Němci jdou 26. září volit. Volby ve Spolkové republice mají samozřejmě pro vývoj Evropy řádově větší význam než volby naše. Tentokrát jsou ale těm českým v jednom důležitém ohledu podobné: jsou tu tři větší uskupení, která kandidují s téměř zaměnitelným programem, a všechno rozhoduje dojem, jaký dokáže vzbudit ten který lídr. Německou velkou trojku představují Zelení (17 procent), Křesťanskodemokratická unie (CDU a CSU, 22 procent) a sociálnědemokratická strana (SPD, 25 procent; údaje pocházejí z politického barometru televize ZDF zveřejněného v sobotu 11. září). Dosud vládnoucí velká koalice CDU a SPD by s takovým výsledkem mohla pokračovat, byť s velmi těsnou většinou a v prohozeném pořadí. Kancléřem by byl lídr SPD, dosavadní vicekancléř Olaf Scholz. Zelení se už čtvrt roku nalézají na sestupu do druhé ligy, do té první je tu řadíme proto, že poslední dva roky, až do letošního jara, v průzkumech vedli. A už léta jsou směrodatnou stranou, určují agendu, takže Německu do jisté míry vládnou i z opozice.

Další velká podobnost s českou předvolební krajinou: víc než 40 procent Němců krátce před volbami neví, koho volit, případně zda k nim vůbec jít. U našich sousedů člověk při pohledu na programy první trojky ještě snáz dojde k závěru, že konečné pořadí na prvních třech místech není podstatné. V klíčových tématech se tři uchazeči o vládu nad Německem skoro neliší.

Liší se v různé míře zbytek politické scény, který si však rozdělí jen třetinu hlasů a bude rád. Dvě strany napravo od mainstreamu, liberální FDP a národně-konzervativní Alternativa pro Německo (AfD), jsou v preferencích obě plus minus 11 procent. Postkomunisté (Die Linke) do Bundestagu s šesti procenty celostátně a ovšem s jistotou několika přímých mandátů z východoněmeckých okrsků proniknou také. Postkomunisté jsou trochu mimo salony hlavně pro svůj původ, politicky je najdeme na levém okraji hlavního proudu, ale pořád ještě uvnitř. I dědici Ericha Honeckera dnes podporují velkorysou migrační politiku, klimatické zákony a poslední rok a půl lockdowny.

Linke má jistou, byť spíš nízkou šanci na účast ve spolkové vládě. To by pro ni byl ve sjednoceném Německu průlom. Když to v průzkumech nedávno ještě vycházelo na levicovou většinu rudá-rudá-zelená, špičky SPD účast postkomunistů ve své vládě nedementovaly. Jedinou stranou mimo mainstream je AfD, o níž mainstream věcně nesprávně tvrdí, že ta strana stojí mimo ústavu. Alternativa po raketovém nástupu už několik roků stagnuje a její volební potenciál konstantně zůstává pod 20 procenty. Této kometě německé politiky se vymstil úspěch v jednotlivých spolkových zemích bývalé NDR. Zemské organizace v Sasku a Durynsku vedli, respektive vedou dva muži s historicky prokázanými styky s fašizoidní scénou. Někteří představitelé Alternativy soukromě spekulují, že oba dva pány (Björn Höcke a Andreas Kalbitz) do strany nasadila kontrarozvědka, což není tak paranoidní, jak to na první poslech může znít. Skutečně neonacistickou stranu NPD před několika lety odmítl soud zakázat poté, co vyšlo najevo, že stranické vedení je do vysokého stupně prostoupeno agenty kontrarozvědky. Na druhou stranu obliba lidí jako Höcke ve stranické základně AfD je nefalšovaná a zneklidňující.

Výsledkem je nezanedbatelná část veřejnosti, která je doprava, není nacionalistická a cítí se neobsloužena. Průzkum agentury INSA pro magazín Tichys Einblick před půl rokem ukázal, že až 25 procent Němců by rádo hlasovalo pro dnes neexistující občanskou stranu umístěnou kdesi mezi Alternativou a CDU.

Tři z jednoho těsta

Ale vybírá se z toho, co je na pultě. Z oné velké trojky byli donedávna jasně nejslabší sociální demokraté. V průzkumech se potáceli kolem 15 procent, což byl pro stranu historicky zvyklou přeskakovat 40 procent dramatický úpadek. Aktuálně jsou první, k čemuž jim pomáhají dvě okolnosti: jejich lídr Scholz jde do voleb z funkce spolkového ministra financí, s čímž se automaticky pojí zdání serióznosti. Paradoxně to tradičně byli ministři financí za jinak utrácivou SPD, od kultovního Helmuta Schmidta přes Schröderova Hanse Eichela až po Scholze, na koho se lepily sympatie veřejnosti. Voliči si nejspíš rádi představují osobu, která v sobě kombinuje srdce (rozuměj sociální svědomí) a sklon k řádnému účetnictví. Druhý bonus pro Scholze plynule vychází z toho prvního: působí kompetentněji než kandidátka Zelených Annalena Baerbocková. A většina nových hlasů k SPD se přelila od Zelených, je to posun uvnitř levicového tábora. Scholz má suchý, sarkastický styl, z nějakého důvodu na něm neulpívají aféry ministerstva financí, které se na něm od jeho příchodu roku 2018 udály: především skandál německé finanční společnosti Wirecard, v níž se ve velkém na zfalšované účty lákali investoři. Za Scholze bylo vyměněno vedení dohledového orgánu, který ještě Wirecardu pomáhal před neodvratným koncem.

