V Evropě se otepluje, jih se posouvá na sever a možná už dostihl i nás. Kdyby měl člověk, který se jen infantilně neraduje, že je „hezky teplo“, říci, co je na tom pozitivního, tak by možná řekl: Alespoň u nás budou růst olivovníky. 

Jenže to není tak jisté. Tento podivuhodný strom (Olea europea sativa) je výhradně spjat se Středomořím, nejen s jeho sluncem, teplem a – ne úplným - suchem, ale právě s jeho kamenitou, vápenitou půdou. Pokusy přesadit olivovník do jiných krajů, třeba klimaticky podobných, se většinou nezdařily, jemu i oleji z jeho plodů prostě něco chybělo, asi to antické slunce. Olivovník prostě není strom pro globální vesnici! Olivovník je strom středu.     

O tom výjimečném stromě zasvěceně píše švýcarský autor Ralph Dutli (nar. 1954) v esejistické knize Milá olivo. Je to útlá a hutná knížka akorát tak do kapsy na cestu jižním směrem, kam se teď mnozí vydávají... Jde o kulturní dějiny jednoho stromu a jeho plodu, který zásadně ovlivnil „naši“ civilizaci, ze které stále ještě něco máme i my, barbaři ze severu, třeba ten olivový olej. Jeho lisování je zde zajímavě popsáno: děje se hned po sběru oliv, jež se sbírají koncem podzimu, většinou pořád ručně. Jeden strom dává v průměru padesát kilogramů oliv, může to být ale i sto – litr oleje se vylisuje z pěti kilogramů oliv. Lisování se provádí v zásadě po tisíciletí stejným způsobem: za studena se plody včetně pecek rozemelou a z této pasty se pak nechá skrze jemné rohože odkapávat olej, ten nejlepší je panenský, italský a řecký. 

Lisem oliv možná začala civilizace. V Evropě poznali jeho blahodárnost nejdřív na Krétě, kde se vlastně Evropa zrodila, reálně i mytologicky. Dalo by se s Dutlim souhlasit, že civilizace se od barbarství lišila od začátku tím, že měla olej – a dodejme také ještě víno. Tyto dvě tekutiny založily kulturu. Olej na mazání a ochranu těla, víno na povznesení ducha. Kde oliva a víno nerostly, tam ani nemělo cenu pro kulturního člověka žít. To dobře věděli Římané, když vztyčili na hranici obojího limes romanus, oddělující jejich svět od barbarství špíny a živočišných tuků.    

Ralph Dutli se probírá olivou jako kulturní a literární historik: začíná od bible, kde se o olivě píše na 250 místech. Přibližuje důležitou roli olivovníku v antické mytologii: olivovník je ostatně dar bohyně Athény, která jím předčila Poseidonův slaný pramen, když s ním soutěžila, komu bude zasvěcena oblast Attiky: město se jmenuje na její počest a jejího daru, který poprvé vyrostl na Akropoli, kde ve chrámu Erechtheion se lid chodil klanět její soše, pochopitelně z olivového dřeva. Olivou bylo v Řecku prostoupeno kdeco: byla – a dosud je – symbolem vítězství, ale i smíru, proto se při antických olympiádách kladl olivový věnec na hlavu vítězům i poraženým.

Zásadní byl olivový olej pro Židy, když jím Mojžíš pomazal Archu úmluvy a pak svého bratra Áróna a jeho syny, čímž získali královskou hodnost – to se opakuje v rituálech, tam, kde nezanikly, dosud. Důležitou roli má oliva samozřejmě v křesťanství, vždyť mesiáš znamená pomazaný, stejně jako řecké slovo christos. Ježíš probděl poslední noc před ukřižováním na úpatí Olivové hory, v Getsemanské zahradě: Gat Šmānê znamená lis na olivy. A tak dál. 

Olivovník je, jak si při četbě Ralpha Dutliho čtenář uvědomuje, strom, bez kterého by Evropa vypadala jinak, vlastně by se bez pomazání olivovým olejem ani nedala na pochod historií. Národům, které žijí s třpytícím se šelestem jeho listů, poskytuje potravu, medicínu (Kréťané, tradičně nejdéle žijící Evropané, začínají den panákem olivového oleje), kosmetiku, kdysi byl také zdrojem světla, dnes důležitým zdrojem obživy. Pro seveřany je předmětem snění. To opalizuje nazelenalým odstínem oleje, na kterém si před chvílí, během psaní tohoto článku, autor usmažil barbarsky kotletu. Švýcar Dutli tvrdí na straně 55, že olivový olej je vhodný na všechno. 

Ralph Dutli. Milá olivo. Malé dějiny jedné kultury. Přeložila Magdalena Štulcová. Vydala Archa, Zlín. 108 stran.