Britští konzervativci ve volbách v roce 2019 získali největší většinu od dob Margaret Thatcherové, od té doby v rychlém sledu vystřídali několik premiérů a letos na podzim pro změnu poklesli na nejnižší hodnotu v historii britských volebních průzkumů. O tom, co se s britskými voliči děje, hovoříme s britským politologem Matthewem Goodwinem.

Počet lidí, kteří nyní podle průzkumů považují brexit za špatné rozhodnutí, stoupá. Co to znamená pro politiku?

Dnes 50 procent lidí říká, že brexit byl špatné rozhodnutí, zejména lidé pod čtyřicet. Někteří si teď spojili současnou inflaci a růst cen energie nikoli s globálními událostmi, ale s brexitem. Tento trend je důležitý nejen pro Konzervativní stranu, ale i pro britskou unii, pro Spojené království. Jak víme, referendum unii rozdělilo, Skotsko hlasovalo proti brexitu, Wales a Anglie mimo Londýn hlasovaly pro něj, Severní Irsko proti. Takže jak nadšení pro brexit vyprchává, napětí v rámci unie se zostřuje. Až budeme mít, pravděpodobně v roce 2024, další volby, budou tyto průzkumy asi používány k požadavku na druhé referendum do konce desetiletí. Ne že bych já osobně o to stál, ale myslím si, že politika brexitu ještě není uzavřena.

Taky jste ovšem uváděl, že Britové sledovali a sledují, co se děje na kontinentě. A ani teď nemůžete ukázat na Evropskou unii a říct Podívejte se, jak dobře se jim vede.

To je pravda. Odkaz brexitu bude záležet na tom, jak bude Evropská unie fungovat. Pokud bude EU působit stabilně, sjednoceně a blahobytně a Británie bude ekonomicky slabá a politicky rozdělená, pak bude argumentace pro návrat do EU silnější. Ale teď pro to zas tolik důkazů nevidíme. Když se podíváte na Evropu realisticky a z hlediska trendů, kvůli kterým lidé původně pro brexit hlasovali, tak demokratický deficit zůstává viditelný. Populismus zůstává silný. Sever a jih jsou stále ekonomicky rozdělené a západ a východ jsou stále kulturně a politicky rozdělené. Zatím se nenašel žádný seriózní ekonom, který by přesvědčivě ukázal, že eurozóna bude prosperovat mnohem víc než jiné části světa. A dluhový problém má nejen Británie, ale většina jižní Evropy. Takže si nemyslím, že by se toto srovnávací cvičení mohlo v příštích deseti letech zásadně změnit. Jak to bude vypadat v roce 2030, 2040, to se nechme překvapit. Ale Británii se povedly některé zajímavé věci, třeba pokud jde o vakcíny, o Ukrajinu a zahraniční politiku. Začne uzavírat víc obchodních dohod. A když budou podepsány, zkomplikuje to případný návrat Británie do EU. To všechno je třeba brát v úvahu.

Hodně jste psal o nových voličích, které Boris Johnson získal pro konzervativce, ale pak jejich důvěru prošustroval. Můžete popsat, co to je ten „realignment“ (česky přeskupení), o kterém píšete?

Boris Johnson a Konzervativní strana vystihli přesun loajality britských voličů po brexitu tak, že zaznamenali, že většina země chtěla změnit politické a ekonomické uspořádání, které v Británii dominovalo padesát let. To uspořádání je vymezené kulturním liberalismem a ekonomickým liberalismem, řekněme liberálním konsenzem. Stále víc lidí si začalo uvědomovat, že politický projekt, který sledují vládnoucí elity, není projekt, který by oni chtěli podporovat. Brexit se stal pro ně východiskem. Chtěli získat zpět státní suverenitu a chtěli snížit imigraci. Především v těchto dvou otázkách chtěli ten konsenzus nabourat. Po referendu to Theresa Mayová i Boris Johnson akceptovali. Slíbili, ústy Mayové, že „brexit znamená brexit“, slovy Johnsona, že „brexit dokončíme“, a že zreformují imigrační systém. To jim přineslo voliče, kteří byli zásadně jiní než ti, kteří volili Davida Camerona. Byli méně vzdělaní, starší, víc z dělnických vrstev. Kulturně byli konzervativní.

Jak na to vedení strany reagovalo?

