Cesta jednoho bezzemka z Tochovic do Březnice

Dobrá teplá voda od jezuitů

Cesta jednoho bezzemka z Tochovic do Březnice
Dobrá teplá voda od jezuitů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Mezi Tochovicemi a Březnicí jsou rybníky, které prý zakládali už ve 13. století benediktini z ostrovského kláštera, ze kterého na rozdíl od těch rybníků zbylo jen pár rozvalin na ostrově u Davle, o což se postarali husité. Zato ty rybníky jsou tu pořád, neboť rybník se dá leda tak vypustit, i když samozřejmě se ho občas také snaží někdo vypálit, ale to lze jen metaforicky. Hojnost rybníků měla své vyživovací důvody, ale zřejmě byla i ekologicky v souladu s vodnatelností kraje, která zůstala zachována v místních názvech Stará Voda a Dobrá Voda, přes které se dá z Tochovic (psal jsem o nich minule) dojít do té Březnice.

Kraji se kdysi říkalo Bozeňsko podle nedalekého kopce Bozeň, na kterém stálo za raných Přemyslovců hradiště, z něhož pak přenesl vitální kmen Buziců (Palacký píše Buziků) bydliště kousek dál do té Březnice a do Rožmitálu. Praotcem Buziků, kteří měli ve znaku kančí hlavu, byl legendární silák Bivoj, jehož vliv a genetická stopa tu zůstaly patrné mezi rolnictvem, které bylo houževnaté a vrostlé do půdy železnými kořeny, takže komunisté zde řádili jako ďáblové a likvidovali rolnický stav s obzvláštní posedlostí. Znám několik těch selských rodů odsud, které byly bez milosti rozkulačeny, vyhnány ze svých statků, kde žilo třeba sedm osm generací, dříči, kteří zušlechťovali a obdělávali tenhle kraj, docela drsný a vyžadující dřinu a sebezapření. To oni z něj udělali ten český srdeční design, tu zvlněnou nebo zvrásněnou desku polí, luk, rybníků, užitkových lesů, krajinu s vetknutými božími muky a kapličkami, kdysi bílými staveními, prostě český domov, domov našich předků, jenž měl být jednou i náš.

Starosedlský Hrádek byl před námi. Jeho bílý renesanční štít se leskl v rybníku, ze kterého na něj měly ryby pěkný výhled. - Foto: Jiří Peňás

A pak byl za pár let konec… Pěst lidu padla na to, co tvořilo právě to jádro českého lidu, na pracovitého sedláka, na selské rody, čímž dostal od lidu ten národ takovou ránu, že se z toho už nevzpamatoval. Proces byl většinou krátký a metoda stejná: vytipovat sedláka, který se nebojí a je úspěšný a má autoritu, z něčeho ho obvinit, nechat ho vlézt do pasti, uvalit nesplnitelné dávky, všechno mu sebrat, stroje, zvířata, osivo, pak sebrat i jeho, odsoudit často k drakonickým trestů, deset patnáct let, rodinu během pár dní vystěhovat, statek dát k užívaní vesnické spodině, která ho za pár let vyrabuje a zničí. A je hotovo. Z toho už se Češi nevzpamatují. Nebo až za dlouho, a už to bude ale jiné.

Tak něco takového si jeden měšťák, kterého se selskými předky spojuje už jen jméno Geórgos, zemědělec, brblal, když šel polní cestou z Tochovic do Březnice, vystoupal na mírné návrší, na západě měl val brdský, na východě se krajina vlnila k Vltavě, na jihu, kam šel, to směřovalo do jihočeských plání a pak na Šumavu. Míjel právě sedláka, který na poli obcházel traktor a něco hledal, tak to chvíli hledal s ním, aniž věděl co. Dal se s ním do řeči a potvrdil si to, o čem právě napsal odstavec, zároveň se zaradoval, že nějací sedláci zbyli. Muž, ruce jako lopaty, řeč pěkná, jak v městě nikdo už nemluví, pak našel to, co hledal, jakýsi čep do radlice, a tak si ještě chvíli povídali o tom, co zasel a jak ho to živí. Nestěžoval si. Ukázal pak cestu na Starosedlský Hrádek, který byl přitom před námi.

- Foto: Jiří Peňás

Jeho bílý renesanční štít se leskl v rybníku, ze kterého na něj měly ryby pěkný výhled. Kdysi tam hospodařili březničtí jezuité, pak je vystřídali Schwarzenbergové, naposledy tam měl nějaký slovanský podnikatel „rekondiční centrum s balneo, barem a fitness“: na internetu z toho zbyly fotografie s brněním, medvědími kožešinami a zkříženými šavlemi, které tam ještě možná jsou, i když „oldcastle“ je už přes deset let zavřený, přesně si to nepamatoval ani ten traktorista, který říkal, že se tam byl jednou podívat, no, hezký to tam měli, ale pro něj to nebylo, spíš pro takový panský lidi… Já se ho ještě zeptal, jací ti panští lidi byli, přičemž v podtónu byla otázka, jestli to nebyl spíš bordel, což dobrý muž pochopil a řekl, ne, měli tam docela pořádek. Pak mi řekl, že až půjdu dál na Dobrou Vodu, mám se u červeného kříže držet vpravo a do kopce a pak už to uvidím.

