Pro nás klíčový partner, s nímž nás nespojují sympatie, ale zájmy

Macron znovu. Nejsilnější figura krizové Evropy

Pro nás klíčový partner, s nímž nás nespojují sympatie, ale zájmy
Macron znovu. Nejsilnější figura krizové Evropy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Emmanuel Macron se v neděli stal nejúspěšnějším politikem páté republiky. Jako vůbec první prezident obhájil v přímé volbě mandát poté, co s vládou své vlastní strany nesl odpovědnost za všechno, co se za těch pět let ve Francii dělo. Nešlo se na nikoho vymluvit. Na rozdíl od svých předchůdců – socialisty Francoise Mitterranda a republikána Jacquesa Chiraca, kteří uhájili druhé mandáty, nezažil kohabitaci, tedy konstelaci, kdy prezident vládne s opozičním kabinetem vzešlým z následných parlamentních voleb. Mitterrand i Chirac si mohli v kampaních umýt ruce a říct: Chtěli jsme to udělat, ale nemohli jsme. Opoziční vláda nám to nedovolila. Generál de Gaulle nebyl v roce 1965 zvolen v přímé volbě. Macron je tím prvním, kdo dokázal obhájit kompletní vládnutí.

Bylo to defenzivní vítězství s nejnižší volební účastí od roku 1969. Namísto běžných 80 přišlo jen necelých 72 procent. Všechny průzkumy ukazovaly, že Macrona, který v roce 2017 dokázal rozbořit celý systém stranické politiky, tentokrát Francouzi volí jako nejmenší zlo. Politický chameleon, který má na máloco pevný názor a zručně manévruje zleva doprava, nakonec nenašel konkurenci. Francouzi se na něj zlobí. Mají ho dost. Vyčítají mu povýšenost, aroganci. Ale lepší nabídka nebyla. Protože největším tématem byly v časech energetické krize a inflační vlny obavy z pádu životní úrovně, pragmatický, v ekonomických tématech ostřílený Macron byl nakonec přes všechny osobní výhrady, které k němu lidé mají, vybrán jako nejspolehlivější průvodce těžkou dobou.

Životní úroveň na prvním místě

Před volbami dělal všechno pro to, aby pád životní úrovně zastavil. Zmrazil cenu elektřiny na 46,8 eura za megawatthodinu. Prakticky to znamená, že lidem ani firmám nevzrostou ceny za elektřinu o víc než 4 procenta ročně. Při pohledu na české faktury, které stoupají o desítky procent, to vypadá jako velmi stabilní ceny. Inflace ve Francii byla koncem března 4,5 procenta. Skoro třikrát nižší než našich 12,7 procenta. Přesto Macron masivně kompenzoval vyšší ceny lidem ze státního rozpočtu, inflační příspěvek dostalo šedesát procent Francouzů. Nezaměstnanost je aktuálně 7,4 procenta. Pro nás, zvyklé na 3 procenta, je to vysoké číslo. Nižší nezaměstnanost než za Macrona ale zažila země od roku 1989 jen jednou. V krátké době za vlády Nicolase Sarkozyho v roce 2008. Macronovi se navíc podařilo to, co se ve Francii zdálo desítky let neprosaditelné. Zrušit speciální režimy u důchodů, které řadě profesí umožňovaly předčasný odchod do penze. Macronovo vládnutí v ekonomice tak nakonec nebylo na francouzské poměry vůbec špatné. A vybrat si ho z toho, co se nabízelo v časech strachu z pádu životní úrovně, dávalo smysl. Přes spoustu jiných věcí a hlavně vlastností, které lidem na Macronovi vadily.

Z těch tří, kdo se v prvním kole dostali nad 20 procent (vedle Le Penové ještě kandidát radikální levice Jean-Luc Mélenchon), byl Macron jediný, u koho nepanují vážné obavy, že by začal Francii protekcionisticky uzavírat a regulovat ceny. Z čistě ekonomického pohledu je Macron na francouzské poměry liberální globalista. Což je v době, kdy budoucí prosperitu nejvíc ohrožuje deglobalizace, uzavírání a státní zásahy, pro Evropu velmi důležitá hodnota.

Co nás spojuje a co dělí

Jaký bude Macron, model 2.0? A jak bude jeho politika ladit s našimi zájmy? Už ve vítězném projevu na pařížských Martových polích v neděli večer staronový prezident řekl, že nová doba nedovolí pokračovat ve starém stylu a že je potřeba ho změnit. To pro Emmanuela Macrona zjevně nebude problém. Jestli je pro něj něco typické, je to vysoká pragmatická situační flexibilita. Macron není ideově ukotvený. Politicky manévruje podle aktuálních potřeb a nemá problém velmi rychle měnit názory. V roce 2017 se stylizoval do role velmi progresivního zeleného kandidáta. Tím zůstal i po příchodu do Elysejského paláce. Vydrželo mu to do podzimu 2018, kdy jeho návrh na zvýšení ekologické daně u nafty a benzinu vyvolalo bouře Žlutých vest. Tím Macron fakticky od zeleného kurzu otočil. I když o klimatické změně a bezuhlíkové ekonomice často na summitech a konferencích řečnil, po Žlutých vestách přišel obrat. Nejlépe ho vystihuje ten atomový. Po svém prvním zvolení v roce 2017 nasliboval Macron Němcům, že sníží výrobu elektřiny z jádra ze současných 75 na 50 procent a zavře několik elektráren. Skončilo to uzavřením jedné stařičké, která dosloužila. A jadernou renesancí. Macron vyhlásil, že Francie půjde k bezuhlíkové ekonomice atomovou cestou. Podíl jádra ještě zvýší a postaví hned šest nových reaktorů.

