Likvidace drezury by znamenala i konec cirkusu

Poslední mohykáni v šapitó

Likvidace drezury by znamenala i konec cirkusu
Poslední mohykáni v šapitó

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Eduard Bass říkal, že správný novinář má o všem vědět něco a o něčem všechno. On věděl, jak známo, všechno o cirkuse. Já se hned přiznám, že nevím o cirkuse skoro nic, zato jsem si jist, že to je obdivuhodná věc a ti lidé, kteří mu zasvětili život, si zaslouží naši úctu. Protože je to kus mizející krásy, byť třeba krásy oprýskané a šminkami zmalované, krásy možná uvadlé, ale krásy, která je poctivá a nedá se ošidit a jen tak nahradit. Bez cirkusů, těch s pilinami, akrobaty, šašky, a ano, s divou zvěří a jejími krotiteli, svět o kus té krásy přijde. To vím zcela jistě. 

Dlouho jsem nebyl v cirkuse, v tom klasickém. Do takového cirkusu se chodí v dětském věku a pak s dětmi, a když odrostou, musí člověk čekat na vnoučata. Tam však může nastat riziko (není to zatím můj případ), že mu nebudou zapůjčeny, neboť jejich pokrokoví rodiče nebudou přece podporovat něco takového jako týrání zvířat. Cirkusy se zvířaty jsou přece passé, out, over… To vám s převahou člověka, který vždycky ví, co je „in“ a co „out“, řekne moderní městský člověk, který do toho starého cirkusu „z principu“ nechodí, ještě by se tam umazal, ale ví, že trendy je nový cirkus, oh, cirque contemporain, na který se jde ukázat koncem léta na Letní Letnou, protože tam se žádná zvířata nemučí, tam se visí na laně imaginace a postmoderního kejklířství. Proto „Svobodu zvířatům!“ a stop drezuře! Je to přežitek, který patří do minulého a předminulého století, je to neetické, protože zvířata nejsou věci, patří jim volnost a příroda, nikoli klec a gitter, za nímž panáčkují, poskakují a dělají věci, které by dobrovolně nikdy neprováděla, třeba pobíhají kolem manéže nebo si sedají na bedny. Petici proti zvířatům v cirkuse podepsalo čtrnáct tisíc lidí a ministerstvo zemědělství připravuje zákon, který má plošně zakázat vystupování všech zvířat v cirkusech. Snad s výjimkou zvířat domestikovaných: pes, koza nebo husa domácí snad projdou, krotitel může práskat bičem jen před pudly a čuníkem. Jinak sbohem, drezuro pardálů a lvů, sbohem, sloni, zapomeňte na vembloudy, jak jim cirkusáci říkají, i když není velbloud domácí zvíře? To se určí vyhláškou. Pokrok holt nezastavíš. 

Cirkusy jsou tu s námi jako echo našich dětských let. - Foto: Jan Zatorsky

Proto se rychle ještě jdu podívat na tu krutost, dokud je čas. Takže jsem seděl před pár dny na představení cirkusu Humberto v pražské Krči, kde se nejznámější český cirkus tradičně loučí se sezonou. Nebylo těch diváků mnoho, asi šedesát, z poloviny děti s rodiči či prarodiči, ale byl všední den, v sobotu a v neděli je to prý lepší. Začínalo se v pět, venku bylo sychravo a i v šapitó chvíli trvalo, než zprvu poněkud čadící agregát vytvořil snesitelné klima. Rozhlížel jsem se kolem a poznával v parádní livreji pana ředitele Hynka Navrátila a jeho syna, krotitele a ekvilibristu Hynka Navrátila juniora, se kterým jsem se pár dní předtím osobně seznámil. Znal jsem je i z loňského sběrného dokumentu ČT Světští. Letmo jsme se pozdravili, pak už na chvíli zhaslo světlo a rozezněla se šramlově jímavá hudba Karla Svobody z dávného televizního seriálu, načež hlas dalšího nebožtíka, Radovana Lukavského, začal pronášet: „Pojďme a sledujme příběh, který se začal v době, kdy prabáby našich pradědů byly ještě dětmi… Vydejme se na cestu s lidmi, kteří křižovali Evropu, protože jejich osudem se stal cirkus…“ Přiznám se, že jsem v tu chvíli byl dojat a těšil jsem se jako malé dítě a ten blažený infantilní pocit úžasu a zaujatí se mnou zůstal po celé dvě a půl hodiny produkce. V divadle jsem ten stav už dlouho nezažil.

