Zdálo by se, že američtí demokraté budou mít jasnou cestu k prezidentským volbám v roce 2020. Prezident Trump dělí lid na příznivce a ty, kteří ho považují za skvrnu na národní cti, a od těch druhých lze často slyšet, že budou volit kohokoli, kdo ho porazí. Jenže tři týdny před prvními primárkami není jisté, jestli budou schopni takového kandidáta dodat.

Co je na nominačním souboji zatím nejzajímavější?

Zaprvé, na rozdíl od minulé nominace, kterou demokraté pojali jako „korunovaci“ Hillary Clintonové, je tentokrát pole široce otevřené. Natolik, že první debatu museli organizátoři rozdělit na dvě po deseti účastnících, v čemž se ovšem nikdo neorientoval. Postupným utahováním kritérií dospěli organizátoři k posledním šesti. Navzdory stížnostem vyřazených kandidátů to asi jinak nejde. Ale i ta šestice se teď zdá moc a málo zároveň.

Zadruhé, kandidátům se postupně povedlo odpoutat se od neplodného zaříkávání Trumpa a mluvit o tom, co se musí změnit, aby ho příště tolik Američanů nevolilo. Věnovali se demokraté dřív málo skutečným problémům lidí, anebo byla naopak jejich nabídka nedostatečně ideologicky čistá?

A konečně zatřetí, jak jsme už v Echu psali, s částí mladých, vzdělaných, bílých Američanů se v posledních několika letech udála šokující proměna. S radikálností svých progresivních názorů se „utrhli“ od většiny veřejnosti nalevo od středu. A to tak, že jsou například přesvědčeni o tom, že společnost je prosáklá rasismem, víc než sami příslušníci menšin. Ale právě tato extremistická část veřejnosti dodává kampaním energii a vládne jejich odrazu na sociálních sítích, z jejichž vlivu se kampaně obtížně vymaňují.

Také proto do kampaně vstoupil bývalý viceprezident Joe Biden, přestože všeobecně panovalo mínění, že ve svých 77 letech už má své nejlepší roky za sebou. On a jeho tým sázejí na to, že volání po co nejprogresivnějším kandidátovi je optický klam, že ve skutečnosti většina voličů, kteří o nominaci rozhodnou, je umírněnější. A vychází jim to. Biden vede v celostátních průzkumech a poryvy momentálních událostí na to nemají velký vliv. Příznivci od něj zjevně neočekávají radikální návrhy v debatách, při nichž politik druhdy proslulý svou užvaněností mluví relativně málo. Znají ho a mají pocit, že jim rozumí. Mladší, progresivnější křídlo ovšem v jeho dlouhé kariéře najde leccos, co se dnes nenosí. Pro tuto generaci je totiž celá politika demokratické strany posledních dekád na pranýři. Vláda prezidenta Clintona byla dobou „neoliberalismu“ a Obamovo vládnutí plné hanebných kompromisů.

Bidenův věk se ovšem nezapře. Nejen že občas řekne něco, co prozradí, že si netyká s moderní technologií. Někdy, když si zavzpomíná, se posluchači mohou jen bezradně dívat jeden na druhého s němou otázkou, zda opravdu slyšeli to, co slyšeli. Třeba když v listopadu vzpomínal na to, jak ho jako plavčíka malé děti na koupališti pod vodou tahaly za chlupy na nohou. „Takže tehdy jsem se naučil o švábech a o tom, jak malé děti skáčou na klín,“ pokračoval bez souvislosti. „A já mám rád, když mi děti skáčou na klín.“

Biden ovšem nevede ve státech Iowa a New Hampshire, které si historicky vydobyly právo držet první primárky. Tam se o prvenství přetahují dva nositelé progresivní agendy, senátoři Bernie Sanders a Elizabeth Warrenová. Jejich program je podobný (kritici to vidí tak, že Warrenová ten Sandersův okopírovala): jednotné státní zdravotní pojištění, vyšší daně a daň z majetku pro nejbohatší, vysoké školy zdarma a odpuštění studentských dluhů, Green New Deal.

