Antonín Langweil svým modelem Prahy zastavil čas

Pražský Gulliver

Antonín Langweil svým modelem Prahy zastavil čas
Pražský Gulliver

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Do stroje času v podobě makety historického jádra města lze vstoupit leckde, model Antonína Langweila v Muzeu hlavního města Prahy je však unikátní. Jeho jedinečnost spočívá v detailech, v nichž, jak kdysi řekl německý architekt Ludwig Mies van der Rohe, „se skrývá Bůh“. Umělec zvěčnil miniaturami z lepenky aktuální stav víc než dvou tisíc pražských budov z let 1826–1837; bezmála polovina z nich už nestojí.

Atmosféru přípravných prací popsal Adolf Branald v povídce Dobyvatel: „Jako nezvaný noční návštěvník se Langweil vkrádal do staropražských dvorů a zahrad a měnil se tam v geometra, který za svitu měsíce črtal na papírky záznamy o odvrácených částech fasád...“ Podle skic vytvořil věrné akvarely, jimiž zdi svých domů polepil. Zachytil nejen okna a dveře, ale i popisná čísla, domovní znamení, mozaiku opadané omítky nebo vytlučené prejzové střechy. Zeleň nakadeřil z obarvené vlny, sochy vyřezal ze slonoviny, místo vodní hladiny položil zrcátka.

Malíř Jiří Bouda, který poničený artefakt v letech 1961–1969 pečlivě restauroval, si atmosféru v jeho uličkách, zahradách a dvorech zapamatoval takto: „V masných krámech, které dávno zanikly, visely spařené krávy, maso, které řezníci připravovali, v zahradách opadávaly ze zdí fresky...“

Podle kurátorky Langweilova modelu Kateřiny Bečkové na jednom z dvorků právě stahovali čuníka, na jiném trčel stoh sudů, o zeď se opíral žebřík a vinuly se po ní popínavé rostliny… To byly ony podrobnosti, které prostřednictvím Antonína Langweila zmrazil dotek božího prstu. Problém ovšem tkvěl v tom, že tvůrce postavil svoji Prahu v měřítku 1 : 480 (10 centimetrů představovalo 48 metrů ve skutečnosti), takže délka domů činila v průměru šest centimetrů a šířka uliček jen pár milimetrů. Zájemci si museli připadat jako Gulliver v Liliputu, neboť město zabíralo plochu kolem dvaceti čtverečních metrů, jen milimetrových komínů se na něm ježilo devět tisíc a domovní znamení, sluneční hodiny nebo třeba voliéru s exotickým ptactvem ve Valdštejnské zahradě nemohli postřehnout vůbec.

Čtvrtou dimenzí je čas

Nepoměr napravila až digitalizace provedená v letech 2006–2009. Speciální robot pořídil endoskopickou kamerou 244 tisíc snímků Langweilovy Prahy (včetně nejmenších podloubí a zákoutí) a z nich vzešla její velkolepá 3D rekonstrukce. Stereoskopické kino v Muzeu hlavního města Prahy (MHMP) na Florenci nabízelo průlet virtuální metropolí s příslušnými zvuky (hlaholem zvonů, klapotem kopyt, hovorem mnichů atd.) nebo dobrodružnou aplikaci s rozmanitými úkoly. Hráč vstoupil do makety v podobě chodce, který na Masném trhu hledá znak cechu řezníků, na malostranských hradbách prchá před vojenskou hlídkou nebo v loďce na Vltavě objevuje stopy povodně z roku 1784.

