konspirační teoretici, kteří tvrdí, že prezidentské volby v roce 2020 byly zfalšovány a ve skutečnosti je vyhrál Trump. Oz a Walker jsou zase celebrity, to Trumpovi imponuje. Dr. Oz má vlastní televizní show, kde radí se zdravotními problémy, Walker je bývalý hráč amerického fotbalu. Trumpova podpora byla klíčová v primárkách. Bolduc díky tomu porazil Chucka Morsea, který by nejspíš vyhrál. Oz zase překonal o 0,1 procentního bodu Davida McCormicka, kterému průzkumy dávaly mnohem lepší šanci porazit demokrata Johna Fettermana.

Podobné je to v případě guvernérů. Trumpovi favorité Doug Mastriano pohořel v Pensylvánii a Kari Lakeová nejspíš v Arizoně.

Proč neuspěli?

Není těžké odhadnout, proč neuspěli. V případě Bolduca, Masterse, Mastriana a Lakeové jde o radikály, kteří kandidovali v přelétavých státech, které vyžadovaly umírněného republikána. Dobře je to vidět na případě New Hampshire: relativně populární guvernér Chris Sununu obhájil křeslo s rozdílem nějakých 17 procentních bodů, Bolduc asi o 9 procentních bodů prohrál.

Oz je sice známý, ale nepříliš populární. Ve své show často prosazoval pochybné přípravky a léčby. Navíc nebyl z Pensylvánie, ale ze sousedního New Jersey. Do Pensylvánie se přestěhoval teprve nedávno a podle mnohých pouze papírově, aby tam mohl kandidovat. Walkera zase pronásledovala řada skandálů, hlavně objevené nemanželské děti a zkazky, že některé své milenky donutil jít na potrat, což u sociálního konzervativce tvářícího se jako obránce tradičních hodnot nepůsobilo zrovna dobře.

Jediný z Trumpových vyvolených, který uspěl, je J. D. Vance v Ohiu. Od ostatních ho však dělí několik rozdílů. Zaprvé Ohio je relativně pravicový stát. Zatímco ostatní jsou vesměs prázdní tlachalové a televizní hvězdičky, Vance je celkem obstojný intelektuál, který o problémech Ameriky přemýšlí. Proslul hlavně svým životopisem Americká elegie, ve kterém mimo jiné zkoumá problémy chudých Američanů v deindustrializovaných oblastech. I tak zaostal za očekáváním. Vyhrál zhruba o 6,6 procentního bodu, republikánský guvernér Ohia Mike DeWine obájil svou pozici s rozdílem 25,6 procentního bodu.

Závěr je jasný. Trump je toxická značka, která republikánům škodí. Takto zpětně se zdá, že jeho výhra v roce 2016 byla hlavně otázkou štěstí a došlo k ní proto, že to bylo de facto referendum o Hillary Clintonové. Od té doby žádné další volby nevyhrál. Hnutí za vystrnadění Trumpa se pomalu rozjíždí. Postavily se proti němu například vlivné deníky podporující republikány, New York Post a Wall Street Journal. Nebude to však lehké, Trump má stále velkou fanouškovskou základnu a schopnost působit chaos jako nikdo jiný. Mohlo by se to však podařit ze dvou důvodů. Jednak na Trumpovi nyní ulpěl cejch „losera“, zadruhé se objevil relevantní protikandidát.

Ron DeSantis nastupuje

Tím je guvernér Ron DeSantis, jeden z mála opravdových republikánských úspěchů voleb. Florida je tradičně přelétavý stát, oscilující mezi demokraty a republikány, i když v posledních několika letech se nakláněl spíš k pravici. DeSantis v něm získal téměř 60 % a porazil svého protivníka o nějakých 20 procentních bodů. To z něho dělá favorita republikánských primárek za dva roky. Trump si to zjevně uvědomuje. Již před volbami na něj zaútočil, když ho očastoval přezdívkou Ron DeSanctimonious, což by se dalo přeložit jako Ron DePokrytec. Po volbách Trump publikoval rozsáhlou tirádu, ve které označil DeSantise za „průměrného“ a tvrdí, že mu zařídil vítězství v roce 2018.

Je pravda, že před čtyřmi roky byl DeSantis považován za představitele trumpovského křídla a vyhrál pouze velmi těsně, s rozdílem 0,4 procentního bodu. Vzestup DeSantise proto není odmítnutí trumpismu v celé jeho šíři. DeSantis se rozhodně nebojí kulturních válek. Prosadil zákon zakazující LGBT indoktrinaci ve školách. Když se proti tomu postavila korporace Disney, odebral jí daňové výhody. Byl jedním z prvních guvernérů, kteří se postavili lockdownismu a otevřeli. Odhalil také pokrytectví progresivistů, když nechal do New Yorku odvézt nelegální migranty. Demokraté, obhajující otevřené hranice, dokud migranti proudili do republikánských příhraničních států, najednou začali používat tvrdou antiimigrační rétoriku. Zároveň je to ale efektivní guvernér, který umí řídit svůj stát. Za to ho voliči odměnili, vyhrál například i v tradiční demokratické baště Miami-Dade.

DeSantis ukazuje republikánům cestu kupředu. Musí spojit ambiciózní kroky v sociální a kulturní oblasti s kompetentností, a přitom nepůsobit jako naprostí šílenci. Není náhodou, že ti republikánští guvernéři, kteří s lehkostí obhájili svůj mandát, třeba již zmiňovaní Sununu, DeWine nebo Brian Kemp v Georgii a Tony Abbott v Texasu, jsou považováni za solidní a zkušené manažery.

V tom je právě DeSantisova síla, může spojit trumpovské křídlo, které chce hlavně „vidět liberály plakat“, a tradičnější republikány, kterým záleží na dobrém vládnutí. Také dokázal, že umí získat Hispánce, klíčovou a rychle rostoucí demografickou skupinu. Relativně mladý, DeSantisovi je 44, a energetický guvernér má tudíž dobrou šanci porazit starého Joea Bidena v roce 2024.

Předtím však Republikánská strana bude muset vyhnat Trumpova ducha, který ji straší. Nezapomínejme však, že Trump je mistr ve strhávání pozornosti na sebe. Oslabení mu může paradoxně pomoci, pokud to znamená, že do primárek naskočí víc kandidátů, čímž by se rozštěpily protitrumpovské hlasy. Republikáni již jednou vypadali jako na pokraji exorcismu. Strana se od Trumpa odvrátila na začátku roku 2020, po útoku na Kapitol a hlavně poté, co jim svou intervencí prohrál klíčové senátní volby v Georgii. Trump tehdy vyzval lidi, aby nechodili volit, protože hlasování je prý stejně zfalšované. Exprezident však republikány rychle srovnal do řady. Jisté je, že tuto partaj čeká tvrdý vnitřní boj, a ne Trumpova korunovace. Což je nakonec pro stranu i Ameriku jedině dobře.