KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse

Válka o ČT aneb Kde jsou Falklandy

KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse
Válka o ČT aneb Kde jsou Falklandy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Václav Bělohradský říkal za svůj život mnoho různých věcí, ale něco stojí za to si zapamatovat. Třeba toto: Veřejný prostor v demokracii je nesmírně cenná věc, jejíž hodnota spočívá v tom, že redukuje konflikty na život a na smrt na pouhé spory. Posláním veřejného prostoru je měnit potenciální studenou (někdy a někde, třeba na sociálních sítích, skoro horkou, dodávám už já) válku mezi různými skupinami obyvatelstva v diskusi a polemické vyjednávání.

Připomenout tato nabádavá slova snad stojí za to právě ve dnech, kdy se zdá, že se schyluje (nebo možná už zase je v plném proudu) k dalšímu kolu války o Českou televizi. Člověk, který má ČT za důležitou hodnotu veřejného prostoru a oceňuje na ní mnoho kvalit a funkcí (především kulturní, ta je jinde nenahraditelná), se může cítit býti rozštěpen.

Na jedné straně ví, že je dost důvodů být ostražitý a dávat si pozor na to, kdo má jaké úmysly a co má za lubem. Nelze nejspíše vyloučit, že existují osoby, a to i dosti mocné (nebo se to o nich aspoň soudí, že jsou mocné), které k ní cítí cosi jako nenávist a chtějí ji opravdu zlikvidovat, ať už z důvodů osobních, politických, nebo jen tak, protože to jsou kazisvěti.

Na straně druhé se obává, že stav permanentní mobilizace vůči každé kritice (někdo může namítnout, že to není jen tak „každá“ kritika) je nešťastný, a v důsledku pro ČT snad i zničující. A nejen pro ČT.

Česká televize je důležitou, možná nejdůležitější institucí toho veřejného prostoru, kde se lidé mají střetávat (v obou významech toho slova). Nebo tedy měla by být. Je významným hráčem či podílníkem v demokratické „hře“, která může mít podobu souboje, ovšem souboje s pravidly. Odehrává se v ní a kolem ní pře a střetávání různých pohledů, ale tato pře nesmí nabrat podobu války, z níž vítěz bere vše, zatímco poražený v krvi kuje pikle na revanš.

Nikdo proto nemůže být vlastníkem České televize, a tedy říkat: Se mnou ČT stojí a padá, protože já ji reprezentuju. A nikdo k ní nesmí přistupovat tak, že ji chce dobýt a zmocnit se jí. Má to být instituce, která je otevřená kritice a ví o svých slabinách, třeba o tom, že se v takovém „organismu“ koncentrují lidé jistého druhu, kteří pak mají sklony své světonázorové preference skrze televizi prezentovat, jako by to byly názory hodnotově normativní, tedy jediné správné a přijatelné.

Je pak úkolem vedení, aby mělo dostatek sebereflexe tyto tendence tlumit. Nikoli umlčovat, ale vyvažovat jinými pohledy a názory, a tedy chápat, že všechny organismy mají sklony uzavírat se do svých ulit a bránit sebe, jako by ony samy byly smyslem té obrany. Takže lidé, kteří ji berou za svou, by měli být schopni rozeznat, kdy jsou výhrady (které přirozeně vůči ní (a nim) přicházejí) regulérní a legitimní – a kdy jsou záludné a likvidační. Lze se obávat, že toho obránci tradičně nejsou schopni a v každé kritice vidí snahu o svou likvidaci. Nelze přitom vyloučit, že někdo ty zlé úmysly opravdu mít může.

Oporou vůči těmto chutím je ale zákon o ČT a silná občanská společnost. Ta však by neměla být používána při každém náznaku kritiky stávající ČT jako vlna, která se vždy vzedme, aby naplnila emocionální potřeby těch, kdo nesnesou představu, že mohou být chvíli v klidu. A že někdo to může vidět také jinak. Občanská společnost, právě ta, která má stát za svou ČT, by měla v rámci Bělohradského definice brát spory jako věc, která k ní patří, a nesmí být z nich vyloučen ani někdo, kdo opravdu možná i od pohledu prozrazuje, že přišel z jiné party. Měl by být do party přijat, i když má zvláštní názory a divně se kouká. Všichni nemůžou být stejní a stejně krásní jako ti správní lidé. Naštěstí.

Ještě takový dodatek: V humoristické knížce Sue Townsendové o životě a zrání Adriana Molea, kterou jsem četl tak dávno, že nevím, jestli si to pamatuju přesně, se Adrian jednou ráno probudí a poslechne si zprávy, že Argentina obsadila Falklandy. Běží za otcem, který vyspává, a křičí: Tati, Argentina obsadila Falklandy! Otec vyděšeně vyskočí a vypadá to, že se chystá jít padnout za vlast. Pak se podívá do atlasu a zjistí, že Falklandy leží v jižním Atlantiku, tisíce a tisíce mil od Británie. Uklidní se a jde si zase lehnout.

Možná že něco podobného se stalo v případě odvolání dozorčí komise ČT. Povědomí o ní bylo asi podobné, jako měl Adrianův otec o Falklandách. Možná by si vyděšení obránci vlasti měli jít zase lehnout.

22. listopadu 2020