Pokud se hovoří o vojenské síle (případně rovnou „hrozbě“) Ruska, většinou se zmiňují ruské informační operace, speciální jednotky a početná pozemní armáda, zatímco o ruském loďstvu se na Západě vesměs mluví s despektem. Stárnoucí lodě převážně ze sovětských časů, trvající problémy se stavbou nových plavidel i nejasnosti v samotném poslání námořnictva, to vše lze pokládat za příznaky hluboké strukturální krize.

Skutečně velký symbolický význam v tomto smyslu má bizarní nehoda jediné ruské letadlové lodi Admirál Kuzněcov, jež byla 30. října 2018 poškozena, když se potopil plovoucí dok a na palubu lodě spadl jeřáb. Za havárií zřejmě stála kombinace technických nedostatků a lidských chyb, v každém případě však znamenala zastavení oprav a modernizace Admirála Kuzněcova, takže není jasné, kdy (či zda vůbec) se nosič vrátí do služby. Rusko tak přinejmenším dočasně přišlo o válečnou loď, na kterou bylo snad nejvíce pyšné.

Je nutno zdůraznit, že ačkoli bojovou sílu Kuzněcova rozhodně nelze podceňovat, na plavidle se ve službě zkrátka nevyhnutelně projevily důsledky stáří a dlouhodobého zanedbávání. Bylo by únavné zde vyjmenovávat všechny technické problémy, které plavidlo trápily a které činily život námořníků často dost nepříjemným. Ostatně i proto se řadu let mluví o tom, že se Rusko chystá ke stavbě zcela nových letadlových nosičů.

Právě toto téma ale rovněž příznačně odráží situaci ruského námořnictva, protože ukazuje dva zásadní problémy flotily pod bílou vlajkou s křížem sv. Ondřeje. Zaprvé, je velmi sporné, zda Rusko má (popřípadě kdy bude mít) technické kapacity pro stavbu letadlové lodi, a zadruhé, není jasné, jaké (popřípadě jestli vůbec nějaké) letadlové nosiče reálně potřebuje, neboť nepanuje shoda na tom, jaké úkoly má ruské námořnictvo vlastně plnit.

Dědictví Petra Velikého

K pochopení onoho druhého dilematu je třeba se vrátit až do přelomu 17. a 18. století, do časů cara Petra Velikého, který bývá pokládán za „otce“ ruského námořnictva. Usiloval o to, aby si Rusko získalo místo mezi evropskými mocnostmi, což pochopitelně znamenalo také budování silného válečného loďstva. Právě car Petr položil základy pro sílu, která se posléze opakovaně utkávala s nepřáteli Ruska, mezi něž se vedle „tradičního“ Švédska a Turecka řadily i západní koloniální velmoci, tedy především Velká Británie a Francie.

Zde však byl onen elementární a pořád existující rozdíl. Pro Londýn a Paříž totiž silné loďstvo představovalo nezbytnost zejména právě kvůli koloniálním říším, respektive kvůli nutnosti chránit námořní obchodní trasy. Tuto doktrínu pak převzaly a přivedly k dokonalosti USA, jež vybudovaly loďstvo s globálním dosahem, které jim dovoluje prosazovat zájmy téměř kdekoli na světě. Ať již je názor na jejich zahraniční politiku jakýkoli, nelze pochybovat o obrovském významu US Navy pro její realizování.

Rusko jako archetyp kontinentální velmoci (v ostrém protikladu s Velkou Británií a USA jako velmocemi oceánskými) však žádné rozsáhlé zámořské državy nemělo, a proto nepotřebovalo ani loďstvo k jejich obraně. Už car Petr vnímal námořnictvo především jako nástroj pro války se státy v blízkosti Ruska, respektive k ochraně ruského pobřeží. V tom pokračovali i jeho nástupci včetně těch, kteří nosili v kapse rudou legitimaci KSSS.

Ale i ve Stalinových megalomanských plánech patřila loďstvu jedna z dolních příček, neboť „rudý car“ se soustředil zejména na pozemní a letecké síly. Ambiciózní program modernizace Dělnicko-rolnického Rudého námořnictva se z větší části nerealizoval, takže hladinové lodě a ponorky se do druhé světové války zapojily spíš omezeně, byť některé jejich úspěchy na Baltu nebo v Černém moři si zasluhují respekt.

Bitvy v Atlantiku i Pacifiku jednoznačně prokázaly důležitost námořnictva včetně letadlových lodí, takže i SSSR začal této složce věnovat větší pozornost. Změny nabraly ještě vyšší tempo v roce 1956, kdy do křesla velitele sovětského loďstva usedl admirál Sergej Gorškov, který považoval budování oceánské flotily takřka za své životní poslání. Dohlížel na stavbu nových lodí, které poté vysílal na plavby po celém světě. Sovětský „Vojenno-morskoj flot“ se za jeho velení stal silou, kterou již rozhodně nešlo ignorovat.

