Máme za sebou víc než pět týdnů od chvíle, kdy vláda nařízením o všeobecné karanténě zastavila značnou část české ekonomiky. Většinu obchodů a služeb s výjimkou těch k životu nezbytných. Potravin, drogerií, lékáren, galanterií určených k domácí výrobě povinně nařízených roušek. Těsně před Velikonocemi byly za životně důležité vyhlášeny ještě hobbymarkety, z epidemiologického hlediska velké inkubátory koncentrace virů. Nesrovnatelně větší než malé obchody, které ale musely zůstat z rozhodnutí státu zavřené. Angličtina má pro stav karantény, kdy velká část země ustrne, výraz lockdown (uzavřít). V češtině je nejvýstižnější slovo vypnutí. Státním zásahem je velká část ekonomiky vypnutá.

Andrej Babiš krátce po vypnutí slíbil, že stát bude způsobené škody kompenzovat. Že bude lidem a firmám pomáhat. Že na to půjde až bilion korun. Po pěti týdnech je realita od slov velmi vzdálená. Konkrétní přímá pomoc státu, která už byla schválená, se počítá v nižších desítkách miliard korun. Sto miliardám, tedy desetině původně Andrejem Babišem slíbené částky, se ani nepřibližuje. Od první chvíle bylo jasné, a všichni ekonomové zleva doprava se v tom unisono shodovali, že je potřeba pomáhat rychle a masivně. Že stát musí co nejrychleji do ekonomiky napumpovat peníze, o něž ji generální karanténou připravil. Stát, zvlášť ten český s jedním z nejnižších veřejných dluhů v Evropě, je totiž schopný půjčit si nejlevněji ze všech. Výkon české ekonomiky dosahuje 5,6 bilionu korun ročně. Měsíc vypnutí znamená odpis 560 miliard korun. Konkrétní peníze, které si někdo konkrétní kvůli zavření obchodů a služeb prostě nemohl vydělat. Žádné abstraktní číslo.

Vláda na nekonečných tiskovkách, na něž postupně (podle svých slov pod tlakem médií kritizujících přehnané producírování) přestal docházet premiér Andrej Babiš (t. č. ve vládní izolaci v Hrzánském paláci), představovala jeden záchranný projekt za druhým. Úvěry Covid I, Covid II, kompenzace mezd Antivirus. Liberační daňové balíčky. Fakt je, že po těch víc než pěti týdnech má konkrétní vládní pomoc na svých účtech minimum lidí a firem. V jiných zemích ji měli pár dní po vypnutí. V Británii, Německu, Švýcarsku, ale taky v Polsku nebo Maďarsku.

Srovnání ukazuje, že Babišův kabinet nabídl asi nejslabší přímou pomoc z celé Evropské unie. Zatímco jinde pomáhaly vlády přímo, z veřejných peněz, česká vláda zvolila strategii přinutit k pomoci soukromníky. Nejdřív banky, aby na tři měsíce odložily splátky úvěrů a hypoték. Pak majitele nemovitostí, aby posečkali s nájmy. Tím začala šířit nákazu druhotné platební neschopnosti v ekonomice.

Sama dosud nenabídla občanům a firmám odklad nebo prominutí povinnosti platit daně a odvody pojistného (s výjimkou minimálních odvodů pro živnostníky). Nebyla ani schopná dohodnout se s bankami na státem garantovaných úvěrech.

Právě odklady plateb daní a pojistného spolu s velkými a rychlými úvěry garantovanými státem, jež nevyřizují státní úředníci, ale komerční bankéři, kteří na to mají nesrovnatelně lepší know-how a jsou nesrovnatelně rychlejší, jsou tři hlavní pilíře, na nichž stála přímá státní pomoc ve většině zemí Evropy. Jen u nás ani po pěti týdnech od vypnutí nepřišly.

Německo dalo do přímé pomoci 335 miliard eur (9 bilionů korun). Je to země osmkrát větší. U nás by to znamenalo právě něco přes ten jeden bilion, slíbený Andrejem Babišem. To je přímá pomoc, dalších 900 miliard eur jsou vládní garance komerčních úvěrů. Británie přímo pomohla lidem a firmám 350 miliardami liber (10,5 bilionu korun). To je přepočteno na obyvatele pomoc ještě o stovky miliard korun vyšší. Odklad plateb všech přímých daní a také DPH minimálně na tři měsíce, stejně jako plateb sociálního pojištění, nabídli svým občanům jen namátkou Němci, Britové, Nizozemci, Poláci i Maďaři. Odložit daně a pojistné je to nejmenší, co může stát udělat pro své občany ve chvíli, kdy vypnul ekonomiku. Nejsou na to třeba žádná složitá potvrzení ani armády úředníků jako na byrokraticky nesmírně složitou pomoc, kterou nabízí Babišova vláda.