KOMENTÁŘ Daniela Kaisera

Tohle skutečně nejsou dědici 17. listopadu

KOMENTÁŘ Daniela Kaisera
Tohle skutečně nejsou dědici 17. listopadu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Včera ministr zdravotnictví Jan Blatný představil plán, jak dál s covidem, který se prodává jako cesta k uvolňování. V takzvané matici opatření rozepsalo ministerstvo pět epidemických úrovní, dnes jsme údajně v té nejhorší, páté.

Pro zavřené školy, což je nejvíce do nebe volající stupidita, skýtá plán jistý pokrok, na čtvrté úrovni by už do škol mohl celý první stupeň ZŠ, ve třetí úrovni i střední školy, ve druhé univerzity, v prvním stupni všichni – ale povinnost roušek, především u malých dětí zcela nepodložená, má zůstat zachována. Jinak je na této Blatného matici pozoruhodné spíš to, jak dlouhou cestu k volnosti téměř v každém oboru lidské činnosti načrtla. Například obchody budou ještě i  na třetí úrovni trpět povolenou hustotou jeden zákazník na 15 metrů čtverečních.

Tento manifest masochismu vyhlašuje Blatný ve dnech, kdy k nám z nároží, plakátovacích ploch a účtů na sociálních sítích promlouvají občanská sdružení zaměřená na odkaz 17. listopadu. „Díky, že můžem“ – jinak organizátoři Korza na pražské Národní třídě neztratí ani slovo o tom, že letos ani oni nemůžou. Můžou trochu málo, po domluvě s pražskou samosprávou, a tak ve vší vážnosti nabízejí lidem, že svíčku na Národní za ně položí jacísi dobrovolníci (asi v respirátorech). Další, větší skupina organizátorů, která si říká Festival svobody, už se s tím nemaže a vymyslela dokonale orwellovské heslo „Sami, ale spolu“.

Prvenství při budování dystopie zatím patří Milionu chvilek pro demokracii. Pořádá 16. listopadu největší online demonstraci – kde? V republice, ve střední Evropě, nebo v dějinách? Lidé se budou moci z tepla svých domovů přes internet jako diváci připojit k programu, který pro ně spolek přichystal. V provolání k 17. listopadu nejenže akceptují covidem podmíněné vládní zákazy, oni je dokonce chtějí: „Není možné ani odpovědné se osobně scházet...“

Slovo „demonstrare“ latinsky znamená „ukázat, předvést“. Online demonstrace je prudká devalvace toho, co pojem a koncept demonstrace obnášely v analogové době a vlastně až donedávna, tedy ještě hluboko do první fáze doby digitální. Od nepaměti až do 16. listopadu 2020 demonstrovat znamená jít alespoň symbolicky s kůží na trh. Člověk se jde/šel ukázat taky proto, aby jiní lidé podobného názoru mohli z jeho přítomnosti načerpat útěchu, že „nás je víc“. Přenést své životy na internet je jistě legální, ale přenašeči by při tom nemuseli devalvovat slova, která budeme chtít používat i my ostatní.

Zmínění rutinéři piety k 17. listopadu 1989 se těší slušnému zázemí (v Praze například pirátsko-starostovský magistrát; trvá na co největším umrtvení života a současně do městského rozhlasu pustí Modlitbu pro Martu; chudák Marta Kubišová) a mediálnímu pokrytí. Česká televize je opět plně režimní televizí v tom smyslu, že pokud jde o koronavirus, členy vlády ČT napadá jen za odchylky od epidemiologického kánonu.

Pak jsou tu občanské iniciativy v tom původním slova smyslu, penězi, styky a mediálním pokrytím nesrovnatelně slabší, které proti této ortodoxii vystupují. Je to například iniciativa Vraťme děti do školy, ustavená toto pondělí, která žádá návrat všech dětí do škol a bez omezení. Odvolává se na ústavu, v níž je právo na vzdělání zakotveno. Je to skupinka kolem pražského živnostníka Davida Tesaře, která svolává na 17. listopadu demonstraci do všech krajských měst. V Praze půjdou do ulic demonstrovat proti karanténním opatřením vlády.

Kavárník David Tesař z Prahy svolává v úterý na Václavské náměstí od 16 hodin protestní pochod hlavním městem a k témuž vyzývá odpůrce karantény i v krajských městech po celé zemi. Manifest, který má Tesař vyvěšený na Facebooku, sice není gramaticky dotažený („Nechceme trýznit naše životy“ apod.) a kromě toho z něho čiší poněkud svébytný pohled na svět („My chceme změnit tento současný politický systém, který rabuje naši společnou pokladnu.“ aj.), skutečnému duchu 17. listopadu z let 1989, ale i 1939 se však přibližuje víc. Je to pokus radikálně rozšířit hranice myslitelného a proveditelného a současně reakce na politiku vlády, která je v některých ohledech, opět připomeňme školství, hluboce nelidská.