Fascinující svět, který bzučí

Co bychom si počali bez včel?

Fascinující svět, který bzučí
Co bychom si počali bez včel?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Také jste asi ten Einsteinův citát už někde četli a trochu se vyděsili. „Kdyby jednou zmizely ze Země včely, pak by člověku zbývaly jen čtyři roky života. Bez včel nebude opylování, nebudou rostliny, nebudou zvířata, nebude člověk.“ Jako by těch hrůz nebylo málo.

Albert Einstein sice nic takového s největší pravděpodobností neřekl, ale lze si představit, z jaké atmosféry ten „fake“ vznikl. Ze zpráv, které se již dlouhé roky objevují – a nejsou to jenom zprávy alarmistické, tedy přefouknuté. Velké mizení včelstev, odborný název je CCD, Colony Colaps Disorder, používaný od roku 2007, kdy v USA zkolabovalo až 80 procent všech kolonií, je jedním z těch kamínků do mozaiky ponurých dějů na planetě, ze kterých není jednomu právě nejlépe. Důvodů ubývání včelstev, někdy se mluví až o genocidě, je víc, a ne za všechny může člověk, i když masové používání pesticidů je jedním z důvodů zásadních. Další je nepochybně globalizace, která umožnila, že se stěhují škůdci a invazivní druhy. Tak se už v roce 1976 dostal z Asie do Evropy kleštík včelí, hnusný roztoč, který na včelky vyleze a bezuzdně je vysává, až je umoří. Včelí hniloba, mor včelího plodu, nosematóza (včelomorka), varroáza (tu právě způsobuje ten asijský kleštík), viry, bakterie, houby, paraziti… To jsou pohromy, jež se na naše včelky valí. A taky třeba zmutovaná včelstva, zkřížená s nějakými jinými exotickými kolektivy, jež vyprodukují zabijácké včely, killer bees, jež pak terorizují sebe navzájem, stejně jako obyvatelstvo, jak to bylo předvedeno v několika hollywoodských hororech.

Ale hlavní příčinou mizení včel je bohužel člověk se svými pesticidy zamořenými monokulturami, a nejde jen o řepku, ze kterých je včelám nevolno a med taky za moc nestojí. Takže nepřekvapí zprávy, že ve vyspělých zemích se již včelám daří „lépe“ ve velkých městech než na venkově, neboť města mají díky parkům a květinovým výzdobám v oknech a na různých místech (u nás stále ještě nedostatečných) pestřejší skladbu květů. Takže se na „zeleném“ Západě rozmáhá městské včelařství a nejedna instituce si pěstuje na své střeše úly, což sice přináší jistá rizika (takový podrážděný roj včel v bance, ve škole nebo v muzeu může způsobit rozruch), ale co by moderní člověk pro včely neudělal… Tento druh aktivismu se i skeptikovi může jevit žádoucím. Více květinových střech s včelími úly!

Hlavní příčinou mizení včel je bohužel člověk se svými pesticidy. - Foto: Shutterstock

Malá smrt trubců

Život bez včel by asi neskončil, ale svět bez nich by byl neradostný, ba hrozný. Kam se člověk u včel podívá, tam musí žasnout.