Prokletí cirkusu Kludský

České cirkusy se vyvinuly z komediantství a pimprláctví, z vodění loutek, provazochodectví a převádění skromných, někdy však i cizokrajných (opice, hadi) zvířat, s nimiž se putovalo po kraji a světem, takže se těm lidem říkalo – a dosud říká – světští. Celé 19. století byl český cirkus chudým příbuzným bohatších podniků z Německa, Francie a jiných částí západní Evropy, jak to ostatně čteme i v Bassově románu, který je přitom oslavou šikovnosti a dělnosti českých hlav a paží. Čeští tenťáci, stavitelé stanů, koňáci a hlavně muzikanti, i když ne nutně etničtí Češi, ale často Bémáci ze Šumavy, byli vítáni u velkých společností, kde si udělali jméno, aby se pak mohli udělat pro sebe. Často to byli právě čeští krotitelé, kteří vynikali nad ostatní, snad tím, že byli zvyklí pohybovat se mezi zvířaty, rozuměli jim a měli s nimi trpělivost. Český cirkus, jak říká Hynek Navrátil jr., krotitel lvů, to jsou šelmy a akrobati, bez toho to nemá cenu, bez toho se to může zabalit, co bude ale se zvířaty, to vám nikdo nepoví…

Takže zatímco patricijská (stále z větší části německá) Praha byla saturována mezinárodními společnostmi, po kraji putovaly zakladatelské rodiny Berousků, Janečků, Kaiserových, Kellnerových, Kočků, Mrázkových, Navrátilových, Šimkových, Štipkových, Tříškových a jiných komediantských rodů, jejichž deváté desáté generace stále tvoří genetický základ světského stavu v Čechách. Ne zdaleka všichni zůstali u cirkusu, někteří mají kolotoče, střelnice či lunaparky, u toho prodávají cukrovou vatu nebo párky. Charakteristická je však ta síla setrvat u svého stylu života a držet při sobě. Je to asi jediná vrstva české společnosti, kde se udržel kmenový způsob života, tedy takový, kdy se partner vybírá s předpokladem, že je na takový život připravený a bude ho chtít vést. Světské rodiny se proto zpravidla nerozpadají, jsou k sobě přivázané existencí a volbou. Musí mít sílu odříci si vše, co by je odvádělo od jejich způsobu života. Už v tom je to, aspoň pro ty, kdo si tradic váží, anomálie hodná ochrany.     

