Roky rekordní prosperity probouzejí v lidech touhu riskovat a zkoušet nové věci

Změna je život

Roky rekordní prosperity probouzejí v lidech touhu riskovat a zkoušet nové věci
Změna je život

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Chuť riskovat, zkoušet nové věci a jít za lepším nepatřila ve třiceti svobodných letech, která jsme od roku 1989 prožili, k typickým českým vlastnostem. Jistota stávající pozice byla víc. Na rozdíl od ostatních zemí střední a východní Evropy jsme si neprošli žádnými vážnými hospodářskými krizemi, provázenými vysokou a dlouhodobou nezaměstnaností, jaké vyhnaly do ciziny stovky tisíc Slováků, Poláků, Bulharů. Nebo dnes vyhánějí Řeky a Španěly, protože u nich nezaměstnanost mladých dosahuje 39,9, respektive 34,9 procenta. Což není zrovna nejlepší životní perspektiva. Přesto i u nás pravidelně z průzkumů životních situací, které v lidech vyvolávají největší stres a úzkost, vycházel strach, že člověk přijde o práci a nebude moci najít jinou, na druhém žebříčku hrozeb. Hned za ztrátou blízkého člověka.

To se ale za posledních několik let rekordní prosperity, kdy máme nejnižší nezaměstnanost z celé Evropské unie, výrazně mění. Bez práce jsou nyní v zemi podle aktuálních statistických dat dvě procenta lidí. To je dokonce pod laťkou „přirozené nezaměstnanosti“. Ta počítá s lidmi, kteří nikdy pracovat nebudou. Ať už jsou příležitosti nebo nabídka míst jakékoli. Za přirozenou míru nezaměstnanosti se v Evropě považují dvě až tři procenta lidí bez práce. V posledních letech nechybí v Česku práce, ale naopak lidé, kteří by byli schopni ji dělat.

To výrazně proměnilo mentalitu Čechů. Dostali chuť měnit místo. Nejen proto, že jim někdo nabídne atraktivnější pozici, víc peněz nebo volnosti. Často se do změn pouštějí i proto, aby si vyzkoušeli a naučili se něco nového. Ukazuje to řada studií od Českého statistického úřadu přes personální agentury a lovce mozků po průzkumy toho, jak lidé smýšlejí o své pracovní kariéře. Čeho se bojí a po čem touží.

Jsme spokojeni, ale chceme víc

Personální firma Radstadt provádí už deset let každoročně průzkum zjišťující, kolik lidí změnilo práci nebo o tom uvažuje. Poslední data jsou za rok 2019. Ukazují, že za posledních šest měsíců změnil práci každý pátý Čech. Další pětina si aktuálně něco nového hledá a poohlíží se po zajímavých příležitostech. Lidé nemění proto, že by se měli špatně. Odcházejí za lepší nebo zajímavější příležitostí. Přestože se svým současným zaměstnáním je spokojeno víc než 70 procent lidí.

Mýlí se ten, kdo myslí, že nejvíc se do změn hrne vůbec nejmladší generace mezi 18 a 24 lety, což jsou velmi často také studenti, kteří si vydělávají a sbírají zkušenosti už při škole. Tato generace, kde za půl roku vyměnilo práci 26,7 procenta dotázaných, je na žebříčku změn až druhá. Před ni se dostala generace mezi 25 a 34 lety. Lidé ve startovní fázi své postudijní kariéry. Mezi nimi měnilo za půl roku místo 29,7 procenta. Jako nejčastější důvod pro změnu uvedli získání lepších finančních podmínek (35,6 procenta), osobní touhu po změně (24,7 procenta) a nespokojenost se zaměstnavatelem (19,2 procenta). Z toho je jasně vidět, že neodcházejí ti, kdo jsou se svou současnou prací nespokojeni. Místo mění i spokojení, kteří se ale chtějí mít ještě lépe a také se něčemu novému naučit a vyzkoušet si to. „Plat, respektive lepší finanční ohodnocení včetně benefitů, je stále to, co nejčastěji rozhoduje o odchodu ze zaměstnání a přijetí nové pracovní nabídky. Rozpohybovaný trh práce však motivuje lidi ke změně i z jiných důvodů, u mladších generací často třeba jen z touhy po nových zkušenostech a zážitcích, stále víc lidí také vyhledává flexibilitu a dobře dostupnou lokalitu,“ říká marketingová manažerka české pobočky Randstadu Alžběta Honsová. „Aktuálně aktivně hledá novou práci šest procent dotazovaných a 15 procent po nových pracovních nabídkách a příležitostech pokukuje. Je tu ale další zhruba třetina lidí, kteří sice aktivně práci nehledají, ale deklarují, že jsou otevřeni novým nabídkám. Pro zaměstnavatele je to malá časovaná bomba, protože spolu s panující absencí strachu ze ztráty práce a téměř nulovou nezaměstnaností to znamená, že tato skupina lidí může být už jednou nohou pryč z firmy,“ upozorňuje Honsová. Získat nového zaměstnance totiž ve většině případů nyní znamená přetáhnout ho od konkurence.

Lidé vědí, že jim doba přeje, a mají hodně vysoké nároky. Firmy se je snaží plnit, aby si je udržely. Proto přibývá těch, kdo jsou se svým zaměstnavatelem opravdu spokojeni. Přetáhnout se dají výrazně hůř než ti nespokojení. Proto nabídka, která se takovému spokojenému zaměstnanci dá, musí být výrazně lepší. Lovci mozků proto musejí tvořivě přicházet s různými výhodami. Kromě vysokého platu se podle personalistů výrazně cení volnost. Stále přibývá míst, kde se dá pracovat z domova a člověk se nemusí nechat svazovat pevnou pracovní dobou.

