Je taková speciální móda naší doby tu a tam konstatovat paralely s třicátými lety 20. století, dobou před nástupem nacistů v Německu a fašistů, respektive autoritářských politiků v řadě evropských, zpravidla katolických zemích. Dnes to přirovnání chce posloužit jako nápověda, že populisté typu Okamurovy SPD jsou novodobými Hitlery. Jeden z jevů typických pro výmarské Německo však u nás teď paradoxně obstarávají lidé, kteří by sebe sami na pomyslné politické mapě umístili od populistů a (neo)fašistů co nejdál.

Je to fenomén narušování politických mítinků Andreje Babiše. Bývalý premiér, který si připravuje podhoubí pro prezidentskou volbu, jak známo v podstatě od voleb loni na podzim objíždí republiku s obytným autem, ve kterém, pokud víme, nepřespává. Tento týden patří jižním Čechám. I tady je z několika zastávek dokumentován protest za čarou slušného chování: například Horní Pěna u Jindřichova Hradce (viz) nebo Třeboň (viz).

Že Babišovi odpůrci na jeho mítink přijdou s transparenty, je žitá svoboda shromáždění a projevu, ještě i pískání je v normě. Co je naopak za čarou, jsou píšťalky a hlučná siréna, tak aby účastníci mítinku nikoho neslyšeli, vytlačování Babišova obytňáku, aby nemohl zaparkovat na místě, stejně jako bylo kdysi za čarou, když vystoupení prezidenta Zemana přerušovali obyvatelé hlasitým pouštěním Modlitby pro Martu. Famózní zpěvačka Marta Kubišová si fakt nezaslouží, aby její nahrávky zneužíval někdo takto ordinérním způsobem.

Babišova kampaň se s hulvátstvím radikálnější části svých odpůrců musí vyrovnávat už týdny, a to v rozsahu, jaký žádného jiného politika nepostihl. Paradoxně ani Babiš nic podobného nezažíval v prvních letech po roce 2013, kdy postupoval českou politickou a mediální krajinou a posléze státní správou skutečně predátorsky, kdy se mohlo zdát, že tu vzniká oligarchie ukrajinsko-ruského typu.

Dnes hrozí, že z té pouliční diverze se ve vyhraněnějších chvílích politického cyklu, jakým jsou u nás trochu nepochopitelně prezidentské volby, stane norma. Je to projev cancel culture a nemělo by nás mást, že česká verze kultury rušení nepotírá ideologicky vyhraněného nepřítele jako v Americe nebo v Německu, ale bezzásadového oligarchu. Kultura rušení je pro budoucnost české politiky vážnější vyhlídka než hnutí ANO, které patrně vyvane s Babišem.

V našem konkrétním obsazení léta 2022 zaráží ještě zvláštní strategická zaslepenost mezi těmito vznětlivějšími protibabišovskými aktivisty. Na podzim, v zimě, na jaře, podle toho, jak budou té které domácnosti končit fixní smlouvy na energie, jak budou nuceny zavírat firmy, musíme předpokládat širokou sociální nespokojenost.

V první řadě a právem ji odnese Fialova vláda, Babiš by však neměl být z obliga, už proto, že byl u zavádění protisociálního, protilidského Zeleného údělu Evropské unie, tím, že nic neudělal s hybridním ustrojením ČEZ, na něž Petr Fiala svádí svou nečinnost ohledně čím dál dražší elektřiny. Předseda ANO starostlivě mluví o katastrofě v Českém Švýcarsku, na niž pasivní správa národního parku zadělávala pod dohledem Babišova ministra životního prostředí Richarda Brabce.

Strategií předsedy ANO je a v příštích měsících o to víc bude stavět se do čela tušeného lidového rozhořčení. Vyrábět uprostřed léta záběry, na nichž je opoziční lídr terčem vulgárního chování lidí, o nichž se všichni budou domýšlet, že volí některou z pětice vládních stran, je jak pracovat pro Marka Prchala.