Jedno se tomu Karlu Marxovi musí přiznat. Ten jeho bonmot o historických tragédiích, které se opakují jako frašky, je trefný. Člověk si to silně uvědomí právě v těchhle dnech, kdy uběhlo osmdesát let od začátku druhé světové války. Doba toho konfliktu je v současném českém i vůbec západním „dyškurzu“ velice silně přítomná. Kdejaký státník okresního formátu se přirovnává k Churchillovi, trvalou součástí snad všech vzrušenějších výměn názorů je Adolf Hitler, protože smyslem každé debaty zřejmě je odhalit, který z jejích účastníků je chabě zakamuflovaný Hitler, vykřičet tu pravdu do světa a připadat si při tom jako Jan Kubiš. Z nacismu a jeho představitelů se pro mnoho lidí stal internetový mem nebo součást většinou bezobsažných vět „přesně takhle to dělal Goebbels“ – oblíbený argumentační trumf debatérů, kteří nemají ponětí ani o Goebbelsovi, ani o předmětu sporu. Není nad to, zabojovat si ve druhé světové válce. 

Jedna taková „bitva“ se teď vede o pomník generála Koněva a zasloužila by kronikáře formátu Jaroslava Haška (scéna modlitby Jiřího Ovčáčka před generálovou sochou by zas zasloužila štětec Františka Brožíka).

Dala by se v tom nají potěšující zpráva – o historii je zájem, je tedy nějak živá. Jenomže způsob, jakým mašinerie tuzemského (nejenom) společenského dohadování se tuhle historii zpracovává, je dokladem toho, jak moc je ta historie mrtvá nebo otřesněji jak moc ji za mrtvou, vzdálenou, irelevantní považujeme. Dějiny jsou sklad papírových panáků, které je možné čas od času vytáhnout, oprášit a rozestavit tak, jak zrovna potřebujeme, použít je jako kulisu pro z aktuálních příčin vedené politické boje. Udělat z ní nástroj. Občas se rozohnit nad tím, že ji někdo chce přepisovat, už jenom ten pojem. Jako kdyby také dokládal spolehlivou mrtvost historie, která je už někde sepsaná a uložená a je potřeba ji jenom ohlídat, uchránit před přepsáním, asi jako když učitel zamkne třídní knihu, aby mu ji nějací rošťáci nečmajzli a nevymazali si tam neomluvené hodiny.

Zájem o historii, obracení se k ní je způsob ptaní se po tom, kdo jsme jako společnost i jako jednotlivci. Odpověď na tuhle otázku nemůže být pevně daná a nemůže nebýt laciná a nesmyslná, když se nikdo neptá vážně, jenom si potřebuje vyztužit svoje pofiderní jistoty. Přemýšlení o historii, vztahování se k ní je způsob komunikace s těmi, kdo současníky na zemi předešli a nikdy z ní úplně nezmizeli – společnost je komunita živých, mrtvých a těch, kdo se teprve narodí, psal kdysi Edmund Burke. A společnost, která svoje mrtvé vytěsňuje, není úplná a nutně tím trpí. A způsob, jímž ti dávní a mrtví jsou v české debatě přítomní, je jenom další projev toho vytěsňování, přetváření tragédie ve frašku. Minulost, která není mrtvá a která ani není pasivní objekt, s nímž by se bylo možné vyrovnat, nám to divadélko nemusí dlouho tolerovat. Taky by se mohla naštvat a vyrovnat se s námi.