Třeba ty zásnubní lety… Ve skutečnosti je to orgiastický masakr. Mladá včelí královna vyletí do výšky kolem třiceti metrů, kam za ní namíří roj samečků, trubců, kteří nežijí pro nic jiného než pro tento sexuální let. Může jich být až tisíc a všichni šílí z představy, že si zasouloží s jednou jedinou nadvčelou. To se podaří asi tak pětadvaceti z nich. Naprostá většina tedy žila zcela nadarmo a v příštích dnech je čeká potupná smrt od neplodných, zato nesmírně pracovitých žen, tedy včelích dělnic, které ty zbytečné chlapíky doslova ukoušou a pak vymetou z úlu. Ale ani těch pár vyvolených souložníků, kterým se podařilo na pár vteřin spojit s pohlavním ústrojím královny (ona celá je vlastně takovým gigantickým rozmnožovacím orgánem), nedopadne nejlépe – i když... jak se to vezme. Pohlavní styk totiž spočívá v tom, že jejich penis, nebo jak to nazvat, doslova exploduje, vystřelí do královnina těla, přičemž se oderve od těla trubce, který vzápětí, ještě v letu, umírá. Tady skutečně platí, že orgasmus je „petite mort“, malá smrt. A to ještě není všechno, neboť ten katapultovaný pohlavní orgán má být takovou jakoby zátkou, která zabrání spojení dalšího trubce. Jenže tajemně legrační příroda to zařídila tak, že se dalšímu trubci podaří předchozí špunt odstranit a vrazit místo něj do těla královny ten svůj. A tak je královna oplodněna umírajícími ženichy mnohokrát dokola, což má jakýsi význam pro genetickou kvalitu jejích vajíček, které z ní další tři roky doslova potečou jako z nějakého ropovodu. Celkem jich za svůj život naklade kolem půl milionu. Vše následkem jednoho letu s explodujícími penisy. Kam se na Stvořitele takových bizarností hrabou surrealisté!

Medové představy

Včela je ale především dokonalý stroj na užitečné a mimořádné věci. Poskytuje nejen med, vosk, propolis, mateří kašičku a další zajímavé produkty svých vyměšovacích žláz, jež jí pak člověk sebere, ale postará se o 85 procent z 80 procent rostlin, které jsou nutně opylovávány hmyzem. Lze si představit, že by to člověk nějak zařídil bez nich (v některých částech Číny už opylovávají květy stromů ručně, štětečky, což lze asi jen v Číně), ale znamenalo by to drastickou změnu životních podmínek, byli bychom nuceni vést velmi odlišný život, než jsme zvyklí. Krávy a prasata bychom možná nějak oželeli – a není vyloučené, že to budeme muset v nějaké míře udělat, ale bez včel, bez včeliček by to bylo hodně těžké.

Jistěže existovaly civilizace bez včel, typická je Severní Amerika, kde indiáni medonosné včely – a tedy ani včelařství – neznali, ale však se také, při vší úctě k indiánům, příliš daleko nedostali. Vyspělejší civilizace naopak od počátků provází bzučení onoho blanokřídlého hmyzu, jehož pozoruhodné vlastnosti a schopnosti fascinovaly lidského tvora, sotva začal trochu rozum brát.

Symbióza člověka se včelou je prastará a neobyčejně bohatá a různorodá. Už pravěký člověk vybíral jejich hnízda a navzdory bodancům sál z pláství a někdy v neolitu přišel na to, že med se dá kvasit, z čehož vznikl první opojný nápoj: zvláště v tom pak vynikali Slované. Vztah člověka a včely je plný úžasu, úcty i pragmatismu, mýtů a legend, představ fantaskních, mylných, bájivých i postupně se zpřesňujících, nakonec opět fantastických: například když biolog Karl von Frisch ve 20. století objevil „včelí řeč“, tanec, kterým si včely předávají informace tak přesné, že zvládnou nalézt louku i kilometry vzdálenou. A to zdaleka není všechno. Včely jsou pozoruhodné v jedincích (miliony cílevědomých úkonů) i v celku jako společenstvo, de facto jeden dokonale strukturovaný a řízený organismus, dalo by se říct totalitní společnost, jíž není rovno, snad s výjimkou mraveniště, které ovšem neprodukuje nic moc použitelného.

Symbióza lidí a včel je prastará a různorodá. - Foto: Jan Zatorsky

Bez včel a jejich medu, toho vedle mléka – a ještě snad vajec – nejdůležitějšího produktu živočišné říše (ponechme stranou maso a kůži), si nelze představit mytologii starých civilizací. Počínaje Egyptem, kde včelám přisuzovali původ ze slz boha slunce Re, který plakal nad násilnou smrtí Usira, z čehož se zrodily včely, jež se hned daly do díla. Vosk i med byly nezbytným materiálem při balzamování zemřelých, neboť, jak známo, život Egypťanů byl jednou velkou přípravou na existenci coby mumie. Med pak nebyl jen oblíbenou potravinou od otroků po nejvyšší vrstvy, ale nezbytnou součástí rituálů. Pomazávali se jím faraoni, byl uctíván jako sladké oko Horovo, zlatý pláč slunce, jehož zástupcem byl na zemi faraon, bratr včelího krále. Ostatně, na to, že v čele včelstva nestojí král, ale královna, se přišlo až v 17. století, kdy se jeden vědec podíval do mikroskopu (tehdy ho právě v Holandsku objevili) a uviděl tam k svému úžasu vaječníky.