Macronovu agendu na druhý mandát píší aktuální události. Bude muset řešit energetiku, budoucnost evropského klimatického tažení a bezpečnost po ruském napadení Ukrajiny. Na moc jiného mu stejně jako jiným lídrům už nezbude čas. Při pohledu na to, kdo zrovna v Evropě sedí v křeslech předsedů vlád a prezidentů, je zřejmé, že Paříž bude udávat tón. U bezpečnosti je to zřejmé. Je to po odchodu Velké Británie jediná jaderná země Evropské unie. Jediný stálý člen Rady bezpečnosti. Spolu s Polskem jediná země se silnou armádou. V energetice zatím Francouzi fungovali jako efektivní brzdič radikálního Německa v případě Green New Dealu. Díky naší spolupráci s Paříží se podařilo navzdory Němcům a Rakušanům prosadit jádro jako zelený zdroj do evropské taxonomie, kádrování oborů energetiky. Banky na ně musejí půjčovat a pojišťovny ho jistit za stejných podmínek jako obnovitelné zdroje.

Je proto zřejmé, že Francie bude v nejbližších měsících klíčovou zemí Evropské unie. Spolu s Polskem, které udává tón v politice vůči Ukrajině a postupně se stává americkou bránou do Unie. Lavírující Německo vlaje v pozadí. A dá se čekat, že Macron s obnoveným mandátem převálcuje dost amatérsky působící německou vládní koalici v čele s Olafem Scholzem. Ať se nám to líbí, nebo ne, Emmanuel Macron bude v těchto těžkých měsících a letech rozhodující figurou.

Určitě nejsme zemí, ke které by Macrona přitahovaly prvoplánové sympatie. Spojovat nás ale v řadě případů budou zájmy. A ty v politice rozhodují. Kde se s Macronem potkáme a kde na sebe naopak narazíme? Tím, co nás nejvíc spojuje a bude spojovat, je jaderná energetika. Klíčový střet o zelené jádro už jsme spolu s Paříží v Bruselu vyhráli. Jenže se dá čekat, že Němci si zvlášť s vládou, v níž sedí Zelení, nedají pokoj a budou na rozvoj jádra jako zeleného zdroje dál útočit. Za pár týdnů již plně státní francouzská Électricité de France je jedním ze tří uchazečů o stavbu českých jaderných bloků. Už proto budou kontakty mezi Prahou a Paříží velmi intenzivní. Vláda chvíli zkoumala i možnost, že by si nové bloky bez výběrového řízení objednala přímo u francouzského kabinetu v mezivládním kontraktu. Pak se ale na základě právních analýz začala obávat žalob ostatních uchazečů, kteří už začali připravovat své nabídky.

Energetika bude tím hlavním zájmem, kde se budeme s Francouzi potkávat. Oni budou také ten, kdo v Bruselu podpoří, abychom si mohli ceny elektřiny regulovat podle svých představ. Jako už to se schválením Evropské komise dělají oni, Španělé nebo Portugalci. Přestože se to Němcům nelíbí. S francouzskou podporou nemůžeme naopak počítat při případné snaze o zrušení emisních povolenek, které prodražují elektřinu. Francie na tom nemá zájem. Vyrábí drtivou většinu z jádra, kde povolenky nepotřebuje.

Hra na velkého státníka

V druhém klíčovém tématu, bezpečnosti a nakládání s ruským agresorem, bude Francie méně vyzpytatelná. Půjde tady proti sobě několik vlivů. Macron si jistě bude chtít hrát na velkého státníka, který přispěje k vyřešení války v Evropě. Bude si tím chtít potvrdit svou pozici nejsilnější figury Evropské unie. Je nejspíš jen otázka času, kdy vyrazí na turné Kyjev–Moskva. Francouzi mají tu výhodu, že nejsou na ruských surovinách díky ropovodům a plynovodům z jihu závislí. Na druhou stranu se ale necítí na rozdíl od zemí střední a východní Evropy ani Ruskem přímo ohroženi. Macron se proti Rusku před volbami hodně vymezoval. Hrál to ale hlavně jako kartu proti Le Penové, která je dlužníkem ruské banky. Francie bude v tom lepším případě tím, kdo ve vztahu k Rusku následuje aktivní Brity a Poláky. Tón udávat nebude. Je to pro ni příliš daleko od jejích zájmů i obav.

Z pohledu našich zájmů v energetice i bezpečnosti je ale v této chvíli Francie spolu s Polskem klíčovým partnerem mezi velkými zeměmi Evropské unie, které udávají tón. O Macronovi si můžeme myslet cokoli. Že je arogantní. Že čímkoli směrem na východ spíš pohrdá. Jsme na tom ale trochu podobně jako francouzští voliči. Žádného jiného srovnatelně silného partnera pro naše zájmy v Evropské unii nemáme. Tak se snad co nejrychleji Petr Fiala konečně po víc než čtyřech měsících v úřadě do Paříže za Macronem na schůzku ve dvou vypraví. Český velvyslanec ve Francii Michel Fleischman v České televizi řekl, že asi v červnu. Aktuálně není moc důležitějších destinací pro státní návštěvu.