První polovina 20. století je v českém cirkuse spojena především se jménem rodiny Kludských, jejichž cirkus patřil v době své slávy, před první válkou a ve dvacátých letech, k největším v Evropě. Měli šapitó se třemi manéžemi, kam se mohlo vejít osm tisíc diváků, jejich zvěřinec pojal sedm set zvířat, mezi nimi dvacet čtyři slonů – když šli městem, vypadalo to, jako by tam vtrhl Hannibal. Nebylo jednoduché takový velecirkus provozovat. V roce 1926 se jim v Turíně sloni splašili, když jim kdosi hodil dělobuch pod nohy, a oni pobíhali několik hodin jako šílení po městě, jedna slonice vyběhla do poschodí nájemního domu k velkému údivu obyvatel, zatímco jiný slon se propadl do sklepa. Zvláštní prokletí domu Kludských pokračovalo při zájezdu o dva roky později na Balkán, kde jim tajemně hynula zvířata, v Bukurešti čtyři lvi, pět ledních medvědů, v Bělehradě pošel oblíbený slon Jumbo: pachatelem mohl snad být krotitel Schnierer, který se za cosi mstil majiteli, načež spáchal, snad když to vyšlo najevo, sebevraždu… V poutavé knize Život v manéži (1966) o tom všem vypráví Karel Kludský, syn zakladatele a muž stíhaný různými ranami osudu, takže už v roce 1935, tedy po krizi, musel podnik zavřít, a když se ho snažil po další válce znovu obnovit, přišel rok 1951, kdy byly všechny cirkusy, stejně jako varieté, ale i kolotoče, střelnice a lochnesky, zestátněny, ty však si mohly rodiny zase odkoupit, a převedeny do národního podniku Československé cirkusy a varieté. Tehdy také vzniká cirkus Humberto, v podstatě administrativně, zestátněním cirkusu Henry, který patřil rodině Fialových. Spolu s cirkusem Berousek, patřícím asi nejrozvětvenější komediantské rodině v Čechách, proslulé drezurou medvědů (ano, Šest medvědů s Cibulkou), byl Humberto špičkový podnik, který provozoval akrobacii, menažerii, ekvilibristiku a klauniádu na úrovni zřejmě srovnatelné s evropským niveau. S tím vědomím je také od konce padesátých let úřady pouštěly do zahraničí, i když někdy to mělo hororový průběh. Pověstný, aspoň mezi zasvěcenými, byl zájezd sdruženého státního cirkusu do Japonska, Indie a Barmy na přelomu 50. a 60. let, kde se zhroutilo skoro všechno, přišel tajfun, povodně, špatné smlouvy, a cirkusáci se po několika měsících vraceli do vlasti jako do země zaslíbené. S děsem také v Humbertu vzpomínají na cestu do SSSR v 80. letech, kdy projížděli Sibiří a Střední Asií, odkud si však pan Hynek Navrátil starší přivezl základ současného chovu velbloudů (některá zvířata prý získal za žvýkačky a džíny)… 

Zestátněný cirkus řídil administrativně něco, co se ze své podstaty řídit nedalo. Život cirkusáků je esencí svobody a dokonale se protiví nějaké ideologické reglementaci. Romantickou svobodu si zachoval i v totalitním režimu, který ho nějakým způsobem korumpoval, když pro cirkusy postavil dosti velkolepé zimoviště v Horních Počernicích (zbytky dosud stojí), na druhé straně ho administrativně omezoval a bránil mu v tom, co je druhou cirkusáckou přirozeností: v podnikání. Uzavřený svět socialismu, v němž bylo o vytržení nouze a každá atrakce byla dobrá, však umožňoval jakousi existenci, do níž se vedle klasických cirkusáckých rodin mohli skrýt i mnozí, kteří ve většinové společnost žít nechtěli, nemohli nebo neuměli. 

Tak si na cirkusy pamatuju ze svého dětství, když přijížděly do našeho malého města u hranic. Nebyly to nejspíš špičkové podniky, nebyl to Humberto, a nejspíš ani Berousek. Maringotky a malé šapitó, kolem zvěřinec s tím cizokrajným, ale přitažlivým puchem, pár poníků, pár lam a asi medvěd a zcela určitě hadi škrtiči, protože si pamatuju na číslo, kde se nechal soused, kterého jsem znal jako takového plachého pána v konvenčních šatech, omotat anakondou a já na něj pak už hleděl jiným, tedy obdivným zrakem. Pamatuju si ovšem také na velkého vypelichaného výra, uvězněného v kotci, ze kterého žalostně zíral; dnešní ochránci zvířat by právem dostávali záchvat. Ale nejpodivuhodnější byli ti lidé, cirkusáci, mluvili sice česky, ale jako by patřili do jiného času a prostoru, byli nějak jinak stavění i fyzicky, jejich rysy byly ostřejší a vyhraněnější. Jistě byli i jinak cítit, nejspíš chlévem a ohněm, a zdálo se mi, že se i jinak vyjadřovali, jaksi starosvětsky a obřadněji. Nedovedl si představit, že mají také děti a běžné potřeby, jako třeba najíst se, vykoupat, snad i dívat se na televizi. Pro mě to byli čeští indiáni, nejexotičtější lidé, na které mohl člověk narazit, šamani a bojovníci, kteří v nedokonalém přestrojení za bělochy jezdí se stanem a zvěřincem krajinou bledých tváří, které jimi pohrdají, ale to hlavně proto, že jim závidí. Ve skutečnosti vědí, že skutečný život vedou oni, ti světští a komedianti, kteří do televizního světa sešněrované společnosti vlastně nepatří.

