Lidi, jako jsme my, přívržence politicky nekorektní teorie o národních povahách, nepřekvapuje současný bordel, který se projevuje údivem nad tím, že hromadné očkování proti covidu se bude muset nějak zorganizovat a zatím nikdo neví jak – a nikdo s tím asi ani nezačal a bůhví, jestli se s tím nějak počítá.

S tím samozřejmě kontrastují zprávy z Německa, kde už se na to těší a jsou jako vždycky připraveni na všechno, i kdyby to měl být Armageddon (Soudný den), kterého si na rozdíl od nich normální Čech ani nevšimne, a především nevěří, že by něco takového existovalo (někdy má recht).

Když Němec skončil, zdvořile se zeptal českých přátel, jak je to u nich, zda i čeští občané budou moci nahlédnout do svých svazků. Načež se mezi českými politiky, historiky, lidmi, kteří by o tom měli být zcela jistě nejlépe informováni, rozproudila zmatená debata, kdy nikdo přesně nevěděl, jestli to bude za rok, za pět let nebo vůbec a jak to vlastně bude probíhat. Němci to zase zdvořile pozorovali a asi si říkali: Ti Češi, jaký to zvláštní národ.

Ano, Čech je obecně inteligentní člověk, který si je schopen sám pro sebe docela slušně poradit, ale ve větší skupině se jeho mentální potenciál evidentně vytrácí, jeho kognitivní schopnosti se rychle snižují, psychická odolnost dostává velké trhliny. Je to tím, že je povahou individualista až anarchista, který dává přednost improvizaci a představě, že všechno stejně nakonec nějak dopadne, a když ne, tak se taky nic nestane. Tento v mnoha případech sympatický fatalismus, jejž český génius kdysi pojmenoval termínem „metoda žaves“ čili „žádné velké sraní“, umožňuje slušnou existenci, byť nijak oslnivou, v poměrech, které jsou relativně nenáročné a klidné. Zato se na ni přestává býti možné spolehnout, když se něco opravdu děje a je nutné dobře vymyslet, co s tím udělat. V takových situacích to vypadá, že se koncepce českého přežívání („však klid, ono se to neposere“) zhroutí a výsledkem bude nekonečný zmatek a chaos. Právě v něm se však projeví další rys českého ducha, totiž rychlá schopnost si nějak poradit a zaimprovizovat i tam, kde by Němec, který by ovšem něco takového nepřipustil, zůstal bezradně (ratlos) stát a zírat. Čech v tu chvíli začne konat. Aspoň doufejme.

Říkal to ostatně i Helmut Kohl, kterému si kdysi stěžoval Václav Havel, jak je to v té naši zemi těžké a jak se z toho pořád nemůžeme vyhrabat. Kohl se prý tehdy k Havlovi naklonil a řekl: „Žádný strach, pane prezidente, však vy Češi si vždycky umíte poradit.“ Možná to myslel i se špetkou hořkosti. Takové té: ale jinak vám nezávidím.