Stylově a osobnostně jsou ovšem velmi odlišní. Sanders je celoživotní radikál, který se nezměnil. Svá hesla o boji proti korporátním zájmům opakuje celý život a Sovětský svaz už nechválí jen proto, že neexistuje. Právě to se na něm mladým progresivistům líbí, podobně jako v Británii na Jeremym Corbynovi. Warrenová je naproti tomu harvardská profesorka, která dokonce volívala republikány. Z jejího rychlokvašeného progresivismu proto neohrabaná účelovost přímo čiší. Třeba když napíše, že transgenderové osoby „jsou páteří naší demokracie“.

Emblematickou se stala sága s jejím údajným indiánským původem. Warrenová počátkem loňského roku zveřejnila test DNA, který to měl dokázat. Jenže ukázal, že měla indiánské předky někdy před šesti generacemi – tak jako řada Američanů. Warrenová se pak za svůj indiánský flirt omluvila a začala ho upozaďovat. Jenže Washington Post našel členskou kartu advokátní komory státu Texas, na níž Warrenová vlastnoručně vyplnila indiánskou etnickou příslušnost. Pocházela z roku 1986, tedy ještě před dobou, do níž Warrenová počátky svého indiánského uvědomění situovala, a posílila pochopitelné podezření, že to Warrenová používala jako kariérní výhodu v menšinami posedlém akademickém prostředí. Donaldu Trumpovi to poskytlo záminku k přezdívce „Pocahontas“ a lidem materiál k vtipům o tom, že nebýt Warrenové, zůstali by mezi uchazeči o demokratickou nominaci samí běloši.

Latino? Latina? Latinx!

Jindy zas Warrenová použila pro Američany latinskoamerického původu výraz „Latinx“, což je termín, který zavedli akademičtí aktivisté, aby odstranili mluvnický rod obsažený v termínu Latino/Latina. Jenže mu dávají přednost pouhá dvě procenta hispánské populace. Warrenová ho navíc špatně vyslovila.

Ze sféry jazyka pochází i další fenomén letošní kampaně, totiž osobní zájmena. Mezi progresivními lidmi se ujalo deklarovat ve své biografii preferované osobní zájmeno, jakým chtějí být oslovováni – jako uznání toho, že gender je sociální konstrukt a každý se může přihlásit, k jakému chce. Učinili tak tedy i někteří prezidentští kandidáti. Čtenáře již asi nepřekvapí, že Biden ani Sanders tento krok neučinili, kdežto Warrenová ano (pro informaci: je to she/her). Někdo to vynesl do tabulky a propojil s průzkumy a ukázalo se, že těch, kdo své preferované zájmeno zveřejnili, bylo sice víc, ale jsou v průměru méně úspěšní (většina jich už odstoupila).

Jeden z méně známých kandidátů, Tom Steyer, zase na mítinku vyzval k „většímu dohledu nad přístupem LGBTQ žadatelů o azyl ke zdravotní péči“, a když se ho pak na to redaktorka New York Times zeptala, přiznal, že netuší, co tím myslel.

Řeší se ovšem i substantivní návrhy. Všichni kandidáti podporují nějakou formu státního zdravotního pojištění. To je na první pohled populární, ale návrh není prost problémů. Většina veřejnosti si totiž představuje, že by zároveň měli volbu ponechat si své dosavadní zdravotní pojištění. Když se dozvědí, že ne, většinová podpora (podle jednoho průzkumu 56 procent) rázem poklesne na 37 procent.

Pak je tu ještě senátorka Amy Klobucharová z Minnesoty a Pete Buttigieg, mladý gay starosta města South Bend v Indianě. Ani jeden se plně nepřiklání k žádnému z křídel strany, což by jim mohlo v prezidentských volbách pomoci, ale právě proto v boji o nominaci obtížně nacházejí pevnou půdu.