Cirkus je v Ječný

Cirkusy se na začátku 90. let privatizovaly. Humberto patří od poloviny 90. let rodině Navrátilových: nejdříve vystupovali pod jménem Cirkus King, pak koupili za sto osmdesát tisíc korun právo používat jako jediní značku, kterou vymyslel Eduard Bass a je tak pravděpodobně jediným cirkusem na světě pojmenovaným podle románu. Spolu s Berouskem (Národní cirkus originál Berousek) a cirkusem Jo-joo staré krotitelské rodiny Joo, představuje špičku z celkem tří desítek českých cirkusů. Ten počet je podle znalců a lidí z branže nadbytečný a pro malé Česko neúnosný a skutečně většina z nich živoří a protlouká se jen tak tak. Život cirkusu je náročný, a má-li aspoň trochu držet úroveň, musí se velmi ohánět. Příjmy jen ze vstupného většinou nestačí a provoz se musí dotovat z vedlejších zdrojů nebo z vystupování v zahraničí, nejčastěji v Německu, kam synové pana Navrátila, Hynek a Ludwig, na začátku prosince odjíždějí a až do 6. ledna na ně budou chodit Berlíňané na tzv. Weinachtscircus u Olympijského stadionu.

Hynek Navrátil, jeden z majitelů cirkusu Humberto, vysvětluje malé návštěvnici pravidla drezury. - Foto: Jan Zatorsky

Vystoupení v Krči, na které jsem minulý týden zíral, bylo jedno ze dvou stovek, které rok co rok ansámbl Humberta předvede. Přiznám se, že jsem měl brzy pocit, že jsem to už někdy všechno viděl, ale nebylo to nepříjemné a nudné: bylo to jako návrat do dětství, ba do časů, které byly starší, než může člověk pamatovat. Jako by se před zraky odehrávalo archetypální představení, ve kterém se všechno opakuje a znovu provádí ve vší názornosti a vážnosti. Člověk viděl drezuru lvů, kdy se manéž naplní sedmi mohutnými šelmami, které občas zavrčí hlasem, ze kterého by vstávaly vlasy hrůzou, kdyby nevěděl, že vše je podřízeno empatické vůli krotitele. Člověk viděl báječné muže a ženy zavěšené pod kopulí šapitó, kdy jeden chybný pohyb mohl znamenat tragédii, ale ta naštěstí nepřijde, protože jejich ruce a smysly jsou pevné. Viděl žongléry, kteří umějí fantastické věci, o jejichž účelu lze pochybovat, ale o tom to právě je. Viděl běh velbloudů se slinami visícími jim z tlamy, takže si představoval, že trochu té zpěněné hmoty na něj odstříkne, což si sice nepřál, ale kdoví. A viděl medvědy a slony a akrobatky a akrobaty a provazochodce a žongléry a eskamotéry a světla šapitó, která jsou vždycky trochu laciná a melancholická. 

A věděl, že je to jev, který má opravdu namále. Nejen kvůli těm trendy bojovníkům, kteří si v cirkusech vybrali nejslabší článek, a pokud by se jejich touhy splnily, znamenalo by to svízel nejen pro ty bezcitné cirkusáky, ale hlavně pro ta zvířata, jejichž budoucnost by tím skončila. Ale proto, že krása, kterou klasické cirkusy nabízejí, možná už přestává být potřeba, aspoň pro masového konzumenta, na kterého se dřív mohly právě cirkusy obracet. Tak by se možná cirkusy mohly stát útočištěm romantiků a snivců, kteří jsou ve společnosti menšinoví, ale nechybí jim, jak říká Mistr Lukavský, touha „posunout hranice lidských možností, která je provázena touhou po kráse, odvaze, dokonalosti – a taky (...) štěstí“. Možná v tom by mohl cirkus přežít svou smrt… a být věčný.  

2. prosince 2018