Byly volby. Na sítích tudíž řádil povolební diskurz. V mé bublině v něm velmi silně rezonovala „pirátská otázka“. A není divu, České pirátské straně se v těchto volbách stalo něco krajně neobvyklého, dalo by se říct, že mají za sebou velmi zajímavou zkušenost. Jde o ten typ zkušenosti, kdy utěšitelé připomínají známou maximu Co tě nezabije, to tě posílí, opomíjejíce, že co člověka nezabije, ho může nejenom posílit, ale i skoro zabít, nadosmrti postihnout, otrávit a podobně, snadno pochopitelné je přání toho, kdo by – při vědomí toho, co takové posíleníčko obnáší – raději volil neposílenost. Na sociálních sítích pak bylo možné takřka v přímém přenosu sledovat, jak Piráti a jejich stoupenci tuto zkušenost zpracovávají, vyrovnávají se s ní.

Napomoci tomu zjevně měl virální obrázek, který jaksi shrnoval převládající vysvětlení toho, co pirátskou stranu postihlo. Klidný spánek dvou do peřin zachumlaných dětí – koalice Spolu a strany STAN – v něm střeží trpící muž v maskáčích s kristovsky rozpřaženýma rukama, vlastním tělem vykrývá zákeřné střely, jež by jinak spící drobotinu mohly ohrozit, sám je ale zraňován a hoří. Ten obětující se voják symbolizuje pirátskou stranu, protože vzal na sebe, přitáhl k sobě smrtící nepřátelskou palbu, obětoval se, aby zbytek demokratické opozice mohl slavit vítězství. Je to, řekněme, psychologicky pochopitelná interpretace. Z příběhu porážky (lhostejno, zda zasloužené, nebo ne) udělat příběh velkého hrdinství, schopnosti obětovat vše, rozhodnout tak o vítězství. Troufám si ale tvrdit, že to z dlouhodobější perspektivy pro tuzemské Piráty není interpretace zrovna vhodná – ne že by mi do toho něco bylo. Brání totiž té partaji vytěžit z neúspěchu to málo, co je v takové situaci možné – tedy, ehm, poučení.

Hrdina nepotřebuje sebereflexi, udělal všechno dobře, dokonce tak dobře, až nepřežil. Obyčejný poražený se spíš ptá, co to vlastně udělal špatně, a v některých případech se dokonce snaží to špatné už příště neopakovat. Ta hrdinská sebeinterpretace jistě pomůže Pirátům smířit se porážkou, která jistě byla krutá a asi i nespravedlivá, přinejmenším proto, že velikost jejich poslaneckého klubu neodpovídá míře podpory té strany ve veřejnosti. Zároveň ale legenda o pirátské oběti představuje sebevědomé vykročení k porážce i v těch příštích volbách.

Sympatie v těžké situaci Pirátům vyjadřovali i lidé, kteří stojí mimo tu stranu. Velmi exaltovaným a všeobecně výrazným i výmluvným způsobem tak učinila někdejší místopředsedkyně a poslankyně Zelených Kateřina Bursíková Jacques. Napsala na Twitter: „V noci ze soboty na neděli jsem měla sen. Přišel ke mně Ivan Bartoš a tiše plakal. Objala jsem ho a říkám: Přesně vím, co cítíš. Všechno jsi odmakal, jiné vytáhl na laně nahoru, pracoval na 100 procent a stal se černou na terči pro neskutečné darebáky. Říkal jsi nepopulární věci a snažil se být pravdivý. Pálili do tebe tak dlouho, až tě sundali… a vlastní lidé, včetně těch, cos je dostal výš, než na co kdy mohli jen pomyslet, do tebe střílí i na té zemi… Svět se ti obrátil vzhůru nohama. Ten pocit dobře znám. (...)“ Při čtení toho statusu mnou lomcovala bledá závist. Jeden by se v takovém srovnání za ty svoje sny, z nichž si navíc většinou pamatuje jen několik fragmentů, skoro styděl. Jak je to dlouho, co se mi zdálo něco využitelného bez větších úprav jako politický komentář? Je to hodně dlouho, přesněji celá věčnost. A taky jsem se musel zastydět, jsa konfrontován se suverénní elokvencí, s níž se paní Kateřina ve svých snech vyjadřuje. To já mám ve svých snech často problém říct tu nejjednodušší větu typu „Nech mě být!“. Většinou nasucho otvírám pusu a pak něco neartikulovaně zařvu. Žádné „Pálili do tebe tak dlouho, až tě sundali“. Narazit ve snu na tiše plačícího Ivana Bartoše, tak vůbec nevím, co si počít. Aspoň v něčem měl předseda Pirátů štěstí. Namísto do mého snu vstoupil do snu Kateřiny Bursíkové Jacques, mistryně světa v empatii. Jistě mu tam bylo skvěle a těší ho to ještě dnes.