Právě tady jsou ale podle další studie společnosti Grafton Recruitment, která zkoumala vstřícnost firem ke svým lidem, největší rezervy. Pouze 57 procent lidí tvrdí, že jim firma vychází vstříc. Jsou to ti, kdo měli čistou mzdu nad třicet tisíc, a navíc dostali v posledním roce přidáno a mezi mnoha benefity, které mohli využívat, byla i pružná pracovní doba nebo práce z domova.

Bobtnání měst

Prosperita zvyšuje v lidech i ochotu a touhu za prací se stěhovat. Směr je jasný. Do velkých měst, kde vidí nejvíc příležitostí. Především do Prahy a do Brna, kde jsou ty nejatraktivnější. Obě největší města se rychle rozrůstají. A protože nejsou schopna dost rychle stavět byty, projevuje se právě tady krize bydlení. Vzrůstající počet obyvatel a nedostatek nových bytů v Praze a v Brně jsou příčinou toho, že bydlení je v Česku vůbec nejméně dostupné z celé Evropy. Na pořízení vlastního bytu o průměrné rozloze 70 metrů čtverečních potřebuje Čech 11,2 průměrného ročního platu. A přestože příjmy v Česku za poslední roky prosperity rychle rostou, ceny bytů stoupají ještě rychleji a krize se prohlubuje. To je evropský unikát. Za námi je Lotyšsko s 10,4 procenta ročního platu a Velká Británie, proslulá vysokými cenami nemovitostí, protože se tam stahují za byznysem bohatí lidé z celého světa. Londýn je navzdory brexitu stále nejžádanějším finančním centrem. Polák potřebuje na pořízení stejného bytu 7,5 ročního platu, Maďar 7,1. Němec na něj bude vydělávat jen 5,1 roku. Ještě drsněji je vidět realitní krize, o které se roky mluví, ale pro jejíž vyřešení současná vláda vůbec nic neudělala, na vzestupu cen nájmů v Praze. Ty se v roce 2018, z něhož je poslední srovnání Property Index 2019, zvýšily o 22,2 procenta. Následuje Paříž s 20,7 procenta a Lisabon s 15,9 procenta. V Berlíně, kde už Němcům dochází trpělivost s drahým bydlením a tamní levicová městská vláda se neumí ubránit pokušení vyvlastňovat, rostly ve stejné době nájmy o 8,8 procenta. Dvaapůlkrát pomaleji než v Praze. Nájemné v Praze je skoro dvakrát vyšší než v hlavním městě Německa. Metr čtvereční tady v průměru přijde na 348 korun. V Berlíně na 192 korun. Zatímco ten výše citovaný průměrný byt o sedmdesáti metrech čtverečních si člověk v Praze pronajme za 24 360 korun měsíčně, v Berlíně zaplatí 13 440 korun. Levnější než Praha není zdaleka jen Berlín. Výrazně nižší nájemné než v Praze je v tak výrazně bohatších městech jako Lyon, Brusel, Vídeň, Mnichov, Milán a Hamburk. Vysvětlení je roky stále totéž, ale nic se neděje. Málo bytů, hodně zájemců. Stavby se zatím nijak neurychlily, takže zlepšení se nedá čekat ani v nejbližších letech.

Právě obavy o bydlení především ve velkých městech vystřídaly na žebříčku stresu strach o práci. Nejvíc to zasahuje mladé, kteří na rozdíl od starších generací vlastní bydlení nemají. A navzdory výrazně vyšším platům a široké paletě příležitostí mají výrazně menší šanci, že na něj dosáhnou. Nedávný průzkum agentury Median pro studentský spolek Univerzity Karlovy Svobodný listopad zjišťoval, jací jsou lidé z generace mezi 18 a 30 lety. Přesně potvrdil to, co už zjistila řada jiných. Nebojí se o práci. Tam jsou velmi sebevědomí. Rádi riskují a zkoušejí nové věci. Jen čtyři procenta z nich se vážně obávají, že pokud by ztratili současnou práci, měli by problém najít si jinou. Lehké obavy má dalších 11 procent z nich. Šedesát sedm procent z nich je přesvědčeno, že by nebyl vůbec žádný problém najít si velmi rychle jinou. Přes 55 procent z nich však pociťuje velkou úzkost z nedostupného bydlení.

V sebevědomí vůči změnám práce na straně jedné a obavách o bydlení na straně druhé se skrývají obrovské nevyužité politické příležitosti a zároveň hrozby. Vláda Andreje Babiše obojí trestuhodně promarňuje. Právě teď, když lidé cítí jistotu, je ideální doba na razantní uvolnění pracovního práva. Na nahrazení zkostnatělého zákoníku práce, který stále stojí na principu, že co není přímo dovoleno, je zakázáno, a se svými stovkami paragrafů připomíná spíš návod na obsluhu automatické pračky. Dnes je ideální doba, kdy by se daly vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem výrazně uvolnit a nevyvolalo by to skoro žádný odpor. Konečně přijít s tím, na co si zatím netroufla žádná pravicová vláda a překvapivě to stále nemá v programu ani ODS. V České republice roku 2020 žádná firma nemůže nikomu dát výpověď bez udání důvodů. Musí si složitě vymýšlet různé krkolomné reorganizace, aby vůbec někoho mohla proti jeho vůli propustit. V čase, kdy prosperita zeslábne a lidé zase začnou dávat přednost jistotám před změnou, už to prosaditelné nebude.

Politickou časovanou bombou je naopak nedostupné bydlení. To má jedinou příčinu: staví se málo a pomalu. Jenže recepty už se dnes bohužel hledají jinde: ve vyšších daních z nemovitostí nebo regulacích. To žádné nové byty ani snazší cestu k nim nepřinese.