Česká fotbalová reprezentace se na letošní mistrovství světa neprobojovala. Asi je to tak dobře, sebevědomí místních fanoušků by jistě neprospělo, kdyby se důvod jejich několikaletého trápení promenoval na obrazovkách před zraky globálního publika. Někdy je lepší zůstat si s tím svým průšvihem hezky sám, tiše si ho hýčkat a před zbytkem světa předstírat, že vlastně ani neexistuje. Namísto sledování toho, jak se výkvět současného českého fotbalu snaží probít obranou soupeře na trávníku v nějakém ruském městě, si může „sledovačky“ zápasů na aktuálním mistrovství prokládat reminiscencemi na lepší časy – alespoň z hlediska zdejší kopané. Utvrzovat se v tom, že je možné, aby český (československý) tým byl na kvalitativně stejné úrovni jako ty nejlepší na světě. Střetnout se s jedním z nich a porazit ho ne v ubíjející „taktické bitvě“, ale v rytmu uragánu (narážím na pověstný zápas s Nizozemskem na Euru). Nostalgicky se potěšit tím, že zdejší kopaná vytvořila i jeden ze vskutku ikonických momentů fotbalové historie – Panenkovu penaltu „dloubákem“ doprostřed branky v závěru rozstřelu ve finále mistrovství Evropy proti Německu v roce 1976. Fintu, kterou od té doby zopakovali někteří další velcí hráči, také ve velmi vypjatých momentech vrcholných soutěží (například relativně nedávno Alexis Sánchez ve finále Copa America 2015).

Penalty jsou jenom málokdy krásné, na to je při nich kopající hráč v příliš velké výhodě proti brankáři, který nemá moc velkou šanci, když to „exekutor“ zvládne. Co na nich bývá strhující, je to neviditelné – tlak okamžiku, vědomí, že je v moci jedince to všechno rozhodnout, pokud to zrovna nezvrtá nebo nebude mít velkou smůlu, což samozřejmě exponenciálně zvyšuje pravděpodobnost obojího. Na brankáře, který penaltu nechytí, se nikdo moc zlobit nebude, oproti tomu neúspěšný střelec ledacos schytá – nejčastěji útěšná slova, jež ale mluvčí z posledních sil drtí mezi zuby. Ten Panenkův pověstný kop působil dojmem, že se odehrál někde na tréninku, kde si pánové po práci ještě trochu „zasrandujou“. Fórek, možná dokonce trochu arogantní vůči německému brankáři Maierovi. Mrštnému gólmanovi se říkalo Kočka, Panenka se spolehl na to, že skočí na jednu nebo druhou stranu, poslal tedy pomalý dloubáček doprostřed branky. Vypadá to strašně chytře a mazácky, když se to povede. A chytré to nepochybně je. Antonín Panenka to ve velké soutěži udělal jako první, takže spíš než chytré to bylo geniální. A taky až sebevražedně odvážné.  Co by se asi stalo, kdyby Maier ten jeho oblouček chytil? Z Panenky by se stal hráč, který týmu zničil šanci poprvé v historii vyhrát nějaké významné mistrovství. A ne tím, že měl smůlu, netrefil se úplně přesně, brankář vystihl směr jeho střely… Ale proto, že se zachoval naprosto nezodpovědně, chtěl si v tom nejméně vhodném okamžiku zafrajeřit, a nevyšlo mu to. Jak nesportovní.

A vlastně i nesocialistické. Protože sportovním ideálem komunistického režimu byl zodpovědný a oddaný dříč, který při tréninku i na závodech maká jako úderník. Ne hráč působící individualisticky a snad až bohémsky jako Antonín Panenka. Jeho styl hry měl někdy blíž k umění než ke sportu, jeho všelijak zakroucené přihrávky působily ne jako výsledek „tréninkového procesu“, ale spíš doteku nějaké vyšší inspirace. Taky působil, že ho to na hřišti dost baví, že si rád hraje, že se nenechává udolat vědomím odpovědnosti poctivě reprezentovat a podobně. Byl rockovou hvězdou českého fotbalu, vlastně měl k tomu blíž než osobnosti toho oficiálně povoleného rocku časů vrcholící normalizace. Naplňoval představu člověka, který „to“ dává ne nějakou v potu tváře nacvičenou virtuozitou, vlastně mu v tom výkonnostním ohledu třeba i něco chybí. Kompenzuje to ale nějaká jiná síla. Proto Panenkovi nijak nepřekáželo, že nebyl zrovna sprinter, Rychlé šípy by jeho dispozice v tom ohledu možná ohodnotily přirovnáním Ten běhá jak sloní mládě.  Proč by se taky honil, když to nepotřeboval.

Podobný byl i tým, za který toho Panenka nejvíc odkopal – pražská Bohemka. Odstrčený na malý stadion ve Vršovicích, kde atmosféra byla vždycky družná a nějakým způsobem domácká, včetně lidí, kteří sledovali utkání z oken okolních činžáků. Nehráli tam sportovní prominenti. Ve znaku klokan, kterého nebylo možné doplnit rudou hvězdou, aby to nevypadalo jako naprosté dada. V těch jejích nejlepších časech hráli fantasticky a hvězdy Bohemky působily – podobně jako Panenka – jako individuality, nějací skuteční lidé, nějakým skutečným způsobem spjatí s městem, kde hráli, bylo snadné se k nim nějak vztáhnout, přijmout je za své. Taková reprezentace té nefunkcionářské Prahy, na kterou člověk narážel po hospodách – papalášů mezi jejími fanoušky moc nebylo. Není divu, že to byl oblíbený tým pražského undergroundu, jak to působivě popisuje Petr Placák v Medorkovi. A v nějaké míře to bohemákům vydrželo až dodneška. 

Kdyby ta tehdejší slavná Bohemka hrála proti nějakému lepšímu týmu současnosti, asi by nedopadla moc dobře. Kopaná je teď o hodně větší věda než tehdy, v taktice i přípravě, vědečtěji se trénuje a rychleji se hraje. Svět se vyvíjí, všechno se vyvíjí, tak není čemu se divit. Zvykli jsme si ale zaměňovat vývoj za pokrok, automaticky předpokládat, že pokročilost znamená změnu k lepšímu, že nové je lepší než staré třeba jen proto, že přišlo později. A možná je to skutečně tak, že se dnes fotbal na nejvyšší úrovni hraje líp, protože je výkonnější, ze sportovního hlediska lepší. Kdo ale bere kopanou spíš jako formu dramatu, které potřebuje výrazné postavy, příběhy a tak trochu krásy nebo snad až oduševnělosti, ten by možná víc ocenil onen nepokročilý fotbal časů Panenkových.