Sovětské loďstvo nikdy nemělo sílu na to, aby se mohlo utkat s US Navy v rozhodující bitvě a zvítězit. Dokonce i někteří sovětští námořní důstojníci tvrdili, že v hypotetickém konfliktu má jejich složka za úkol především čestně padnout, avšak američtí admirálové věděli, že sovětské námořní síly představují vysoce významný faktor. Mohly totiž naprosto zásadně promluvit do průběhu bojových operací v Atlantiku i Pacifiku.

Sovětský svaz nebudoval své loďstvo kvůli tomu, aby po světě prosazovalo jeho zájmy, nýbrž k tomu, aby chránilo sovětské pobřeží a zajistilo činnost sovětských pozemních sil v Evropě a Asii. V případě konfliktu by totiž pro USA bylo životně důležité udržet si kontrolu nad oběma velkými oceány, aby se daly přisouvat posily do Starého světa, takže sovětské námořnictvo se zcela logicky soustředilo právě na narušení této kontroly.

Tak vznikly některé specifické třídy lodí a ponorek, které sloužily hlavně jako nosiče velkých nadzvukových protilodních střel, pomocí kterých měly napadat námořní operační skupiny US Navy. Další třídy plavidel byly vyvinuty speciálně jako „lovci“ amerických ponorek. SSSR se hodně soustředil také na námořní miny, kdežto letadlové nosiče dlouho zanedbával. Navíc byl vázán vlastní propagandou, která říkala, že letadlové lodě jsou nástrojem agrese imperialismu, a proto SSSR formálně žádné takové lodě nepostavil.

Postavil ale několik „letadlových křižníků“, mezi nimi i zmíněného Admirála Kuzněcova. Do tohoto označení se kromě propagandy promítly i další dva důvody. Zaprvé, tyto lodě byly do značné míry jakýmisi „hybridy“, protože kromě palubních letadel nesly také těžkou raketovou výzbroj, kterou západní nosiče postrádaly. Zadruhé, smlouva z Montreux, jež byla podepsána už roku 1936, totiž letadlovým nosičům nedovoluje proplouvat Dardanelami a Bosporem, což je restrikce dosud prosazovaná všemi tureckými vládami.

Sovětské nosiče se však musely stavět v Nikolajevských loděnicích na Ukrajině, a tak by byly uvězněny v Černém moři, zatímco jako „letadlové křižníky“ úžinami proplout mohly. Mnoho plavby pod sovětskou vlajkou si ale Kuzněcov neužil, protože SSSR se rozpadl. Sesterská loď nazvaná Varjag zůstala na Ukrajině, která ji po dlouhých jednáních prodala Číně, kde se nosič podrobil rekonstrukci a nyní slouží pod jménem Liaoning.

Čína následně sama postavila druhé plavidlo podobné konstrukce. Staví také další nosič, který už má nést i katapulty pro palubní letadla (zatímco Kuzněcov a Liaoning mají jen „skokanské můstky“, jež omezují maximální nosnost letounů), a výhledově chce vybudovat flotilu snad až šesti nosičů, a to včetně plavidel s atomovým pohonem. Čínské loděnice stavějí pozoruhodným tempem též další velké lodě včetně moderních raketových torpédoborců, což ostře kontrastuje se stavem loďařského průmyslu v Ruské federaci.

Čína byla dlouho jen „chudým příbuzným“, který musel kupovat ruské lodě, ovšem situace se pozvolna obrátila a dnes je to Rusko, kde občas zaznívá i návrh, že by se mohly zakoupit lodě z ČLR. Moskva si již koneckonců pořídila čínské lodní dieselové motory, neboť nějak musela nahradit dodávky agregátů z Německa, které skončily po uvalení embarga. Z téhož důvodu se musel rozjet domácí program výroby lodních turbín – ty Rusko dlouhá léta vůbec nevyrábělo, protože se spoléhalo na turbíny kupované od Ukrajiny.

Kolaps SSSR totiž znamenal také rozpad komplexní sítě dodavatelů, úpadek loděnic a odchod mnoha zkušených pracovníků. Ruský loďařský průmysl se v 90. letech potácel v hluboké krizi a totéž koneckonců platilo o celém loďstvu. Lodě rezivěly v přístavech, námořníci leckdy celé měsíce neviděli výplatu a často docházelo i k nehodám. Situace kulminovala v roce 2000, kdy Rusko přišlo o ponorku Kursk a 118 členů posádky.