To platilo do června 2020. Hlavní budova MHMP nyní prochází generální obnovou a až na podzim 2022 v ní veřejnost bude moci opět zhlédnout mistrovské ztvárnění objektů, které odnesl čas. Rozhodně mezi ně patří Židovské Město před asanací: třeba Velkodvorská synagoga nebo naopak nejluxusnější objekt světský, palác šlechtice a dvorního finančníka Jakuba Baševiho. Dále například komplex staveb Králova dvora (někdejší rezidence českých panovníků) na místě Obecního domu v sousedství Prašné brány, případně Hraběcí Nosticovo divadlo (dnešní Stavovské) v době premiéry Tylovy Fidlovačky s budoucí českou hymnou (21. prosince 1834), tedy ještě před nejvýznamnější přestavbou v roce 1859. A když návštěvník zatouží po lidovějším prostředí, může se virtuálně potulovat před ještě neexistujícím Rudolfinem mezi haldami sanytru (lidový název ledku), z něhož se vyráběl střelný prach. Digitalizace přinesla nejen trojrozměrný, nýbrž rovnou čtyřrozměrný Langweilův model; tou čtvrtou dimenzí je čas.

Účetní, nebo malíř?

Antonínův otec Vít se narodil v Dolejším mlýně v Chýnově u Tábora a v tamní matrice je zapsán ještě s příjmením Dlouháchvíle. Od chleba zběhl k pivu, zastával práci pivovarského stárka a ještě před sňatkem s dcerou českokrumlovského měšťana Annou Turkowitzerovou si příjmení poněmčil. (Město neslo přívlastek „Český“ už od 15. století kvůli odlišení od Moravského Krumlova.) Jak to tehdy bývalo obvyklé, Anna povila v letech 1780–1791 devět dětí, z nichž se dospělosti dožilo jen pět. Antonín přišel na svět 13. června 1791 v Postoloprtech v témže roce, kdy otec zemřel, a matka se s dětmi vrátila k příbuzným do Českého Krumlova.

Na rozdíl od Langweilových dob má dnes Prašná brána nejen jinou střechu, ale i okolí. Obecní dům vyrostl v její těsné blízkosti až v letech 1905–1912. - Foto: Miroslav Fokt

Přiměla benjamínka k praxi na velkostatku a v letech 1809–1812 ke studiu na tamním Hospodářském ústavu pro schwarzenberské úředníky. Zvládl vše, co by měl mladý muž v knížecích službách umět: přírodní vědy, obchodní korespondenci, pivovarnictví, zvěrolékařství i jízdu na koni. Jeho posledních vakací se paní Anna už nedožila. Syn pobíral sirotčí důchod, v roce 1814 se nechal zplnoletit (zletilosti se tehdy dosahovalo až ve 24 letech), obdržel dědictví po rodičích a přijal v Českém Krumlově místo důchodního (hlavní účetní). Díky zaměstnání mohl uzavřít manželství, což rok nato také učinil. Oženil se s dvacetiletou Žofií Miškovou a v únoru 1818 se jim narodila Josefina.

Vzápětí ale manželku šokoval bláznivým nápadem. Vzal si delší dovolenou, oslyšel její pláč, opustil ji i dcerku a odjel do Vídně, kde se v květnu 1818 zapsal ke studiu na Akademii výtvarných umění. Od dětství znamenitě kreslil a touha po malířské paletě najednou prudce vyvřela a úřednickou kariéru převrstvila. Zároveň ve Vídni sepsal žádost, aby mu dvorská obchodní komise povolila v domovské obci zřízení kamenotiskárny. Ta tento akt zamítla, pokud však mladý pan podnikatel chce, může takový podnik provozovat v metropoli. V pozadí lišáckého úradku vězely cenzurní praktiky. Český Krumlov byl v první čtvrtině 19. století malé městečko bez policejního úřadu a na soukromé tisky muselo dohlížet bdělé oko rakouského špicla. Langweil šel za svým snem. S magistrátem se rozloučil, přesídlil s rodinou do Prahy a na Staroměstském náměstí si najal byt s kamenotiskárnou.

