Když si Evropa v minulých dnech připomínala sté výročí konce první světové války (11. listopadu 1918), mohla snad v bezelstném pozorovateli vzniknout iluze, že pak už zavládl spravedlivý mír, který potom vydržel až do 1. září 1939. Tímto datem, přepadením Polska, končí meziválečné období, které sice bylo plné neklidu a napětí, ale bylo to přece jen období „inter bellum“, mezi válkami, tedy období míru. 

Kniha Poražení německého historika s praxí na různých univerzitách západního světa (Harvard, Amsterdam, Dublin…) Roberta Gerwartha (nar. 1976) shrnuje, proč existuje dost důvodů představu pokojného dvacetiletí mírnit či spíš zcela přehodnotit. První světovou válku rozhodně nevystřídalo okamžité období míru. Následovalo přinejmenším dalších pět let lokálních a někde vleklých (v zhroucené ruské a osmanské říši) a velmi krvavých konfliktů, které z poválečné střední a východní Evropy a Blízkého východu stále činily, jak píše Gerwarth, „nejnásilnější místo na světě“. 

Mluvit se dá také „houellebeqovsky“ o „rozšíření bitevního pole na občanské války“. Ty měly formy „klasických“ mezistátních konfliktů (polsko-sovětská válka, řecko-turecký konflikt, rumunská invaze do Uher…) nebo typických občanských válek (mimořádně krvavá válka mezi „rudými“ a „bílými“ ve Finsku roku 1918, samozřejmě série občanských válek v Rusku a na Ukrajině, v Pobaltí) nebo tedy pokusů o revoluční převrat (dovršený v Rusku, pokusy v Maďarsku, v Německu…). Gerwarthova kniha postupně zmapuje tuto zanícenou šachovnici, která sestávala z neobyčejně turbulentního dění. Pro českého čtenáře s představou oněch let „budování státu“ je to užitečné čtení. Uvědomí si, že i „vzorný žák“ dohodových velmocí byl spíš než řešením problému jeho součástí. Právo na sebeurčení národů deklarované prezidentem Wilsonem a jeho výběrové uplatnění (Češi ano, sudetští Němci ne) otevřelo „Pandořinu skříňku“ s démony, jež už nebylo možné zahnat zpět. To platilo i pro Polsko, které získalo vedle samostatnosti třetinu nepolského obyvatelstva, stejně jako pro Jugoslávii, v níž Srbové a Chorvaté, nemluvě o Slovincích, měli každý jinou představu o tom, jaká role jim v onom nesourodém konglomerátu přísluší.  

Výsledkem „mírového uspořádání“ bylo, že do roku 1923 se podařilo v Evropě etablovat dvě radikální revoluční ideologie, bolševismus a fašismus, a že už pár let po válce se vytvořila „mnohem nebezpečnější asymetrie moci“, než jaká existovala před rokem 1914. To dává Gerwarthovi právo napsat, že „evropský řád před první válkou byl mnohem stabilnější, než si často myslíme“. Zhroucením poražených říší se uvolnila ničivá energie, která dovedla za dvacet let Evropu opět téměř k zániku. Výmluvný byl osud východních Židů, kteří se především v rakouské monarchii těšili značným zárukám a bezpečí. Jakmile tato záruka padla, stali se bezbrannými oběťmi pudové nenávisti etnik, které přece jen předtím krotil c. a k. erár. V konzervativním ocenění stabilních říší, držených trůnem a úřadem, se Gerwarth může shodnout s liberálem Timothym Snyderem, který ve svých bestsellerech Krvavé země a Černá zem poukázal na to, jak lehce se rozpoutá peklo, zhroutí-li se poslední pojistka před masovým zločinem, stát.

Vítězové a viníci 

V důsledku „pokračovacích“ válek v letech 1918 až 1923 zemřelo dalších čtyři až pět milionů lidí, víc než součet všech obětí Velké Británie, Francie a USA. O těchto brutálních válkách se mimo země, jichž se týkaly, ví poměrně málo, což má své důvody. Vedly se až na výjimky (Finsko, Pobaltí) v zemích mimo centrální kulturní a civilizované oblasti Západu, byly to války nepřehledných etnik a malých národů, jejichž jména se diplomaté na Pařížské konferenci teprve učili znát: Češi, premianti dohodových mocností, nebyli výjimkou… 

Naopak země, které se mohly z míru od roku 1918 přes všechny útrapy (španělská chřipka) těšit, byly spíše výjimečné. Platí to se vším všudy vlastně jen pro zemi jedinou, pro Francii (a Belgii), která si opravdu po podepsání míru v Compiegne mohla na dvacet let oddechnout – a za dvacet let si s ní Hitler mohl dělat, co chtěl. A pak ještě pro Velkou Británii, která ovšem čelila povstání nacionalistů v Irsku, kde válka přeměněná v občanskou trvala až do roku 1923. 