Když se konzervativní voličstvo proměnilo, muselo se mu dát to, co žádalo. A tady začala Konzervativní strana scházet z cesty, protože většina poslanců jsou v zásadě ekonomičtí a kulturní liberálové, zatímco většina jejich voličů jsou kulturně konzervativní a v ekonomice jsou dost pro státní zásahy. To se projevilo v Johnsonově migrační politice, jež byla mnohem liberálnější, než si tito voliči přáli. Projevilo se to v Johnsonově strategii toho, čemu se začalo v britské politice říkat „levelling up“, tedy narovnání rozdílů mezi Londýnem a jihovýchodní Anglií a zbytkem země. Johnson pro to vlastně nikdy žádnou strategii nevytvořil. A projevilo se to v neochotě konzervativních lídrů jít do konfliktu s evropskou justicí, s Evropským soudem pro lidská práva, pokud jde o řešení krize s migrantskými čluny v Lamanšském průlivu. Konzervativní elity nebyly ochotné být v tomto konzervativní a splnit sliby dané voličům. Počátkem roku 2021 už řada těchto voličů konzervativce opouštěla. Tento trend akceleroval Johnsonův skandál s večírkem v Downing Street a pak jeho nahrazení Liz Trussovou, jež se vrátila k představě Británie, které říkám „Davos nad Temží“. Tedy deregulace, vysoká imigrace, hyperglobalizace. Většina voličů na to řekla Děkuji, nechci, tohle není to, kvůli čemu jsme hlasovali pro brexit. Takže když se zhroutila podpora Konzervativní strany v průzkumech – podle mého průzkumu na 14 procent, což je nejnižší podpora konzervativců v historii britských průzkumů –, konzervativní poslanci se na ně podívali, podívali se na Liz Trussovou a řekli, že musí jít. Jen si připomeňme, co byl první návrh, se kterým Trussová přišla. Zrušení stropu na bonusy bankéřů. Její druhý návrh bylo zrušení nejvyššího daňového pásma daně z příjmu pro lidi vydělávající přes sto padesát tisíc liber ročně. Dále podporovala obchodní dohodu s Indií v podobě, jež povzbuzovala vyšší migraci z Indie do Británie. To je opak toho, co 90 procent lidí, kteří hlasovali pro brexit, chtělo. Pro ně šlo o radikální projekt v tradici britského „One nation“ konzervatismu (dbá na sociální soudržnost a organický vývoj; volnotržní ideologie Thatcherové stála vůči němu v opozici – pozn. red.). A to Liz Trussová nechápala.

Z dálky lze v Británii vidět extrémní výstřelky progresivistické politiky – kampaně transgenderových aktivistů proti tradičním feministkám, policii vyšetřující lidi za tweety a podobně – a žasnout nad tím, že toto se děje za vlády strany, jež si říká konzervativní. Proč jsou politici u moci k těmto věcem lhostejní?

Problém s britskými konzervativci je, že jsou fixováni na fiskální politiku. I když řada voličů chce o kulturních problémech mluvit – o tom, co učí jejich děti ve škole, jak pojímáme své dějiny, o svobodě projevu –, řadě konzervativců se nechce do těchto debat pouštět. Považují to za vedlejší, povrchní problém. Ale taky proto, že mají pocit, že je to pod jejich úroveň. Jsou posedlí svým společenským postavením, jsou to zpravidla absolventi Oxfordu nebo Cambridge, nechtějí být považováni za kontroverzní. Je to jeden z důvodů, proč britští konzervativci na rozdíl od amerických republikánů nezvládli to přeskupení hlasů. Přitom v globálním pohledu vidím novou generaci politiků, která je ochotná do tohoto jít. Georgia Meloniová v Itálii, Ron DeSantis ve Spojených státech…

Co si myslíte, že chce nový premiér Rishi Sunak a čeho je schopen?

Co chce? Říká, že vždy studoval práci Margaret Thatcherové a Nigela Lawsona, jejího ministra financí. Lidé, kteří ho znají, říkají, že je klasický fiskální konzervativec. Že za zavřenými dveřmi uznává význam kulturních otázek, že se mu nelíbí, jak se do dětí ve škole hustí agenda sexu, genderu a rasy. Říkají, že je ochoten jít do boje s evropskými soudy kvůli problémům s ilegální migrací a s udělováním azylu. A že je v hloubi duše mnohem konzervativnější, než si lidé myslí. Hlasoval pro brexit, což bylo na počátku jeho kariéry odvážné. Odvrácená strana mince je, že je bankéř a spolu se svou manželkou jsou miliardáři. Je bez kontaktu s většinou země. Jako ministr financí zastával nepříliš konzervativní politiku. A i když třeba o kulturní politice říká ty správné věci, nevíme, jestli je taky bude dělat. Takže ve stručnosti – uvidíme. Lidé ještě nevědí, kdo je Rishi Sunak a kým chce být. Očekávám, že volební logika ho přinutí přiblížit se voličům, kteří stranu po roce 2016 podporují. Spočítá si, že neexistuje způsob, jak by mohli konzervativci v příštích volbách vyhrát v Londýně a v univerzitních městech, a jediná cesta vpřed pro něj je obrátit se čelem k tzv. červené zdi, oblastem dělnické Británie. Pokud to udělá, má šanci. Pokud ne, je vyřízený on i celá Konzervativní strana.