Nedařilo se mu. Právě tou dobou si totiž v Praze otevřel litografickou dílnu císařský dvorní tiskař a novopečený rytíř Johann Ferdinand Schönfeld. Takové konkurenci Langweil čelit nedokázal. Vybavení firmy v roce 1820 se ztrátou prodal a stal se ředitelem Schönfeldových provozů sídlících v Anenském klášteře. Dolehly na něho krušné časy. Zase nosil klotové rukávy, pobíral nevalný plat a paní Žofie chodila s outěžkem. Matylda se narodila dva roky po bankrotu a přinesla otci štěstí. Vyhrál konkurz na místo sluhy c. k. Univerzitní knihovny, dostal byt v Klementinu a konečně měl volný čas, který využil k tvorbě pro něho tak typických drobných minuciózních obrázků. Přivydělával si portrétními miniaturami a pětadvacet naučných litografií s texty Josefa Lindy vydal v roce 1823 v knize Obrazní přírodoznanská kniha pro dítky. 

Na kolenou vás prosím…

„Při procházkách po nejpěknějších vyhlídkách pražského okolí mě napadlo: Jak krásné by muselo být toto velebné město v malém modelu! Touto myšlenkou jsem se dlouhý čas zabýval, avšak volba materiálu k zhotovení modelu mi připadala velice obtížná. Po řadě marných pokusů jsem se myšlenky pomalu vzdal. Dokonce při opětných pohledech na Prahu z Petřína… jsem byl rád, že jsem tu obrovskou práci nepodnikl.“

Potud úryvek z Langweilovy vzpomínky, kterou otiskl rakouský historik a žurnalista Julius Max Schottky v knize Prag, wie es war und wie es ist. Gulliverovský nápad v malířově hlavě dřímal a znovu ožil, když si v pražském paláci Platýz v roce 1826 prohlížel sádrový model Paříže od Symphoriena Carona vystavený na šesti metrech čtverečních. Zakoupil historicky první plán Prahy kartografa Josefa Jüttnera a 13. června téhož roku, tedy v den svých 35. narozenin, se pustil do práce. Začal Klementinem a záhy musel rektoru arcibiskupského semináře vysvětlovat účel podezřelých pochůzek po rozlehlém komplexu budov. Opatřil si policejní povolení k zakreslování domů, ale ani to někdy nestačilo.

Během následujících tří let dokončil severní část Starého Města s přibližně 600 objekty a pojal záměr úmornou lopotu zpeněžit. Najal si místnost v druhém patře domu čp. 459 na Malém rynečku a dílo vystavil, jenže vstupné nezaplatilo ani náklady. Schottky mu nicméně ve zmíněné knize vydané roku 1830 věnoval celou kapitolu. Langweil tím vstoupil do povědomí vzdělanějších měšťanů, takže když rok poté uspořádal na témže místě výstavu 1228 budov Starého a Židovského Města, pár zlatek vydělal. Nově studoval levý břeh Vltavy zastavěný několika vojenskými objekty a kupodivu získal dokument, který ho opravňoval k modelování jejich fasád, zahrad a dvorů, jakýkoli nástin pražských hradeb mu však erár zakázal. (Na Jüttnerově plánu Prahy je fortifikace zakreslena s vědomými chybami.)

Šance na přivýdělek k služnému se naskytla v roce 1833. Do Prahy zavítal císař František I. Rakouský a magistrát pro něho narychlo zorganizoval průmyslovou výstavu. Autor maketu rozšířil o Karlův most a část Malé Strany, nechal ji rozložit v Německém sále Pražského hradu a vybavit kukátkem pro přibližování detailů. Expozice využil k tomu, aby císaře požádal o příspěvek: „Dokončená část modelu… při sedmiletém odříkání již stála nížepodepsaného sumu 2000 zl., a ten se tak vydal ze všech prostředků. Protože dílo, které bude jednou zajímavé pro potomstvo, se chýlí ke konci, odvažuje se ponížený podepsaný Jeho Veličenstvo na kolenou prosit, aby dokončení díla umožnil laskavou podporou.“

