Mezi Spojenými státy a Tureckem hoří spor o zadrženého amerického občana a křesťanského pastora Andrewa Brunsona, kterého Turecko obviňuje ze „špionáže a vazeb na teroristy“. Donald Trump se nerozpakoval Turky vytrestat a uvalil vyšší cla na dovoz turecké oceli a hliníku, což byl pro zemi citelný úder a spouštěč aktuální měnové krize. K té však mělo Turecko nakročeno ještě předtím, než se americký prezident chopil svého Twitteru. Jeho turecký protějšek Recep Tayyip Erdoğan se ale nemíní vzdát snadno. Se silným mandátem z červnových voleb a paralyzovanou opozicí mluví o spiknutí proti Turecku a vyhrožuje příklonem k Rusku a Číně. S politologem a odborníkem na bezpečnostní a konfliktní studia Emilem Aslanem jsme debatovali o tom, kam až může zajít.

Jakýmsi startérem té aktuální krize je případ amerického pastora Andrewa Brunsona. Sankce ale Turecko zasáhly v době, kdy už mělo problémy. Jaké jsou hlubší příčiny?

Předně nejsem ekonom, takže mohu říct, co jsem na toto téma četl. Turecko mělo nízké úrokové sazby při šestnáctiprocentní inflaci. Díky tomu si velké množství lidí mohlo půjčovat a stavět. Na druhé straně tam byl velký vnější a vnitřní deficit. Erdoğan zasahoval do práce centrální banky, začal se plést do věcí, po kterých mu nic není. Řada faktorů působila na tu velmi zranitelnou situaci turecké ekonomiky, případ pastora Brunsona byl určitým spouštěcím mechanismem, který to dostal do oběhu, k podobným situacím nicméně docházelo už předtím. Měna devalvuje už zhruba rok, teď došlo k největšímu jednorázovému propadu, ale ten negativní trend je dlouhodobý.

Před měsícem Erdoğan jmenoval ministrem financí svého zetě Berata Albayraka. To je chování více typické pro africké diktatury nebo méně civilizované arabské státy než pro Turecko, které je stále vnímáno jako výhybka na Západ. Co k tomu Erdoğana vede?

Chce mít věci pod bezprostřední kontrolou. V Turecku dnes už prakticky nefunguje systém brzd a protivah, jeho pozice tedy není institucionálně otřesitelná. V důsledku toho patrně také trochu ztrácí soudnost, protože v té komplikované situaci turecké ekonomiky svěřil tuto funkci člověku, který na to nemá žádnou kvalifikaci, je pouze loajální jako člen rodiny. Zdá se, že je stále více paranoidní.

V reakci na krizi obvinil Spojené státy z pokusu o hospodářský puč a teatrálním způsobem jim pohrozil. Cítí se ohrožen, že by Turci mohli začít vinit jeho?

Z Erdoğanovy strany jde o racionální chování, býval to pragmatik. Vládne dlouho, takže má jen dvě možnosti: buď může vzít vinu na sebe a přiznat, že v posledních letech dělá ekonomickou politiku špatně, nebo to svést na vnější nepřátele a mobilizovat tím svou podporu včetně lidí, kteří ho nemají příliš v lásce, ale postaví se za něj, pokud se pasuje na obránce Turecka před nepřátelskými vlivy.

Erdoganův režim budoval svoji popularitu na tom, že poprvé přinesl obyčejným Turkům ekonomickou prosperitu. Může si to ještě nějak prohrát sám?

Podle mého názoru může. Teď už je sám sobě největším ohrožením. A mnoho Turků volilo Erdoğana i přesto, že nepocházeli z venkovských, konzervativních a náboženských kruhů, ale byli to lidé, kteří se dívali na Erdoğana jako na politika, který po desetiletích rozvratu stabilizoval zemi politicky i ekonomicky. Říkali, dobře, nějaké autoritářské tendence tam jsou, stejně jako ty náboženské důrazy, my nechceme, aby se kemalismus stal minulostí, ale podívejte se, co bylo před Erdoğanem v 90. letech. Zaslouží si náš hlas za to, jak dokázal Turecko pozvednout. Pokud se bude situace zhoršovat a on nebude schopen přesvědčit dostatečný počet lidí, že se všichni proti Turecku spolčili, protože jim vadí jeho rostoucí význam na mezinárodní scéně, bude to pro něj představovat reálné nebezpečí. Je zajímavé sledovat paralely mezi Tureckem a Ruskem, mezi Erdoğanovou a Putinovou rétorikou. Při problémech se objevuje apel na národní hrdost, soudržnost. Tváří v tvář nepřátelům musíme něco obětovat z našeho komfortu.