Mají labouristé ve své současné podobě šanci ho zablokovat a získat zpátky část svých tradičních voličů?

Možné to je. Jedna z pozoruhodných věcí, které se teď udály, je ta, že Labouristická strana v průzkumech vede i u lidí, kteří hlasovali pro brexit. A labouristé se taky v mnoha důležitých směrech změnili. Formálně akceptovali brexit. Jejich vůdce Keith Starmer mluví docela tvrdě o problémech migrace. Halí se do britské vlajky, obrazně řečeno, a snaží se budit dojem hrdosti na svou britskou identitu. Bude to stačit? Budou tomu voliči věřit? To jsou otázky, které rozhodnou příští volby.

Znáte u nich nějaké lidi, kterým to dochází?

Jistě. Je tam řada poslanců, zvolených velmi malou většinou, kteří chápou, jaké chyby Tony Blair a Gordon Brown udělali. Že jejich voliči nikdy nechtěli masovou imigraci a hyperglobalizaci. Uvědomte si, že labouristé byli tradičně euroskeptici. Clement Attlee, Hugh Gaitskell, Peter Shore, těžké váhy poválečné britské labouristické politiky, byli hluboce euroskeptičtí, protože tvrdili, že z Evropské unie se stane kapitalistický klub a že rozkládá národní demokracii. Teprve koncem 80. let si začali labouristé osvojovat proevropskou orientaci. Ale v roce 1983 byli labouristé první britskou stranou, která vedla kampaň za brexit! Dnešní labourističtí aktivisté často zapomínají dějiny labouristického hnutí. Když se labouristé v roce 1997 vrátili k moci, viděli staří členové, jak Tony Blair provádí rebranding strany na liberální, kosmopolitní projekt – což Labouristická strana v podstatě je, strana pro vysoce vzdělané, náruživě progresivní lidi s vysokými příjmy – a nelíbilo se jim to. A řada jejich voličů pak volila Davida Camerona, který slíbil referendum, a Nigela Farage, který ho požadoval. Pak hlasovali pro brexit a pak pro Theresu Mayovou a Borise Johnsona. Dnes zůstávají doma a říkají, že nebudou volit nikoho.

Takových lidí přibývá?

Podle mě je jeden z nevyhnutelných výsledků brexitu, že tu bude zásoba apatických, pasivních dělnických voličů, kteří zkusili štěstí s brexitem, protože se chtěli znovu zapojit do politického života, do národní konverzace. A teď zjišťují, že její součástí vůbec nejsou. Že byli vytlačeni a politika se vrátila ke starému modelu. Všichni ve Westminsteru jsou spokojeni, brexit je hotový, veřejné mínění ohledně těch ostatních otázek ignorujme a lidé ať se přizpůsobí. A já se obávám, že tímhle připravujeme půdu pro jinou, o dost temnější politickou stranu, která bude agresivně populistická, proti elitám, proti Westminsteru, proti imigraci, proti globalizaci, proti univerzitám… Bude mnohem víc trumpovská. To je riziko pro Británii, pokud nebudeme reagovat na ty příčiny, kvůli nimž jsme se v našich současných problémech vůbec ocitli.

Budou tito konzervativní voliči důvěřovat premiérovi, který je původem Ind?

Sunak ukazuje, že britská politika je nyní postrasová. Máme teď rasově a etnicky nejrozmanitější parlament i kabinet, jsme snad jediná západní země, která nemá v čele bělocha. V každém případě se britská politika může vykázat větší diverzitou a reprezentativností než Evropský parlament. A přitom v New York Times a v západoevropských i britských intelektuálních vrstvách vládne narativ, že Británie se nedokáže vyrovnat se svou imperiální historií, s dědictvím rasismu a otroctví. Lze na to jistě odpovědět: Podívejte se na ty úspěšné jednotlivce, jsou z bohatých rodin a chodili do soukromých škol. Já to nepřijímám. Dělám ustavičně průzkumy. Okolo šedesáti procent Britů na otázku, jaký byste měl pocit z toho, kdyby premiér nebyl běloch, neodpovídá, že pozitivní, ale neodpovídá ani, že negativní, odpovídá, že je jim to jedno. Jen asi deset procent má negativní reakci. A taky je pro labouristy a intelektuály obtížné přijmout, že se o to hodně zasloužila konzervativní politika. Disraeli byl první židovský premiér, Thatcherová byla první žena v premiérské funkci, Mayová druhá, Trussová třetí a Sunak je první jiné rasy než bílé. I první ministr financí a ministr vnitra z řad minorit byli konzervativci.