Největší kariéru udělaly včely v antické mytologii. Řekové za jejich pravlast považovali Krétu (krétský med je dosud vyhlášený), kde jejich první starostí bylo, že krmily medem a nektarem v kolébce malého Dia, který se jim za to pak odvděčil tím, že když si stěžovaly, že jim lidé berou med, daroval jim žihadlo, ale byl v tom háček, jeho použití bylo zároveň použitím posledním. Řecky se včela řekne něžně melissa a kněžkám z nejzáhadnějších mystérií v Eleusis zasvěcených bohyni Deméter se říkalo melissai, včely. Zlatá barva medu i včelích chloupků asociovala zlatý věk, jehož byly včely přímými vyslanci a posledními dědici: tak o tom píše Vergilius ve Zpěvech rolnických. Jeho konkurent Ovidius pak v Proměnách zaznamenal příběh o prvním včelaři Aristaiovi, který se zamiloval do Orfeovy Eurydiky, pronásledoval ji, ona šlápla na hada a musela se odebrat do Hádova království. Následkem toho zemřely na zemi včely. Pýthie poradila Aristeiovi, aby zabil čtyři býky, z jejichž mršin vylétly roje včel, které opět obšťastnily pozemský svět. Podivné přesvědčení, že včely se rodí z mrtvol býků, tzv. bugonie, sdílel i Aristoteles a drželo se daleko do pozdní antiky. Mělo nejspíš něco hodně společného s egyptským původem včel (i na Krétu přišla civilizace z Egypta), kde jméno pro býka ápis je totožné s latinským pojmenováním včely apis.

Záhada, jak se ale včely vlastně rozmnožují, se držela ještě ve středověku, kde znali přírodopisné texty Plinia staršího, podle kterého se nejspíš včely rodí z květů, z nichž včely sají vlastní potomstvo. Podle svatého Augustina je pak včela panenskou nevěstou, jejímž ženichem je květ a úlem klášter. Domnělá, ale vlastně i reálná asexuálnost včel si rozuměla s křesťanskou pruderií a ctností, stejně tak se symbolismem, kde všechno pozemské bylo znakem něčeho nadpozemského. Tak i včela byl Ježíš Kristus a Panna Maria byla úl a Písmo svaté je plástev plná medu, ze které nabírá církev. Nejlepším kazatelům plynuly z úst medové promluvy, takže třeba sv. Bernard z Clairvaux byl doctor mellifluus, medotekoucí. Jeden z církevních otců, sv. Ambrož, patron včelařů, byl již v kolébce opečováván včelami, které mu mazaly na ústa med. Vize svatá Brigity Švédské, které Panna Maria sama řekla, že včela Ježíš se vnořil do jejího klína, úlu, ovlivnila pozdně středověkou imaginaci, takže obrazy s Pannou Marií měly často včelařské atributy.

Bodavé včely a sladkost medu ovšem rozněcovaly i představivost jaksi frivolnějšího rázu, takže od renesance byly oblíbeným obrazem včely jako šípy Amorovy či Kupidovy, které jsou pomazány medem, ale rány po nich bolí palčivě jako po včelím bodanci. Varianty slavného obrazu Lucase Cranacha s Venuší a pobodaným Kupidem s pláství medu byly oblíbené právě proto, že moralitu (za pomíjivou rozkoš se platí bolestí) sdělovala skoro úplně nahá Venuše. Ta se na Kupida shovívavě usmívá, protože ví, že si stejně nepomůže. Sladkost medu je tak neodolatelná. Snad se jí nebudeme muset nikdy zříct.

S použitím knihy Ralpha Dutliho Píseň o medu (Archa Zlín, 2019).

 

2. srpna 2019