Co způsobila novela zákona o Institutu národní paměti

Polsko-izraelská válka o slova

Co způsobila novela zákona o Institutu národní paměti
Polsko-izraelská válka o slova

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Po pádu totalitního režimu v Československu se rozhořel spor tak nicotný, že se nad ním člověk dnes jen pousměje. Slovenští nacionalisté se tehdy dožadovali spojovníku v názvu republiky. V pozadí ale stál zápas o osud federace, který trval už od dob vzniku samostatného státu Čechů a Slováků. A tak se spor od pravopisné lapálie přenesl k dohadům, kdo je komu co dlužen, kdo koho drancuje a zotročuje. Hlavně slovenští politici se řídili heslem Čím tvrdší slova, tím víc hlasů ve volbách. Válka mezi Polskem a Izraelem o zákon, který by v praxi zakázal používat pojem „polské koncentrační tábory“ pod hrozbou tříletého vězení, je podobným případem nicotného sporu, v jehož pozadí jsou jak nezacelené rány, tak politické ambice.

Ničivý paskvil

Novela zákona o Institutu národní paměti, článek 55, a): „Kdo veřejně a navzdory faktům připisuje polskému národu nebo polskému státu odpovědnost nebo spoluodpovědnost za nacistické zločiny spáchané třetí říší (...) nebo jinak vážně snižuje odpovědnost skutečných pachatelů těchto zločinů, podléhá pokutě nebo trestu odnětí svobody až do výše 3 let.“ Pak už novela pokračuje změnou ustanovení o vojenských pohřebištích. Za nejčastější prohřešek proti faktům se obecně pokládá užití spojení „polské koncentrační tábory“, jež se čas od času objevuje v zahraničních médiích. Polské ministerstvo zahraničí od roku 2004 upozorňuje ambasády i konkrétní média na pochybení. V roce 2014 poslalo 151 takových upozornění, o rok později už jich bylo přes 300 a mezi lety 2008 a 2015 celkem 913, z toho 105 případů ve Velké Británii, 17 případů na Slovensku a 14 v Německu.

Novináři v anglofonních zemích mají často místo mozku Google, v Německu jsou dezinterpretace tohoto typu vysloveně nechutné. Má ale zákon postihovat hloupost? Nebo nešťastné vyjádření geografické polohy? Jak se to bude v praxi využívat? Součástí zákona je i podivuhodná poznámka, že se nikterak nedotkne vědecké a umělecké činnosti – znamená to, že bude v rámci vědecké a umělecké činnost možné Poláky obviňovat z holokaustu? To nikdo nedokáže říct. Zákon je ve svých formulacích natolik vágní, že jej nedokázali hájit ani členové vládní delegace pro dialog s izraelskou stranou, například historik Grzegorz Berendt. Také on je přesvědčen, že konflikt nikdy nemusel začít. Stačilo lepší načasování – zákon v Sejmu ležel bez povšimnutí od začátku roku 2016. Začalo se o něm diskutovat v době, kdy televizní stanice TVN zveřejnila reportáž o polských neonacistech. Několik desítek neonacistů na záběrech oslavovalo Hitlerovy narozeniny, ale protože Polsko pro svou pohnutou historii není na takové projevy zvyklé, vzbudila reportáž mimořádnou pozornost v domácích, potažmo i zahraničních médiích. Je přitom evidentní, že jiné země mají domácí neonacistickou scénu větší než Polsko, kde je podpora hitlerovského nacismu více případem pro psychiatra než pro prokuraturu.

Jako naschvál se zákon trefil i do období, kdy je Izrael ve víru volební kampaně, premiér Benjamin Netanjahu má na krku korupční skandál a opozice větří šanci na převzetí moci. Izraelští politici se začali předvádět, kdo Polsku odpoví s větší razancí. Opoziční politik Ja’ir Lapid například tvrdil, že jeho babička byla v Polsku zavražděna Poláky. Záhy se však ukázalo, že Lapidovi předci žili na území Maďarska a Rumunska a s Polskem neměli nic společného. Nařčený ze lži Lapid na stránkách Times of Israel obvinil Polsko pro změnu ze smrti své prababičky. Ta žila v Srbsku, odkud byla transportována do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. A co s tím polským podílem na její smrti? „Proč musela před svou smrtí absolvovat tak dlouhou cestu? Proč byla většina táborů na území Polska? Protože Němci věděli, že přinejmenším někteří z místních budou spolupracovat.“ Lapidova obvinění byla natolik absurdní – stále opakoval mantru, že „tábory smrti byly polské“, na což velmi důrazně zareagovala polská ambasáda v Izraeli –, že se proti němu spojila i jindy rozpolcená polská média. Levicový Natemat.pl, který jinak nešetří kritikou současné vlády, označil Lapida za lháře. Lapid též tvrdě napadl svého politického konkurenta, premiéra Netanjahua, že se s Poláky snaží dosáhnout smíru, namísto aby je přinutil „zákon pohřbít do země, polské země nasáklé židovskou krví“.

