Od středy se večer v osm zavírají obchody a současně platí zákaz vycházení mezi 21. hodinou a pátou hodinou ranní. Něco takového zažily české země naposledy za II. heydrichiády v létě 1942, i tehdy byla pro zákaz vycházení stanovena devátá hodina večerní. Proti výtce z laciného přirovnávání Romana Prymuly s K. H. Frankem má autor přichystaný argument, že tu jen hledá smysl takového opatření.

V roce 1942 nepostrádal zákaz vycházení z hlediska moci logiku – Němci jako diví pátrali po atentátnících, masivně prováděli domovní prohlídky, a proto se jim hodilo mít situaci večer a v noci pod kontrolou. Zákaz vycházení zvyšoval dramatičnost situace, nacisté směli doufat, že hru nervů někdo z odboje nevydrží a promluví.

Jaký je smysl zákazu vycházení při souboji s nákazou covidu-19, na žádný první ani druhý pohled zřejmé není. Podle dva týdny starých údajů ÚZIS se nejvíc lidí v případech, kdy bylo možno určit místo nákazy, infikovalo v práci (třetina) a v rodině (23 procent). Až třetí, se 14 procenty, se umístily jakési „běžné aktivity bez upřesnění“, kam by se zřejmě setkání s nečleny domácnosti za tmy mohlo vejít.

Chození do práce zatím Babišova vláda nezakázala, místo tvrdého zákazu se spokojuje s měkkým doporučením. A zakázat lidem život v rodinném kruhu ji snad nenapadlo (ačkoliv u ministra Hamáčka těžko říct). I kdybychom oněch 14 procent přenosů při „běžné aktivitě bez upřesnění“ kompletně přisoudili setkávání známých po deváté večer, za dnes platných podmínek by ten zákaz stejně nedával smysl. Po uzavření kin, divadel, posiloven a restaurací lidi večer netáhne ven téměř nic. Takže i když budeme velkorysí v odhadu, policejní hodina by přenos koronaviru snížila o jednotky procent, a to o velmi nízké jednotky procent.

Vzhledem k tomu, že známí se mohou setkat hned odpoledne po návratu z práce, by vláda logicky měla dospět i k zákazu vycházení po návratu z práce. A protože pracovní doba už není jako za socialismu do dvou, budou zřejmě jednotliví občané s sebou nosit potvrzení o pracovní době s podpisem nadřízeného. Něco tak dystopického při dnešní nepravidelné pracovní době a v pořád ještě svobodném zřízení samozřejmě není proveditelné, ale tímto směrem je po včerejším zákazu vycházení prostě nakročeno.

A poněvadž naše vláda ignoruje švédskou cestu (Švédové, kteří se rozhodli projít infekcí bez větších restrikcí, jsou úspěšní v tom ohledu, že druhá vlna se jim na rozdíl od většiny Evropy buď vyhýbá, nebo se aspoň hodně zpozdila), nezbývá jí než takzvaně „něco dělat“. Zakázat noční vycházení je výrazem potřeby být vidět při práci a pojistit si, aby každodenní hlášení o počtu mrtvých nezastihla vládu jakoby nečinnou. Kolik od čísla hlášených obětí covidu máme odečíst, protože odečtené oběti „patří“ ve skutečnosti nějaké jiné nemoci, jestli opět 60 procent, jak odhadoval ředitel ÚZIS Ladislav Dušek v květnu, teď nikdo neřeší.

Ačkoliv noční zákaz vycházení ani zdaleka nezpůsobí takové společenské škody jako neodpustitelné zavření škol, pochází ze stejné líhně akcionismu. Na akcionismu se rychle vypěstuje závislost, mediální cyklus takovou vládu nutí neustále a bez racionální úvahy někde něco zpřísňovat a už se nezabývat tím, jestli to či ono zpřísnění přineslo kromě škod i užitek v boji s infekcí.

Zákaz vycházení po deváté a stejně nesmyslný zákaz prodeje po osmé večer může být i etapa na cestě k absolutnímu lockdownu. Opoziční politici by jím asi byli překvapeni stejně, jako byli překvapeni zavřením prvního stupně základních škol brzy poté, co lid vyzvali k disciplíně. Každému trochu svébytnému parlamentu by Prymulova policejní hodina stačila k tomu, aby vládě neprodloužil nouzový stav. Třeba s odůvodněním, že akcionistům takové mimořádné pomůcky do ruky nepatří.