Téměř na den dvacet let po podpisu opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS podepsaly svou opoziční smlouvu ANO s KSČM. Je mírnější obsahem a dramatičtější obsazením, jmenuje se dohoda o toleranci vlády.

I tentokrát je základem tolerance menšinové vlády v parlamentu. Před dvaceti lety se opoziční ODS zavázala, že podrží vládu při hlasování o nedůvěře, komunisté se dnes zavázali pouze k tomu, že takové hlasování nebudou iniciovat. Jak se zachovají, až ho vyvolá třeba ODS, to jim toleranční dohoda nepředepisuje.

Nad programové prohlášení vlády, jehož přípravy se komunisté nepřímo účastnili, kooperace ve sněmovně nejde. Poslanci ANO i KSČM mají v takových případech volnost v hlasování, zajímavý je závazek, že vláda nebude blokovat návrhy zákonů podávané poslanci KSČM.

Nepsanou částí opoziční smlouvy byla kantonizace polostátních firem a různých státních úřadů, do nichž obě strany dosazovaly zhruba fifty-fifty své lidi. Tuto nepsanou část má dohoda mezi předsedy Andrejem Babišem a Vojtěchem Filipem taky, byť samozřejmě díl z koláče pro komunisty bude menší, úměrný jejich sedmi procentům ve volbách. Komunisté taky budou muset dávat pozor a vymáhat, aby jim všežravec Babiš ten jejich podíl neupíral. Už dnes si KSČM může na konto připsat jmenování Lubomíra Krejzy, který je poradce Filipa, do dozorčí rady České pošty. Stejně tak při nedávné obměně dozorčí rady ČEZu byla mezi Babišem a Filipem dohoda na nominantovi komunistické strany. Měl se jím stát jeden člen auditního výboru ČEZu. Tady jim Babiš nevyšel vstříc s tím, že tu nominaci nestihl zadministrovat. Předseda komunistů Filip, který má zřejmě o spolehlivosti Babiše a váze jeho slova své pochybnosti, se urazil, udělal scénu, až musel Babiš Filipovi slíbit, že onoho muže kooptuje do dozorčí rady později.

Leitmotivem opoziční smlouvy, důvodem, proč do ní v létě 1998 obě strany šly, byla změna volebního zákona, směrem od naprosto poměrného volebního systému blíž k většinovému. Dohodnutou změnu později shodil Ústavní soud, po dvaceti letech už snad máme dost zkušeností pro tvrzení, že tento leitmotiv opoziční smlouvy byl oprávněný. Volební systém používaný v České republice prostě není pro českou politiku vhodný, často produkuje neuspořádané koalice a politické krize. Systém, v němž vítěz nedisponuje solidní většinou, vedl už k nedůstojným přetahováním poslanců, vládním krizím a celkově přispěl ke znechucení politikou, bez něhož bychom byli ušetřeni oligarchy na Úřadu vlády.

Klene se nějaký srovnatelný leitmotiv nad dnešní toleranční dohodou? Nic takového z textu nevyčteme, žádný neexistuje. Jedné straně tolerační dohody jde doslova za každou cenu o to, aby mohla vládnout, té druhé, aby s konečnou platností skončila její politická karanténa, která už se stejně příliš nedodržovala. Filipovi komunisté se za 28 let v novém režimu zabydlili tak, že už jen chtějí svůj pobyt v něm definitivně legalizovat.

Včerejší dohoda o toleranci vlády je pakt jednoho nadupaného pragmatika s vyčichlými pragmatiky. Proti ní opoziční smlouva, jejíž tvůrce mohlo popohánět přání změny volebního systému se všemi dalekosáhlými důsledky, které by to mělo, zpětně působí jako dokument idealismu.