Všechny sochy na Karlově mostě, jak je známe dnes, Antonín Langweil znát nemohl. Například sousoší svatých Cyrila a Metoděje od Karla Dvořáka, dílo z let 1928–1938. - Foto: Miroslav Fokt

Proč tak zoufalý tón? Na cestě byla třetí dcera Anna, Langweil trpěl revmatickými záněty a astmatem a v knihovně požádal o zproštění povinnosti oprašovat knihy. Stavba modelu ho osudově pohlcovala a plat sluhy samozřejmě nestačil. List prošel byrokratickým aparátem (císař ho bezpochyby vůbec nečetl), dočkal se několika kladných vyjádření, ale konečný ortel umělce zdrtil. František Antonín hrabě Kolovrat, někdejší nejvyšší purkrabí v Čechách a nově také ředitel rozpočtové komise likvidující obrovský státní dluh, příspěvek odmítl. Hrabě přitom spoluzakládal Vlastenské (později Národní) muzeum a vůbec se proslavil jako mecenáš české vědy a kultury. Příkaz dne ale zněl: Šetřit i na drobnostech! Nešťastný Langweil zjevně patřil mezi umělce, kteří se ocitli v nepravý čas na nepravém místě.

Nezbylo ani na rakev

Rok po tomto zklamání mu na účet přece jen něco káplo. Nikoli od mecenášů, nýbrž od prostých lidí: přesně 63 zlatých a 15 krejcarů. (Tolik tehdy stála kráva; zednický mistr na ni vydělával dva měsíce.) Stalo se tak v roce 1834, kdy lehlo popelem město Blatná. Následovaly dobročinné akce, na nichž se podílel Kristián Vincenc hrabě z Valdštejna. Vystavil model ve Valdštejnském paláci, přičemž jedna polovina vstupného šla na účet Blatenským, druhá autorovi. Jeho Praha už čítala Staré Město, Malou Stranu s Lobkovickým palácem, Pražský hrad, Svatovítský chrám, Tereziánský ústav šlechtičen a nad Jelením příkopem věž Mihulku. Expozici navštívilo kolem 1300 zájemců.

Rok nato císař František I. zemřel. Na trůn nastoupil Ferdinand V. Dobrotivý a tvůrce mu jako dar ke korunovaci poslal zmenšeninu Pražského hradu. Odpověď urgoval prosebným dopisem, a hle, nový císař dostál svému přídomku: obdařil ho 150 zlatkami. Byly to poslední peníze, které za celoživotní dílo cinkly do rodinné kasy. V roce 1836 žena porodila čtvrtou dceru Žofii, i tato radost ovšem znamenala finanční zátěž. A Langweil nepracoval, protože k chronickému astmatu se přidala břišní a plicní vodnatelnost. Naposled se pokusil zajistit rodinu ze smrtelné postele; požádal nejvyššího purkrabího Karla hraběte Chotka, aby model zakoupil aspoň za cenu spotřebovaného materiálu, za 800 zlatých. Zamítavý list obdržel dva týdny před svým skonem. Předseda výboru společnosti Vlastenského muzea Kašpar Maria hrabě ze Šternberka mu sděloval, že nákup zmíněných předmětů nelze uskutečnit jak z důvodů finančních, tak prostorových. Opět to nepochopení… Kašpar Šternberk byl přitom paleontolog světového významu, vědec, který by mu měl rozumět.

Antonín Langweil zemřel 11. června 1837 a paní Žofie neměla ani na zaplacení pohřbu. Dluh na její žádost uhradila c. k. státní účtárna a vdova se s dětmi vrátila do Českého Krumlova, kde se jich ujal švagr Josef. Devět beden s modelem spočívalo v podkroví Klementina a nezachránil je nikdo jiný než císař Ferdinand V. (Považovali ho za slabomyslného, ale hovořil pěti jazyky.) V roce 1840 dílo od rodiny za 500 zlatých odkoupil a daroval je Muzeu Království českého.

Tomáš Čechtický

3. července 2021