Osvětim byla osvobozena Rudou armádou 27. ledna 1945. Toto výročí je rok co rok připomínáno. Také letos. - Foto: Reuters

Některé židovské organizace v USA aféru rozdmýchávaly prostřednictvím lidí s chabou znalostí historie nebo osobní zaujatostí vůči Polsku. Jedním z počinů, nad nimiž rozum zůstává stát, je video americké nadace Ruderman Family Foundation. Ta se zaměřuje na začleňování handicapovaných do společnosti a upevňování relací mezi Izraelem a americkou židovskou komunitou. Ve videu zveřejněném 21. února 2018 několik lidí různého věku nejprve emotivně opakuje, že „za to půjde do vězení“, a pak všichni sborově spustí: „Polský holokaust.“ Video dále „jménem šesti milionů Židů“ obviňuje Polsko z jejich smrti. V celém videu nezazní jediná zmínka o nacistickém Německu. Video bylo odsouzeno Sdružením židovských obcí v Polsku, ambasádou Izraele, vrchním polským rabínem Michaelem Schudrichem nebo Fórem polských Židů. Po několika dnech zmizelo. Antipolský amok se snažil mírnit i památník obětí a hrdinů holokaustu Jad vašem. V prohlášení kritizujícím novelu zákona píše, že „výraz polské koncentrační tábory je historickou dezinterpretací“. Neschvaluje nicméně zákon, jenž z důvodu vágních formulací může postihovat i historiky bádající o příkořích, jichž se dopouštěli Poláci na Židech.

Národ hrdinů a obětí

Tam je zakopán pes problému s „historickou politikou“ polské vlády. Ta má mnoho chvályhodných podob, pokud jde o vzdávání úcty hrdinům a obětem. Na tomto poli vykonalo Právo a spravedlnost skutečně hodně, počínaje zvyšováním penzí válečným hrdinům a současně jejich snižováním bývalým příslušníkům komunistických složek přes státní pohřby pro vojáky či příslušníky ozbrojeného odboje proti komunistům po větší důraz na polské dějiny 20. století ve školách. Zatímco mnozí mladí Češi nevědí, co se stalo v únoru 1948, mladí Poláci nosí trika se zavražděnými odbojáři. Dvě základní složky historické politiky tvoří heroismus a tragičnost. Je tu i všudypřítomná snaha připsat obětem nějaký heroický atribut, udělat z nich bojovníky. Nestačí, že se jim něco zlého stalo. Příkladem může být poznaňský chlapec Roman Strzałkowski, v nedožitých třinácti letech nejmladší oběť poznaňského povstání, prvního masového protestu polských obyvatel proti komunistické vládě v červnu 1956. Roman zemřel podle všeho při náhodné střelbě, existují však přinejmenším dvě další verze jeho smrti, víc odpovídající mučednické hagiografii. Podle jedné z nich byl zastřelen, když zvedal ze země polskou vlajku, podle druhé, když nesl transparent „Chceme náboženství ve školách“. V této atmosféře není jednoduché vypořádat se s temnějšími stránkami a postavami národní historie.