Tyto dvě vítězné evropské velmoci utrpěly za války obrovské lidské ztráty, které aspoň zčásti mohl mírnit pocit, že snad měly nějaký smysl. Měly přinést nový civilizovanější svět a vítězství demokracií nad autokraciemi, za něž byly považovány centrální mocnosti, tedy Německo a Rakousko-Uhersko, jednoznační poražení, z nichž se udělali i jednoznační viníci – a také osmanská říše. Paradoxem je, že spojencem demokracií bylo první tři roky války Rusko, nejtvrdší a rozhodně nejméně demokratický režim ze všech, který ovšem byl pořád ještě „lidský“ ve srovnání s tím, co na Rusko dopadlo po roce 1917.

K „poraženým“ však, připomíná Gerwarth, patřily i dvě země, které vyšly z války roku 1918 jako vítězné, ale vzápětí jejich hvězda pohasla nebo se dostaly do dalších krvavých konfliktů. Jde o Řecko, jehož sen o „nové Byzanci“ na úkor poraženého Turecka se v roce 1922 proměnil v ohromnou katastrofu (sugestivním líčením masakru ve Smyrně v září 1922 kniha začíná: 30 tisíc řeckých a arménských obětí během pár dní). A o Itálii, která v posledním půlroce války obětovala půl milionu synů pro vítězství, ale na Pařížské konferenci se jí nedostalo toho, co očekávala, což vedlo k široce sdílenému pocitu zrady a k vydláždění cesty pro Mussoliniho triumf v roce 1922. Hitler, který byl motivován velmi podobně, ho tehdy nedokázal ještě následovat, protože zatím nezvolil správnou taktiku. Když na ni přišel, nic ho nedokázalo zastavit. Půda byla v porážkou stále ztraumatizovaném Německu připravená. 

Válka bude pokračovat

Pařížská mírová konference a předtím Čtrnáctibodový plán prezidenta Wilsona měly být důkazem, jak civilizovaný svět umí řešit konflikty. Ve skutečnosti, dokládá Gerwarth, se poměry v mnoha částech kontinentu po roce 1918 podobaly všemu jinému než nějakému triumfu civilizace. Výsledkem poválečného uspořádání bylo, že právní stát a demokracie se naopak v meziválečném období staly slabší a ohroženější a zemí s parlamentním režimem bylo na konci třicátých let v Evropě méně než před výstřely v Sarajevu. Celé období 1919–1923 je provázeno teritoriálními válkami, revanšemi a bratrovražednými konflikty, jejichž novým rysem bylo, že se jich účastnily různé milice a poloarmádní organizace, jež si počínaly se zvláštní brutalitou. Během „regulérní“ války pořád ještě držely „monopol“ na násilí státy. Jakmile se rozpadly nebo přestaly existovat, hrozivě se rozostřila hranice mezi vojáky a civilisty, kteří se stávali obětí masakrů, jimž přece jen „slušné“ vojenské velení dokázalo čelit. Měl-li by si civilista vybrat mezi regulérní válkou dvou znepřátelených států a mezi válkou občanskou, nechť dá vždy přednost té první.       

Robert Gerwarth ve své brilantně napsané knize ukazuje, že dějinný pohled se nemůže upírat jen na vítěze, kteří pak píší dějiny podle svých not. Pro obyvatelstvo velké části Evropy, především východní, střední a jihovýchodní, rok 1918 ani 1919 mír nepřinesl, nýbrž hlavně další násilí. Tito „poražení“ nezůstali ve své porážce pasivní, frustrace z porážky a prožitek chaosu vedly k dalším nepokojům, revolucím, násilí a vůli po odplatě. Konec války přinesl rozpad impérií, ale v žádném případě nepřinesl stabilitu. Nástupnické státy habsburské, hohenzellornské, romanovské a osmanské říše nevyřešily problémy, se kterými se potýkala jejich původní impéria. I když nové státy chtěly být národními, staly se naopak multikulturními. Konečně nalézt „sebeurčení“, to byl také raison d’etre jejich vzniku, a přitom to byly zmenšené kopie multietnické říše. Platí to hlavně pro Polsko, Jugoslávii a Československo. Jak výstižně píše Gerwarth: „Hlavní rozdíl mezi nimi a jejich habsburskými předchůdci nespočíval v etnické čistotě, po které toužili, ale pouze v územní rozloze a obrácené etnické hierarchii.“ To platí, i když to Češi neradi slyší, i pro Československo. Pro globální publikum píšící Gerwarth nemusí brát příliš ohledy, takže pro něho je zrod ČSR především plodem britské a francouzské averze vůči Habsburkům, kteří údajně, jak chtěli věřit a jak jim to sugestivně podával i T. G. Masaryk, drží neněmecká a nemaďarská etnika ve „vězení národů“. Právo na sebeurčení, deklarované prezidentem Wilsonem, bylo poskytnuto jen spojencům a odmítnuto především Němcům a Maďarům, se kterými bylo nakládáno jako s bezprávnými poraženými. Těžko se pak divit, že myšlenka na revanš ovládala všechny poražené, když navíc nebyli o oprávněnosti a fakticitě své porážky („dýka do zad“) vůbec přesvědčeni. Takže když o dvacet později válka začala nanovo, mohli mnozí z nich věřit, že pokračují ve válce, která si dala dvě dekády pauzu.

Robert Gerwarth: Poražení. Z anglického originálu vydaného roku 2016 Penguin Random House přeložil Ludvík Gréc. Paseka, 432 stran.