„Ať si mají svoje dolary – my máme Alláha,“ pronesl k davu svých příznivců ve městě Güneysu. Není to naopak návrat k idealismu jeho mládí, kdy byl islamistou?

Původně určitě idealistou byl, nábožensko-ideologickou rovinu politiky hodně prožíval, ale myslím, že v posledních letech se to v něm zlomilo a dnes, když se mu to hodí, tak je nacionalista, pak zas mobilizuje úplně jiné segmenty turecké společnosti… Stal se z něho technolog moci.

Liberálové někdy podléhají stereotypizaci voličů vládnoucích konzervativců. Zdůrazňují, že jsou nevzdělaní, venkované, senioři a podobně. Při pohledu na čísla je ale zřejmé, že ty strany jsou nejpopulárnější ve všech sociodemografických stratách. Jak je to v případě Erdoğanovy AKP?

Erdoğan má tradičně silnou podporu ve venkovských a konzervativnějších oblastech, s výjimkou některých jihovýchodních regionů s kurdskou menšinou, na druhou stranu se těší poměrně velké podpoře buržoazie, maloobchodníků, střední třídy. To jsou všechno lidé, kteří za jeho vlád začali bohatnout a podporují ho i v Istanbulu a jiných velkoměstech, což se ovšem často překrývá s tím, že jejich rodiny se přistěhovaly z Anatolie. Nemusí být vůbec chudí, naopak bývají mnohdy zámožnější, ale nadále udržují onen anatolský ráz a cítí se v prostředí velkoměsta nekomfortně. Pro ně je Erdoğan skutečně člověk, který vrací Turecko k těm opravdovým hodnotám, nábožensko-konzervativním.

Co by pro Evropu znamenal hospodářský kolaps Turecka a následné politické zemětřesení? Ze zkušenosti arabského jara vyplynulo, že horší než hnusný režim je to, co přijde po něm.

Španělské, ale i jiné evropské banky mají významné podíly v tureckém finančním sektoru, turecké ekonomice se svého času dost dařilo, takže to byla dobrá cesta, jak investovat peníze, i pro lidi ze Západu. Pokud by to přineslo politické implikace, tak to bude velmi špatné, protože Turecko je důležité ze strategického hlediska; má přístup ke Středozemnímu moři, k Černému moři, ke Kavkazu, k Balkánu, je to křižovatka, spojnice mezi Evropou a Asií, a také osmdesátimilionový stát. Destabilizace Turecka by neprospěla nikomu. Problémem je stále méně předvídatelný Erdoğan.

Je to jenom hra, nebo prošel osobnostní proměnou?

On se dlouhá léta jevil jako pragmatik. Samozřejmě občas pustil z úst něco, nad čím na Západě kroutili hlavou, ale vědělo se, co je zač, kde jsou jeho hranice, byl čitelný. Poslední dobou je takový nevyzpytatelný, některé jeho kroky jsou neadekvátní a lidé z jeho okolí naznačují, že přestává být úplně soudný. Podle všeho prodělal rakovinu, přežil pokus o puč a získal neomezenou moc. To u něho mohlo vyvolat pocit, že každé jeho rozhodnutí je správné. Systém brzd a protivah přestal fungovat nejenom na té institucionální úrovni, kdy došlo k potlačení armády, ale nefunguje ani v personální rovině, není tam nikdo, kdo by ho jakýmkoli způsobem korigoval.

Politická opozice je natolik marginalizovaná, než aby mohla aktuální krizi využít?