Pozdější kroky prezidenta Putina však způsobily, že se ruské námořnictvo takříkajíc „odrazilo ode dna“ a začalo znovu sbírat síly. Byl to ale velice zdlouhavý a bolestný proces, protože ani Putinova administrativa nejdřív neřadila námořnictvo mezi priority a soustředila se na potíže v pozemním vojsku. Zmíněná bolestnost pak spočívala i v tom, že řada plavidel ze sovětských časů, která byla udržována ve službě takřka jen z prestižních důvodů, musela zamířit do šrotu, aby mohla uvolnit místo nově postaveným lodím.

Proces modernizace ovšem rozhodně nešel podle plánů, což stále trvá, protože snad žádná loď nebyla postavena a předána v původním termínu. Několikaletá zpoždění nejsou nic zvláštního a zmíněné potíže s motory situaci ještě zhoršují. Relativně dobře postupuje stavba ponorek, na něž Rusko nadále hodně sází, jelikož raketonosné ponorky koneckonců představují prvek jeho nukleární odstrašující triády. Se stavbou některých tříd hladinových lodí je to ale dost tristní a nezdá se, že by se to v dohledné době mělo příliš změnit.

Stavba fregat třídy Admirál Gorškov postupuje opravdu extrémně pomalu, a ačkoli se mluví o nových torpédoborcích (či spíše už křižnících) s atomovým pohonem třídy Liděr, patrně nelze realisticky očekávat, že by tato plavidla měla vyplout dřív než koncem příští dekády. A co se týče nových letadlových lodí, tam je situace ještě méně jasná. Zatím se totiž zdá, že se Rusové budou muset spokojit s daleko skromnějším řešením.

Dřív se hodně mluvilo o projektu letadlové lodi Štorm s výtlakem až 100 000 tun a jaderným pohonem, která by se plně vyrovnala americkým nosičům, jenže ruské námořnictvo stále ještě hodnotí zdroje a definuje požadavky. Začala sice stavba nových výsadkových lodí, které mají sloužit pro operace helikoptér, popřípadě pro stíhačky s kolmým startem (na kterých možná Rusko pracuje), ovšem stavba nového „velkého“ nosiče patrně nezačne dřív než v roce 2025, pokud tedy vůbec někdy, což je právě předmětem velkých sporů.

Malí psi s velkými zuby

Mezi admirály i civilními experty totiž zaznívají hlasy, podle kterých Rusko „velké“ letadlové lodě vlastně příliš nepotřebuje. Vzhledem k jeho geopolitickým aspiracím by mohly stačit ony nosiče vrtulníků – a uspořené finance by se měly vynakládat na menší plavidla, jež jsou v reálných možnostech průmyslu i flotily. Podporu mají především lodě, které lze popsat jako korvety či velké čluny, ale které mají skutečně působivý arzenál včetně střel s plochou dráhou letu Kalibr, díky nimž mohou udeřit na dálku 2500 km.

Těmito střelami, jež své schopnosti opakovaně dokázaly při úderech na Sýrii, jsou vyzbrojeny i některé ponorky. Velký důraz se zjevně klade rovněž na ponorky pro speciální operace, mezi něž se řadí i nedávno pokřtěné plavidlo Bělgorod, jež bude sloužit jednak jako „mateřská loď“ pro hloubkové miniponorky, jednak jako nosič obřích nukleárních torpéd Poseidon, oné nové a značně obávané součásti odstrašujícího arzenálu.

Vzhledem k rychlosti (respektive pomalosti) stavby nových velkých hladinových lodí to vypadá, že Rusko musí chtě nechtě spoléhat na menší plavidla, která ovšem ponesou nestandardně silnou výzbroj. Tento koncept „malých psů s velkými zuby“ má překvapivou analogii v námořnictvu Izraele, jehož největší válečné lodě odpovídají korvetám, ale nesou výzbroj, za niž by se jinde nemusely stydět ani torpédoborce. Pro působení na světovém oceánu to logicky nestačí, avšak maličký Izrael samozřejmě takové ambice nikdy ani neměl. Rusko coby kontinentální velmoc to v podstatě také nemá zapotřebí. Tou zemí, která se chová jako nastupující supervelmoc, buduje pseudokoloniální říši a staví oceánskou flotilu, je Čína, jejíž loďstvo již začíná v Pacifiku konkurovat i tomu americkému. Moskva má výrazně menší ambice a ruské loděnice mají stále omezený potenciál. Sergej Gorškov by z toho zřejmě nebyl nadšený, avšak ruské námořnictvo se z krize může dostat jedině úsporným a méně prestižním, ale zato realitu respektujícím a pragmatickým přístupem.