KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

V ten strašný den… se narodil básník

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
V ten strašný den… se narodil básník

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Chod světa se řídí tajemně, takže v ten samý den, kdy parašutisté v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje vedli svůj poslední boj, se o nějaký kilometr dál, ve vinohradské porodnici, narodilo dítě, které se o nějakou dobu později stalo básníkem a už jím zůstalo.

Takhle by třeba mohl začínat nějaký román, ale já tím začnu jen krátké připomenutí, že tím básníkem, který se zítra dožívá osmdesáti let, je Ivan Wernisch. A i když doba, kdy se kulatiny významného básníka oznamovaly ohňostrojem a průvody masek, dávno pominula, Wernischovy osmdesátiny by přece jen veřejnost, nebo aspoň její inteligentnější část, zaregistrovat mohla. Ne kvůli němu, protože on opravdu není z těch, kteří by se nad sebou dojímali, ale kvůli sobě. Aby z toho taky něco měla.

Takže Ivan Wernisch, jenž se narodil v ten strašný den ve válečném roce 1942, patří k silné generaci básníků, které, jak směšně říká, vstupovala do literatury v první polovině let šedesátých: radostná, budovatelská poezie byla pryč, což ale neznamenalo, že člověk, natož básník, nemohl zblbnout jinak. Wernisch debutoval v devatenácti, proslulý Zimohrádek mu vyšel, když byl třiadvacetiletý. Ale nebylo mu ještě třicet, a už byl zakázaný, dvacet let pak nevydával oficiálně nic, pracoval jako dělník u chemické injektáže na stavbě metra, tesař, pak kopáč, štukatér, uklízel na petřínské hvězdárně, betonoval vyhnívacích nádrží na Trojském ostrově, nejdéle asi hlídal relikvie v Loretánské kapli na Hradčanech. Už samo o sobě je tohle kus poesie.

Už v té době jeho pověst rostla, šířila se a nabývala podob až kultovních. K tomu ostatně přispíval i jeho zjev, jenž byl vždy básnický, stejně jako oblíbenost u citlivěji založené mládeže, která se s ním seznamovala i prostřednictvím skladeb polozakázaných skupin, které rády zhudebňovaly jeho texty, například MCH Band a Plastic People. V roce 1989 se ohlásily nové časy již normálně vydaným výborem Včerejší den.

Pak byl Ivan Wernisch již opravdový a povolený klasik, i když netuctový. Nějakou dobu vedl literární rubriku v Literárních novinách, pak šel raději za přáteli do antikvariátu, odkud to měl blízko do literárních kaváren v Řetězové ulici. Vydal mnoho knih, ale vždy uvážlivě. Přeložil řadu básníků, ale některé si vymyslel, když zjistil, že to tak bude lepší. Specifickou hodnotou jsou jeho tlusté výbory z děl právem i neprávem zapomenutých básníků minulosti. Sám dospěl do stavu, kdy ať napíše cokoli, má to kouzlo a vtip –⁠ nebo to v něm aspoň lze najít, pokud má k tomu člověk nadání. Povahově je mu blízká černá groteska, horor a absurdita, ale ne zcela bezvýchodná, filozoficky schopenhauerovský skepticismus a esteticky pokleslý bordelový šantán, křížený s pražskou vampyrologií.

Ivan Wernisch kdesi řekl, že když zůstane po básníkovi pět veršů, je to hodně... Pak také řekl, že nejraději jen tak sedí na verandě a sní o svých budoucích knihách... Řekl a napsal toho dost, i když je svým založením spíše mlčenlivý člověk. Jednou také řekl, že nejraději by si přečetl nějakou dobrou životopisnou knihu o medvědovi ve stylu, jak je psali, ovšem o lidech, Stefan Zweig nebo André Maurois. Někdo by ji měl napsat. A v půlce by se změnila v knihu o něm.

17. června 2022