Červený kříž nebyli zdravotníci, ale opravdu krásný (rusky se, jak známo, červený řekne krasnyj, což má též souvislost s červy) krucifix, lůžko Kristovo z 18. století, kdy na Březnicku řádili jezuité, hubitelé české knihy lití, moli, plesnivina, jezoviti (KHB). Ti jsou zodpovědni i za Dobrou Vodu, barokní lázničky, jejichž pramen snad zurčí dosud pod podlahou osmiboké kaple svaté Máří Magdaleny. Její malebný tvar má být údajně dílem mladého Carla Luraga, mistra ve službách Tovaryšstva Ježíšova, které do Březnice přivedl roku 1637 Příbík Jeníšek z Újezda, postava málo sympatická, neboť jednak tu Březnici zkonfiskoval a pak to byl on, kdo jako královský prokurátor četl 19. června 1621 obvinění třiačtyřiceti obviněným ze stavovské rebelie, z nichž sedmadvacet dva dny nato kat Mydlář k Pánu dovednými švihy meče poslal.

Ale horlivost tohoto kariéristy a prospěcháře přinesla aspoň nějaké plody, tedy v každém případě slavnou éru březnické jezuitské koleje, kde působily jako učitelé takové pozoruhodné osobnosti jako Samuel Fritz, který zde učil latinu, ale pak odešel na misii do Jižní Ameriky a zkoumal povodí Amazonky, přičemž se dostal nejhlouběji, jak se do té doby Evropan dostal, snad až k jejím pramenům, které pak zakreslil na mapě, to vše k větší slávě Ježíše Krista, s nímž seznamoval indiánské kmeny, které po cestě potkal. Tedy žádné ořezávátko. Představuju si ho podobného Jeremymu Ironsovi z mého oblíbeného filmu režiséra Rolanda Joffého Misie. Viděl jsem ho asi desetkrát a vždy znovu to se mnou otřese až k slzám. Když ho u nás ještě před rokem 1989 dávali v kinech, dali mu jméno Mise, snad aby se potlačil náboženský rozměr toho filmu o tvrdých dělnících Kristových, kteří jdou vstříc smrti a lásce do nedotčeného ráje. Fritz prý měřil ke dvěma metrům, což bylo výjimečné v Evropě, ale muselo to budit nesmírný údiv mezi indiány, kteří mu mohli sahat tak po pás, na nějž naopak dosáhl jeho mocný zrzavý (asi to byl Němec, pocházel ostatně z Trutnova) plnovous. Zemřel v jakési peruánské díře v roce 1725.

Možná i on si zašel z Březnice na procházku do Dobré Vody, kam to měl si hodinu a půl pěšky. Voda, která se z pramene ručně čerpala, plnila kádě, do kterých se lázeňští hosté namáčeli, přičemž vodu též užívali vnitřně, to znamená, že ji ohřátou popíjeli. Obsahovala síru a sanytr, což jí zajisté dodávalo zbožnou příchuť. Léčilo se s ní kdeco, vyrážky, pakostnice, bércové vředy, kuří oka, křivice, lupénka, též jistě nějaké venerické choroby. Lázně upadly se zrušením jezuitského řádu v roce 1773 a s tím i s koncem březnické koleje, takže když tudy šel v roce 1834 Karel Hynek Mácha s přítelem Antonínem Strobachem cestou z Itálie, bůhví, jestli si něčeho všimli: přenocovali v hospodě v Březnici, Mácha si nakreslil zámek do Hradů spatřených, ale to víme jen podle toho, že si to napsal do seznamu, neboť obrázek patří k těm Máchových kresbám, jež se kdesi ztratily.

To sedláci udělali z divoké krajiny český srdeční design, tu zvlněnou nebo zvrásněnou desku polí, luk, rybníků, užitkových lesů, krajinu s vetknutými božími mukami a kapličkami, kdysi bílými staveními, prostě český domov, domov našich předků, jenž měl být jednou i náš. - Foto: Jiří Peňás

Do Březnice je to pak už jen kousek, jde se podél trati, která vede těsně nad Luragovou kapličkou, pak se zahne kolem rybníků a dojde se do obce Bor, kde jsou kravíny vystavěné ve stylu německé cihlové gotiky, neboť byly kdysi doby, kdy se i pro dobytek stavěly příbytky, za které by se nemuseli stydět ani lidé, ani ty krávy. Historické kravíny jsou však už dávno prázdné, takže zpustlé a před zřícením, krávy postávají spořádaně v moderních mechanizovaných plechárnách. Za to už ale nemůžou komunisté, to je věc obecného vývoje světa, kterému nelze uniknout. A co si o tom myslí jeden Geórgos, který za chvíli přišel do Březnice, je mu úplně, ale úplně ukradené.

www.jiripenas.cz/fotoblog/

18. listopadu 2020