Ale co je to proti rozpadu veřejného obrázku Annaleny Baerbockové. Zelená politička zažívá od jara, po letech bezstarostného vznášení na nekritickém obdivu, zpravodajství a přízni „ducha doby“ prudký pád. Začalo to prkotinou, přišminkovaným životopisem, v němž si vymýšlela studijní obory, které nedokončila, členství v grémiích mezinárodních organizací, ve kterých neseděla, přifoukla i svou žurnalistickou činnost zamlada. Posléze ještě díky jednomu rakouskému odborníkovi na odhalování plagiátů prasklo, že autobiografie, kterou Baerbocková údajně napsala za dlouhých pandemických večerů, obsahuje překlopené úvahy necitovaných autorů. Úpadek Baerbockové je dobrou zprávou v tom smyslu, že v Němcích snad ještě zůstává nechuť k někomu, kdo je prokazatelně osobně nesolidní. O Baerbeckové si podle už zmíněného Politbarometru 71 procent tázaných myslí, že je pro úřad kancléře nezpůsobilá. Lídr CDU/CSU, dosavadní premiér největší spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko Armin Laschet má jen o málo lepší body, v nejmocnějším úřadě Evropy si ho nedokáže představit 66 procent tázaných. Ale Lascheta poslední dva roky coby materiál na kancléře nikdo veřejně nevynášel, ten muž kandiduje svým způsobem sám za sebe.

Všichni tři lídři studovali práva, po kterých už v jejich profesním životě následovala jen politika. Taková výbava jistě není fatální, tihle tři jsou ale všichni dokonalí konformisté. Laschet loni na jaře zkoušel o něco liberálnější polohu vůči pandemii a lockdownům, po veřejnoprávním kartáči však brzy srovnal krok s kancléřkou a lockdowny už nezpochybňuje.

Zelený, zelenější, Baerbocková

Předvolebnímu škádlení navzdory reprezentují Scholz, Laschet a Baerbocková dohromady politiku, na níž vládne zhruba dvoutřetinová společenská shoda. Tvrdost uzavírek posledního půldruhého roku, které mělo Německo přísnější než my, se těší podpoře 80 procent voličů, z nichž by čtvrtina i dnes chtěla ještě přísnější zákazy. Jen pětina Němců ta opatření považuje za přehnaná. A zatímco jeden z předních liberálů, místopředseda Spolkového sněmu Wolfgang Kubicki, zpochybňuje omezování základních práv, činí tak filozoficky, ale ne programově. Pouze AfD kandiduje s programem, v němž jednoznačně odmítá diskriminaci neočkovaných/neuzdravených ve veřejném životě.

Velkorysé přistěhovalectví si většina Němců sice nepřeje, není však kvůli němu ochotna měnit volební preference a přejít k AfD.

Ortodoxní klimatickou politiku také většina Němců schvaluje, nebo aspoň toleruje. Principiálně proti je Alternativa, i liberální FDP uplatňuje jen částečné námitky. Letos na jaře, kdy Spolkový ústavní soud vydal šokující nález, jímž ve jménu práva mladých generací na život přikázal vládě, aby se s větší vervou, rychleji a konkrétněji zavázala k radikálnější klimatické politice, vládní politici místo aby se ohradili vůči takové soudcokracii, zahájili závod o to, kdo navrhne větší redukci skleníkových plynů. Kandidát Laschet ve velké televizní diskusi minulou neděli zahájil své vývody ke klimatu slovy: „Už léta víme od klimatického panelu OSN o tom, že se na planetě mění klima. Už několik měsíců od Fridays for Future víme, že se něco musí stát.“ Na otázku moderátora, kdy politici začnou lidem oznamovat, že jim podraží živobytí, odpověděl, že ale ti lidé povedou lepší, klimaticky neutrální životy. Následovala hádka o to, kdo brzdí výstavbu obnovitelných zdrojů, tedy větrných a solárních parků. Favorit voleb Scholz slibuje, že změní povolovací řízení tak, aby občané, jimž se nelíbí představa větrníků za svým domem, už nemohli jejich výstavbu tolik zdržovat.

Baerbocková celkem pravdivě upozorňuje, že pánové se svými stranami jen napodobují zelený program. Jako originál si proto může dovolit jít ještě dál. Zákaz nových aut se spalovacími motory musí v Německu platit nikoli od roku 2035, ale o pět let dřív. Prý „každý zákaz je i pobídka k inovaci“.

Z toho pro nás nejdůležitějšího hlediska, jímž je klimatická politika EU (Německem inspirovaný Green Deal), volby ve Spolkové republice nepřinesou bohužel ani náznak změny. Aby se změna rýsovala aspoň střednědobě, byla by teď nejlepší vláda SPD-Zelení-postkomunisté. Křesťanští demokraté by v opozici dostali šanci se vnitřně obrodit, vrátit se na konzervativní pozice aspoň jako za Helmuta Kohla. Kandidát Laschet natolik trčí v levém středu, že dokonce odmítá pro CDU přívlastek „konzervativní“.

Nějaký potenciál pro konzervativní obrodu v Německu samozřejmě je. Lascheta loni v prosinci zvolili delegáti sjezdu, tedy funkcionářská vrstva unie, zatímco orientační hlasování v několika městských a okresních organizacích, které si ho před sjezdem pro zajímavost pořádaly, ukazovalo, že stranická základna by dala přednost pravicovějšímu protikandidátovi Friedrichu Merzovi.

Text byl publikován také na https://theconservative.online/cz.