Poslední volby představovaly předěl, protože tam byli dva docela charismatičtí vůdci a vypadalo to, že by mohlo být i druhé kolo prezidentských voleb, což by byla velká vzpruha pro opozičně laděnou část společnosti. Spousta lidí čekala, že to bude vítězství s odřenýma ušima. Otázkou je, proč to bylo tak snadné, jestli tam nedocházelo k nějaké „optimalizaci“ volebního procesu. Média měl naprosto pod palcem. Erdoğan je jinak velmi dobrý v polarizaci společnosti. Má základnu skalních příznivců, a jak je turecká společnost rozdělená, tak když řeknete něco kontroverzního, polovina lidí se zatvrdí proti vám, ale druhá polovina si řekne: Vlastně ano, má pravdu. A řekne to na rovinu. Umí si s tím hrát. Pokud by se problémy prohlubovaly, nevzdá se snadno a část společnosti ho podpoří.

Momentálně hrozí příklonem ke „skutečným přátelům Turecka“, což je podle něho Rusko, Čína a Írán. Do jaké míry je reálné, že budou za těmito slovy následovat činy?

Především by to pro Turecko bylo nevýhodné, protože má podstatně víc sporných bodů s Ruskem. Rusko je vojensky silnější, má jaderné zbraně, asertivní vnější politiku. Turecko proto vždy muselo vycházet z toho, že není schopné samo ustát ruskou vojensko-politickou superioritu. Kdyby Erdoğan rozhodl o vystoupení z NATO, bude muset čelit Rusku, aniž by mu Západ kryl záda. Další věc je Írán jako historický rival, íránský jaderný program před deseti lety představoval pro Turecko obrovskou hrozbu. Ale jak už jsem řekl, Erdoğan začíná být neřízenou střelou, je tedy možné, že za pár let ho faktický stav věci bude zajímat ještě méně, a pak by to mohlo být v sázce.

Není jen schopný vyděrač? Evropa si to s ním zažila také, když se vlastní vinou dostala do úzkých s migranty. Navzdory nepoměru sil se mu dařilo vyvíjet poměrně nepříjemný tlak.

Může vytvářet diskomfort pro NATO tím, že například přistoupí na protileteckou obranu, která nebude podle standardů Aliance, která se bude opírat o ruské systémy, může stupňovat napětí. Ale odchod z NATO by byl skutečnou bombou a byl by to naprosto neracionální krok. Snad by se to mohlo stát, pokud by na severu Iráku vznikl kurdský stát, který by se opíral o Spojené státy. Tím by mohlo vzniknout souvislé pásmo pod kurdskou kontrolou zasahující na turecké území a Turci by tak de facto přišli o hranici s Blízkým východem. Což je zatím velmi nepravděpodobné.

Donald Trump zvýšením cel na dovoz oceli a hliníku sáhl ke své oblíbené taktice obchodní války. Zdá se, že to funguje lépe než protestní nóty.

Trump jde do eskalace, což může mít různé implikace. Turky to zasáhlo na zranitelném místě, hypoteticky by mohli Američany zasáhnout v jiném segmentu, kde jsou zranitelnější oni (Turecko jako odpověď zdvojnásobilo cla na dovoz některého amerického zboží, včetně osobních aut, alkoholu či tabáku – pozn. red.), ale mezi Spojenými státy a slabšími zeměmi je asymetrie sil do té míry, že se takové manipulační pole těžko hledá. V bezpečnostní oblasti by Turci nekompromisním postupem a otevřenou rebelií víc ztratili, než získali. Teď si aktuálně odřízli cestu do Manbidže, kam je Američané na rozdíl od Afrínu nepustili a tím spíš je tam nepustí dnes. Je otázkou, jestli s tím Erdoğan tak trochu dopředu počítal, nebo jestli to byl z jeho strany špatný kalkul. Turci chtějí znemožnit Kurdům propojit kantony s kurdskou většinou, to je logika turecké politiky v Sýrii už několik let a byl to i důvod, proč podporovali džihádistické skupiny. Chtěli mít slovo v postasadovském uspořádání země.