Tisíciletí intimní blízkosti mezi Poláky a Židy přineslo samozřejmě nejen příběhy o hrdinství a sebeobětování za odlišné bližní, ale také ty o zbabělosti a zášti. Je dobré porozumět příčinám těchto zvlčilostí, ty však nikdy nesmí zavdat příčinu k jejich ospravedlňování či zamlčování. Někteří Poláci se dopouštěli zločinů na Židech před válkou, za války i po ní, a to nesmí být tématem non grata. „V Polsku, kde jak náš jazyk, tak vzhled a oblečení jsou jiné než gójů, je naše vyhnanství mnohem méně hořké než jinde, kde se od gójů přestáváme lišit,“ pochvaloval si poměry v Polsku 18. století slavný chasidský rabín Pinchas z Korce. Až do druhé světové války si Židé na polském území zachovávali svébytnou kulturu a jazyk a plná asimilace se týkala pouze bohatých městských vrstev. Většina polských Židů žila v uzavřených komunitách, zatímco v českých zemích asimilační snahy nabíraly na obrátkách. To, co v očích rabína Pinchase znamenalo přednost, mělo samozřejmě i svou odvrácenou stránku. Židé zůstávali nesourodým elementem ve společnosti, což zejména na venkově vedlo k pěnící nevraživosti, z níž se v dobách zhroucení společenského řádu, jaké představovala válka a období po válce, stávala tikající bomba. Pak už stačilo jen najít záminku, třeba smyšlenou, a škrtnout sirkou – v případě pogromu v Kielcích to byl údajný únos polského chlapce, místními připisovaný Židům – a nebylo daleko od strašlivé události, jakou protižidovský pogrom po válce, jež židovskou komunitu prakticky zdecimovala, bezesporu je.

Vyrovnat se s tím

O polském podílu na holokaustu neboli šoa, tedy na systematickém vyvražďování Židů nacisty za druhé světové války, nemá smysl hovořit; polský národ se na něm nepodílel, bez ohledu na to, že někteří Poláci Židy udávali nebo jim jinak škodili. Polská exilová vláda v Londýně i polská odbojová síť v podzemí takové skutky trestala smrtí. Tak byl potrestán například četník Włodzimierz Leś, jenž udal katolickou rodinu Ulmových za ukrývání osmi Židů. Židé i celá rodina Ulmových se sedmi malými dětmi byli v důsledku toho popraveni. Leś byl zastřelen z rozsudku polského podzemí v září 1944. Je také neoddiskutovatelné, že Poláci Židům pomáhali. Z rozhodnutí polské exilové vlády vznikla v Polsku organizace Żegota – Rada pro pomoc Židům, jediná organizace svého typu v Evropě. Nikde jinde vlády nic podobného neudělaly. Jejím úkolem bylo pomáhat Židům, hledat pro ně bezpečné útočiště a vydávat falešné dokumenty. V Żegotě se spojovaly všechny proudy odboje, od socialistů až po antijudaistické katolíky. Předchůdcem této organizace byla Provizorní rada pro pomoc Židům, kterou zřídila katolická spisovatelka Zofia Kossaková. Byla antijudaisticky orientována, přesto má titul spravedlivé mezi národy. Jako téměř sedm tisíc Poláků. Poláci jsou nejpočetnější skupinou s tímto oceněním.

Od roku 1942 nacisté v Osvětimi hromadně vraždili nejen Židy, ale i příslušníky dalších evropských národů. - Foto: archiv

Ale má smysl hovořit o polském antisemitismu, který v některých případech vedl k násilným akcím proti Židům, k jejich okrádání a démonizaci. Nakonec diskuse, již rozvířila novela zákona o Institutu národní paměti, také brzy začala nabírat antisemitské kontury. Polský internet zaplnily výčty komunistických soudců židovského původu, kteří „vraždili polské patrioty po válce“. Přidávaly se sprosté útoky na židovský národ. Staří démoni ožili. Že jsou stále součástí národního podvědomí, s tím se Polsko musí vypořádat. Zákony proti svobodě šířit polopravdy, jakkoli asi dobře myšlenými, to nepůjde. Ano, na druhé straně to člověka také naplňovalo marností. Například když se psalo o „Polácích horších než nacisti“ a „polských vyhlazovacích táborech“. Poláci se právem mohli cítit dotčeni, že o jejich obětech za války tady nezaznívá ani slovo.

Naomi Litvinová, „autorka tří knih, lidskoprávní aktivistka a sionistka“, se na Twitteru ptala Poláků, jestli někdo z nich mluvil s přeživším koncentračního tábora. „Polovina naší rodiny byla v německém koncentračním táboře!“ zněla odpověď. „Poláci v koncentračním táboře?“ podivila se. Krok k vzájemnému pojednání udělali v Krakově prezident Duda a rabín Schudrich. Prezident přicestoval s manželkou Agatou, společně navštívili místní centrum židovské kultury a židovskou školku. První dáma je sama židovského původu. „Jsem moc rád, že se židovská kultura vrací do Krakova,“ řekl Duda. A rabín Schudrich vzkázal: „Není tu místo pro antisemitismus, ale ani pro antipolonismus.“

10. března 2018