A podnikatel Andrew Yang, což nás přivádí ke čtvrtému klíčovému bodu. A tím je manipulativnost médií, jež překračuje představitelné meze. Univerzální základní příjem, Yangovo hlavní téma, je, dalo by se říct, tím nejlevicovějším možným. Jenže Yang odmítá hrát progresivní intersekcionální hru. Jako Asiat v ní taky není vítán; příslušníci této rasové menšiny jsou zpravidla úspěšní, a nehodí se proto do progresivistického schématu rasismu. Jinak si nelze vysvětlit systematickou zlomyslnost, jíž ho zejména televizní stanice vystavují. S frekvencí, jež vylučuje náhodu, ho třeba „zapomínají“ uvádět v průzkumech. Zamění jeho fotografii. Uvedou ho jako „miliardáře“, přestože patří k nejchudším kandidátům. Pak se samozřejmě omluví za nedopatření. Ale když máte v grafice napsáno, že debaty se účastní deset kandidátů, a pod tím dva sloupce, v jednom pět jmen a ve druhém čtyři, tak to trkne i dítě.

Ze dvou vedoucích progresivních kandidátů je mediálnímu establishmentu zjevně bližší Warrenová než Sanders, v němž tuší skutečného revolucionáře. Vyvrcholilo to minulý týden, když CNN vypustila story (postavenou na anonymních zdrojích a zjevně připravenou ve spolupráci s týmem Warrenové) o tom, že jí Sanders při večeři v roce 2018 řekl, že žena nemůže vyhrát volby. Při debatě organizované CNN 14. ledna se pak odehrála následující neuvěřitelná scéna: „Takže tvrdíte, že jste nikdy neřekl, že žena nemůže vyhrát volby?“ zeptala se moderátorka Sanderse. „To je pravda,“ potvrdil Sanders. „Senátorko Warrenová,“ obrátila se moderátorka na jeho soupeřku, „co jste si pomyslela, když vám senátor Sanders řekl, že žena nemůže vyhrát volby?“

Medvědí služba

Média tím nakonec prokazují celé demokratické straně medvědí službu. Je tu ovšem jeden kandidát, který se těchto debat nezúčastňuje, a to bývalý primátor New Yorku Michael Bloomberg. Říkává se, že volby se v Americe nedají koupit, a dokládá se to řadou příkladů, kdy lépe financovaný kandidát prohrál. Jenže ti lidé nebyli ochotni utratit miliardu dolarů, jak veřejně slíbil Bloomberg. Anebo dvě i tři, jak říkají jeho přátelé. Bloomberg je jakýsi Trump naruby. Zbohatl sice v IT sektoru, což je přece jen uhlazenější prostředí než reality. Ale taky není v politice nikomu zavázaný a moc nehledí na to, co o jeho názorech kdo říká. Taky si myslí, že ví, co je se zemí špatně a jak ji řídit jako firmu. Ani on si na demokratická pravidla moc nepotrpí. Taky změnil politickou stranu, i když v opačném gardu než Trump. Na rozdíl od Trumpa ovšem byl newyorským primátorem, takže jeho nástup do Bílého domu se nezdá tak nemyslitelný jako Trumpův. A ještě něčím se od Trumpa liší: bohatstvím. Jeho padesát osm miliard dolarů je násobně víc.

Bloomberg slíbil, že podpoří proti Trumpovi jakéhokoli kandidáta demokratů, byť má zejména k programu Sanderse a Warrenové výhrady. Ale zjevně je přesvědčen, že nejlepší by v tom byl on sám. Zatím nechává kandidáty, ať se melou mezi sebou, a sám hodlá vstoupit do primárek až v březnu při tzv. superúterý. Co kdyby se ukázalo, že i mezi demokraty je mlčící většina nespokojená s nabídkou svých profesionálních politiků, tak jako v roce 2016 u republikánů?